Je to klasický obrázek velkých večírků, například těch po Českých lvech. Přichází Bolek Polívka a fotografové bulvárních deníků v tu chvíli nechávají všeho, i kdyby náhodou fotili nahou Agátu Hanychovou, a vrhají se na valašského krále. Vědí, že fotografie budou zábavné. Při sledování nastalého mumraje je snadné představit si, že právě tento pán byl dlouhou dobu jednou z nejlépe vydělávajících značek mezi českými herci. Kolem muže, kterého většina lidí zná pouze jako vypravěče alkoholových historek, skvělého herce, scenáristu a režiséra, se točil poměrně neuvěřitelný kolotoč miliónů korun. Kolotoč, jenž se momentálně zastavil.
Když se v druhé polovině roku 2012 začalo proslýchat, že známá Farma Bolka Polívky v Olšanech u Rousínova má finanční problémy, bylo to překvapení vlastně jen trochu. A pokud jste před několika měsíci viděli pořad Ano, šéfe!, natočený na tomtéž místě, pak jste nemohli být překvapeni vlastně vůbec. Zdeněk Pohlreich ve své show ukázal nejen populární a navštěvovaný, nicméně špatně vedený podnik, ale především zcela nepraktického a zjevně alkoholem poškozeného komika, který udržoval nad vodou něco, co se mu už dávno vymklo z ruky. Ani Polívkova partnerka Marcela Černá nevycházela z pořadu ve zrovna lichotivém světle. Přitom právě ona se víceméně pasovala do role manažerky celé farmy. Byla jednatelkou firmy a ještě v listopadu tvrdě odmítala nároky prvních věřitelů, jež se vůči farmě objevily v médiích, jako zcela neoprávněné. Nešlo přitom o maličkosti – podle posledních údajů jdou dluhy za Farmu Bolka Polívky do výše přes 35 miliónů korun.
Celou akci odstartoval stavitel Jiří Kaláb. Ten Bolkovi farmu přestavoval v letech 2009 a 2010 na ambiciózní hotel s bazénem. Nicméně se ukázalo, že peníze, které měl Polívka a jeho žena k dispozici, byly jen ty z evropských dotací. Jinými slovy – přestavba stála necelých 32 miliónů, Polívka měl jen 24 miliónů „bruselských peněz“. Zbytek nebyl zaplacen. Nápad, aby byla Kalábova pohledávka označena jako sporná, stavař rychle odvrátil. Zápisy ze soudních jednání jsou přitom poměrně zábavné. Právníci farmy v nich například tvrdí, že všechny práce herec převzal bez připomínek, protože chtěl urychlit kolaudaci vzhledem k čerpání evropských dotací. Problémy prý byly odhaleny až později.
Z dalších spisů přitom vyplývá, že Polívka měl finanční problémy s farmou delší dobu. Před konkursem se nakonec pokoušel utéct prostřednictvím půjčky od Alexandra a Daniela Seidlových. Miliardáře, mimo jiné majitele vrchlabské nemocnice, a jeho syna, kteří od loňska komikovi pomáhali jeho byznys refinancovat a kteří zjevně vykupovali v druhé půli loňského roku Polívkovy směnky a pohledávky z let 2008 až 2010. Dohromady přihlásili Seidlovi do insolvenčního řízení (ať už otec osobně, nebo syn přes firmu Cygnet) pohledávky přes deset miliónů korun. Všechno peníze, jež si měl Polívka napůjčovat mezi roky 2008 až 2010 – díky Seidlovým měly půjčky posunutou splatnost až do příštího roku. Další peníze Polívka dluží například architektu Martinu Bukovskému (za projekt), České spořitelně, České správě sociálního zabezpečení, finančnímu úřadu, svému právníku Bohdanu Halladovi či dodavatelům nápojů …
Sám Polívka se prostřednictvím manažera a zároveň ředitele svého divadla Ladislava Krapka odmítl ke svému byznysu vyjádřit, nicméně jeho dřívější rozhovor pro MF Dnes, v němž sám sebe označoval jako Dona Quijota, napověděl, že je celou situací zjevně trochu dezorientován.
Krach farmy se musí Polívky dotýkat i osobně. Celý areál vybudoval prakticky z ničeho a soudě podle mnoha rozhovorů farmu miloval. Strávil tu velkou část posledních dvaceti let. O začátcích celého podniku píše v knize Farma: „Farma v Olšanech u Rousínova byl opuštěný kravín, střecha se rozpadala, všude plevel a býlí. Neutěšený pohled. (…) A pan Pěček, jiný můj přítel, vytasil se s radou: ,Tak kup ten kravín opuštěné a tam ty koně můžeš mít.‘ Netušil, co způsobí. Když boxy a koně, tak nějaký klub, místnost, kde se budeme scházet. A tak vznikla hospoda. A k tomu druhá. Jedna U Klauna, druhá U Krále. A když už hospoda, tak, aby se nemuselo jezdit, aby se mohlo přespat. To byl zase první krok ke vzniku hotelu U Krále.“
I z této ukázky je krásně vidět Polívkovu přirozenou naivitu, s níž k projektu přistupoval, ale i to, jak se celá věc stala z kamarádského hecu a drobného podniku neovladatelným kolosem. Sám Polívka v rozhovorech tvrdil, že jen „určuje směr“ celé věci. Paradoxně přitom podle všeho farmu neposlala ke dnu nízká návštěvnost, ale nezvládnutý management. Tedy to, o co by se možná herec nedokázal postarat ani ve stoprocentní formě. A v té už zjevně v poslední době příliš není. Na druhou stranu – celý projekt stál a padal se jménem oblíbeného komika, a pokud se někomu povede farmu v nějaké podobě převzít, bez herce samotného nebude mít valnou hodnotu.
Podobně ale končily i další Polívkovy byznysové aktivity. Tou možná nejznámější nedivadelní byl projekt Valašského království. Vznikl také vlastně mimoděk, jako jeden z vtipů v rámci Polívkova pořadu Manéž v roce 1993. O čtyři roky později však podnikatel Tomáš Harabiš Polívkův vtip dotáhl a založil Valašské království jako byznys v cestovním ruchu, včetně registrace ochranné známky. Využil k němu tváře známých lidí z Valašska, mimo jiné právě Polívky. Spolupráce se daří až do roku 2001, kdy eskaloval spor mezi Harabišem a Polívkovými právníky. „Byla to vzájemná pomoc. On nám podepsal valašské pasy a načas se stal naším králem, my jsme mu to díky našemu nápadu umožnili,“ řekl Harabiš MF Dnes během jednoho z mnoha následných soudních jednání. Projekt se zpočátku skutečně hezky rozjížděl, Harabiš prodával pasy Valašského království a plány byly velké.
„Ale později už bylo čím dál těžší dostat se k Bolkovi s nějakými nápady. Neměl na nás čas a taky měl problémy s pitím. Vše vyvrcholilo, když po nás chtěli jeho manažeři velké peníze za to, že s námi Bolek spolupracuje. Naznačili nám také, že oni jsou profesionálové a že už projekt Valašského království vezmou pevně do ruky,“ popisuje Harabiš chvíle, jež předcházely roztržce s Polívkou a lidmi okolo něj. Polívka následujících deset let prohrával většinu soudních sporů, podařilo se mu nicméně alespoň „vyválčit“ ochrannou známku Valašské království. (Harabiš tu svoji používal ve valašském nářečí.) O tu přišel způsobem, který jen ilustruje jeho vztah k byznysu – on či jeho lidé zapomněli na podzim loňského roku prodloužit její platnost a známka zanikla.
Na celém příběhu Bolka Polívky není fascinující ani tak to, jak dlouho dokázaly vycházet poměrně komplikované obchodní aktivity herci, jehož byznys zjevně nezajímá a který je rozhodně pohlcen daleko spíše herectvím či alkoholem než obchodním duchem. Stále má nicméně dvě divadla – brněnské Divadlo Bolka Polívky a od roku 2011 také scénu v pražské Uhříněvsi jménem U22, jež má na programu vedle Bolkových představení i hostující představení. Právě obě scény teď musí Polívka udržet v chodu především.
