Mrtvorozené děti

Mrtvorozené děti Zdroj: Profimedia.cz

Reportáž: Mrtvorozené děti a proč si některých lidí téměř nikdo nevšímá

Letos v únoru policie náhodou objevila v Dolních Dunajovicích tělíčka tří mrtvých novorozeňat. Hned po utajeném porodu je zabila jejich matka. O rok a půl dřív se stejný případ stal ve Vlasaticích, obci vzdálené jen patnáct kilometrů od Dunajovic. Oba hrůzné příběhy jsou téměř totožné, stejně jako jsou totožné motivy vraždících matek. Jako by žily ve slepém úhlu – jejich opakovaných těhotenství si nikdo nevšiml.

V pátek třináctého února vyrazili záchranáři do neudržovaného, břečťanem a psím vínem porostlého domku v centru obce Dolní Dunajovice. Byli telefonicky přivoláni k ženě, která krvácela. Naložili ji a odvezli do nemocnice. Tam lékaři zjistili, že příčinou neustávajícího krvácení byl nedávný porod. Dítě však sanitka s matkou nepřivezla. Lékaři okamžitě uvědomili policii. Vyslaná hlídka pak skutečně v domě našla novorozence bez známek života.

Policisté přivolali posily, začali dům prohledávat, zjišťovat, co se stalo, a zajišťovat případné důkazy a stopy. Při tom nalezli ostatky dalších dvou dětských tělíček. Pitva odhalila, že patří také čerstvě narozeným dětem. Všechna tři novorozeňata byla zavražděna.

„Žena má od roku 2012 do minulého čtvrtka na svědomí vraždu tří novorozenců,“ oznámil ředitel jihomoravské policie Leoš Tržil.

Pětadvacetiletá matka byla obviněna z vražd svých dětí, nyní čeká ve vazební věznici na soud. Hrozí jí až výjimečný trest doživotí. Partner, s nímž děti čekala a se kterým žila v domě jeho otce, tvrdí, že o ničem nevěděl. Ani prý netušil, že je těhotná.

Po ženě zůstaly kromě mrtvých novorozenců i dvě živé nezletilé děti. Ty má v péči jejich biologický otec, její předchozí partner.

Nevidět, neslyšet

Pětadvacetiletá žena se podle místních do Dolních Dunajovic přistěhovala zhruba před třemi lety za svým o dva roky mladším přítelem, který žije u svého otce. Podle všeho nepracovala ani příliš nevycházela z domu. V nedalekém obchodě ji vídali zhruba jednou měsíčně – poté, co obdržela sociální dávky.

„Byla vždycky neupravená, dlouhé, mastné vlasy přes obličej, někdy kapuci. Nosila pořád plandavé oblečení o několik čísel větší. Nikdy jsem s ní žádné dítě neviděla. Moc jsme se o ni ale nezajímali, to říkám upřímně, proč taky, přece jen ta rodina, kam se přistěhovala…,“ významně nedokončí větu prodavačka v potravinách jen pár metrů vzdálených od domu, ve kterém byly nalezeny mrtvé děti, jež patří místnímu sběrači harampádí a kovu a podle mnohých místních také uživateli a výrobci drog.

„Jestli v té rodině někdo pracuje? To sotva,“ říká muž, jehož pozemek téměř sousedí se zahradou, která připomíná skládku a smetiště v jednom. I na cestě za plotem, už na obecním pozemku, se hroutí několik prorezlých ledniček, hromada trubek od kamen, kovové sloupky, dráty.

Muž s bizarním plnovousem, v jehož domě se tragédie odehrála, je starousedlík. Místní ho znají odjakživa. „Nebyl na tom vždycky tak špatně. Ale taky to nebyl nikdy žádný lumen a nepředřel se. Oženil se, jeho paní byla taková šikovná. Mají spolu dvě děti. Holku a toho chlapce, toho, co si přivedl tu vražedkyni. Pár let po svatbě od něj ale jeho paní utekla. Nikdo se tomu moc nedivil. No a on pak přišel o práci, dělal, myslím, u plynáren nebo tak nějak. Co se pamatuju, tak vždycky sbíral, co mu padlo pod ruku. Je to ostuda, ten jeho barák. Přímo uprostřed dědiny,“ říká starý muž, který v Dunajovicích strávil celý život, a jak říkají v nedalekém hostinci, má o všem, co se tu děje, přehled. „Že čekala děcko, to nikdo nevěděl. Některé ženské teď říkají, že si to myslely, že měla takový oplácanější ksicht,“ mávne rukou, jako by odháněl mouchu. „Byl to pro nás šok.“

Šok je asi nejčastější slovo, jež místní ve spojitosti s hrůzným nálezem policie vyslovují. Doprovází je tvrzení, že nic neviděli, netušili. Ani o jednom ze tří těhotenství.

„Ona moc ven nechodila a s nikým se vlastně nepřátelila. Brala drogy. Myslím, že byla na podpoře. My jsme si mysleli, když přijela sanitka a pak policie, že jde zase o drogy. Už jednou tady zátah byl. Všichni věděli, že ten starý v baráku něco vyrábí. Takže jsme se jim spíš vyhýbali. Co vím, tak ona přišla odněkud od Znojma a žila s jeho mladým na hromádce. Ani se nevědělo, že už někde nějaké děti má,“ opírá se o sluncem vyhřátou zeď protějšího domu asi padesátiletá žena, která právě přijela z práce autobusem a kolem domu hrůzy, jak místu činu někteří místní říkají, projde každý den minimálně dvakrát.

Pro lásku muže

Majitel domu, kde se vše odehrálo, ani jeho syn nechtějí o ničem mluvit. Jen kroutí odmítavě hlavou se slovy, že spěchají – starší na sociálku a mladý do práce.

„Z toho si nic nedělejte, oni byli divní vždycky. Starý jezdil s kárkou po okolí a sbíral kdejaký drát, co se pamatuju. Ten bordel, co mají v baráku a na dvoře, se už několikrát řešil na obci, ale co můžete? Nic, je to na soukromém pozemku,“ dívá se za rychle odcházející dvojicí mužů v černém oblečení místní vinař, jenž neúspěšný pokus o rozhovor sledoval od otevřeného kufru auta, ve kterém upevňuje kastli s lahvemi vína. A dodává: „Stejně jim nevěřím, že o ničem nevěděli. To přece není možné!“

Verze, že ani ženin přítel, ani jeho otec, přestože všichni tři žili celkem uzavřeně pod jednou střechou malého domku, o ničem nevěděli, je ale možná pravdivá. Psychologové potvrdili, že není vyloučené, že oba muži opravdu nic nepozorovali. Žena dělala všechno pro to, aby těhotenství utajila. Navíc byli všichni často pod vlivem návykových látek, takže jejich pozorovací schopnosti byly značně otupělé a limitované.

Ve prospěch „slepoty“ obou mužů hovoří i motiv ženy podezřelé z vražd novorozenců – láska k příteli. Právě proto, aby ji mladý přítel nevyhnal, nerozešel se s ní, těhotenství tajila. Ze stejného důvodů prý děti zabila.

Všichni tři třeli bídu s nouzí, žili v podstatě jen z minimálních dávek od státu, z toho mála, co starý muž utržil za kovový šrot a možná za drogy, a z toho, co jeho syn dokázal občasnou prací vydělat. Dítě by znamenalo nejen další výdaje, ale také návštěvy sociálních pracovnic a narušení vzájemně výhodného soužití.

„Žena se přiznala v procesním postavení podezřelé a jako obviněná nevypovídala. Jako důvod činů uvedla, že nechtěla ztratit svého přítele,“ říká mluvčí jihomoravské policie Petra Vedrová.

Obviněná prý sama policii řekla, že užívá marihuanu a pervitin. Zda byla pod vlivem drog v okamžiku, kdy vraždila své děti, bude obtížné zjistit a dokázat. Nicméně podle všeho nebyla nepříčetná ani netrpěla laktační psychózou.

Déjà vu

Neudržovaný, zpustlý dům, kde se katastrofa odehrála, stojí v centru Dolních Dunajovic. Na dohled od oranžově omítnuté budovy školy, kousek od autobusové zastávky, denně kolem projdou desítky lidí.

Rodinný domek bez omítky, obklopený pozemkem posetým rezavějícím a polámaným harampádím ve zhruba patnáct kilometrů vzdálené obci Vlasatice, kde mladá žena také zavraždila v letech 2012 a 2013 své tři čerstvě narozené děti, z nichž dvě byla dvojčata, se rozpadá uprostřed obce – kousek od obecního úřadu, na dohled školy, jež oranžovou omítkou září do dálky.

A tím podobnost s případem z Dunajovic zdaleka nekončí.

I ve Vlasaticích manžel ženy tvrdil, že o těhotenstvích, porodech ani o následných vraždách nevěděl. I zde byla žena známá svou náklonností k návykovým látkám, primárně alkoholu a marihuaně. Manželé spolu měli už dvě starší nezletilé děti, jež s nimi žily. Měli také potíže s tím, jak vyjít s penězi, byli zadlužení, dům se jim rozpadal nad hlavou, jeho okolí i dnes připomíná malou skládku. Rodina navíc také patřila ke starousedlíkům, rodiče obou manželů žili a žijí v sousedních ulicích.

Přesto se Michaele H. (31) podařilo obě těhotenství přede všemi utajit, její manžel Miroslav tvrdí, že i před ním. Jediný, kdo o jejím druhém těhotenství věděl, byl gynekolog, jenž je diagnostikoval. Právě on zalarmoval policii, když už poté ženu nespatřil a nepodařilo se mu získat informace o narození dítěte. Když v červenci 2013 policisté provedli prohlídku domu a příslušenství, nalezli ostatky tří dětských tělíček ve sklípku, který je vyhloubený v zemi, kousek od vstupní branky do domu.

Michaela H. se nejprve k vraždám přiznala s tím, že ji k tomu vedla špatná finanční situace a napjaté vztahy v rodině, později vše popřela a prohlásila, že její přiznání bylo vynucené. Soudní znalci ani v jejím případě nepotvrdili duševní poruchu, sníženou příčetnost v době vraždy nebo laktační psychózu. Žena byla plně při smyslech a věděla, co činí.

Soud ji nakonec poslal za mříže na dvaadvacet let.

Alarmující podobnost

Podobnost obou hrůzných činů je alarmující. Obě ženy, jež vraždy svých dětí spáchaly, si byly podobnější, než by se na první pohled zdálo – obě podprůměrně inteligentní, obtížně sháněly zaměstnání, měly v oblibě návykové látky, obě již měly dvě starší děti. Obě měly po boku muže, kterého nechtěly ztratit a jenž zjevně o žádné další dítě nestál; žena z Dunajovic se k tomu přiznala otevřeně, Michaela H. sdělila, že nechtěla ještě víc narušit už tak dost komplikované vztahy v rodině.

Ani jednu z žen nenapadlo odjet do nemocnice, porodit a dítě dát k adopci. Nebo využít babybox. Tyto možnosti jim podle toho, co z jejich výpovědí známe, ani nebleskly hlavou. Faktem je, že pro obě znamenala jakákoli cesta mimo vesnici dopravní komplikaci. Auto ani jedna neměla a autobusem se čerstvý novorozenec jen tak nepozorovaně neodveze. Svým partnerům se o těhotenství a dětech bály říct, na ně se tedy s žádostí o pomoc obrátit nemohly a nechtěly. Obě byly vlastně přesvědčeny, že jinou možnost než vykonat obzvlášť zavrženíhodný čin vraždy vlastního dítěte neměly.

Přitom žily na vesnici, tedy v prostředí, o němž se všeobecně předpokládá, že každý ví o každém všechno. Přesto byly jakoby neviditelné. Lidé s nimi komunikovali, dívali se na ně, ale neviděli. Pár kilo nahoru nebo dolů se pod vytahaným oblečením schová, a i když už některá ze sousedek podezření měla, jen nad tím mávla rukou. Koneckonců – co by vlastně měly udělat?

„Jít na obecní úřad a hlásit, že ta a ta je asi v tom? Navíc ona byla veselá, furt se smála. Dokonce se věnovala i cizím děckám u požárníků. To prostě nepochopíte. Vím, že prý říkala, že zhubla, protože drží dietu. Nikoho nenapadlo, že zhubla porodem. Byli zadlužení po uši, žijí takhle, jak to, že na to nepřišla sociálka? Copak jsme ve středověku?“ ptá se rozčileně zhruba šedesátiletá obyvatelka Vlasatic. „Za tohle měli taky víc popotahovat jejího muže. Nikdo mi nevymluví, že o tom věděl. Beztak ho nezavřeli jen proto, aby se měl kdo starat o ty zbylé děti.“

Dno

Oba partneři žen – jedné již odsouzené a druhé zatím pouze obviněné – jsou oficiálně považováni za nevinné. Dál žijí v domech, kde se vraždy staly. Nemají kam jinam jít. Obě rodiny spadly už dávno na společenské dno.

S Miroslavem H. tak bydlí dál v rozpadajícím se domku jeho a Michaeliny dvě nezletilé děti. Každý den odcházejí do školy kolem trávou obrostlého kopečku, do jehož vnitřností matka ukryla jejich mrtvé sourozence.

Na zaneřáděném dvorku na chatrné dřevěné lavičce stojí dva bílé hrnky s červenými srdíčky se zbytky dávno vychladlého nápoje, na plastových talířcích okorávají kousky buchty, hned vedle leží na hromadě několik starých jízdních kol. Ostrý jarní vítr mlátí vlnitým polykarbonátem, který povlává nad kdysi zjevně provizorním přístřeškem na cokoli. Muž nechce mluvit, ale nepůsobí nepřátelsky, nezlobí se, otáčí se k venkovnímu světu zády. Vzrůstem téměř dospělé děti, jež se odněkud vynořily, zacházejí za otcem do domu. Kolem projíždí po polní cestě na kole stará paní v péřové bundě a se šátkem na hlavě. Zpomalí u dveří do sklípku, pak znovu šlápne do pedálů, aby se proti větru vůbec rozjela: „Je mi těch dětí líto.“

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 14/2015.