Psací stroj Olivetti Valentine od Ettora Sottsasse z roku 1969

Psací stroj Olivetti Valentine od Ettora Sottsasse z roku 1969 Zdroj: Designblok

Psací stroj Olivetti Valentine od Ettora Sottsasse z roku 1969
Lampa od firmy Esagono Lampa od firmy Artemide
Slavná stolička Mezzadro od Achilla Castigliomniho vytvořená z traktorového sedáčka
Lampa od firmy Artemide
4
Fotogalerie

Italská revoluce. Letošní Designblok přináší unikátní ucelený soubor italské designérské tvorby

Na letošním Designbloku budete mít možnost vůbec poprvé navštívit ucelený výstavní soubor, zasvěcený italskému designu pod názvem Italian Design Week, který bude hostit Superstudio Kafkův dům. S Itálií si mnoho lidí běžně spojí fotbal, skvělé jídlo, vynikající auta, luxusní módu, ale také smyslný produktový a interiérový design, který známe třeba z Felliniho filmů. Klišé, že Itálie je v podstatě synonymem vášnivé a energicky smyslné designérské tvorby, je více či méně pravdivé.

 

V historii moderního užitého umění nelze mluvit o národních školách, jak je tomu u výtvarného umění. Od dob funkcionalismu dvacátých let je modernistický design chápán jako mezinárodní hnutí projevující se v různých koutech světa ve velmi podobných formách. Výjimkou potvrzující pravidlo je italský a na druhé straně skandinávský design, což jsou nejspecifičtější a nejucelenější „školy“ v historii moderního užitého umění vůbec. Pokud byl skandinávský design založen především na těsném vztahu člověka s přírodou a tradicí, je italský design od čtyřicátých let výrazný především ve své senzualitě, smyslnosti a koncepční inovaci.

 

Padělky staré slávy

Fenomén italského designu jako hnutí se začíná psát v poválečné době, kdy se především v Miláně a Turíně vytvoří výtvarný proud nového přístupu k tvorbě architektury a užitých předmětů. Modernismus padesátých let se v Itálii v průběhu jednoho desetiletí dostane na výsluní celosvětového kontextu. Itálie začíná diktovat designérské trendy. Je to především jakási přirozeně kreativní atmosféra v ovzduší, poválečný ekonomický boom a velká koncentrace nebývale schopných osobností stojících za nevídaným rozkvětem designérské tvorby v severní Itálii.

 

Modernistický design nové, demokratické společnosti se neprojeví pouze v každodenních industriálních oborech, jako jsou elektronika nebo automobilový průmysl, ale především pak v designu nábytku, osvětlení, skla a v pozdějších šedesátých a sedmdesátých letech zejména v oblasti designérského experimentu a vůbec celkového filozofického a teoretického chápání pojmu design.

 

„Velká část prodávaných kusů italského designu padesátých až sedmdesátých let na současném sběratelském trhu představuje nově vytvořené padělky,“ hovoří o současné fanatické mánii sbírání italského „Vintre“ designu galerista, teoretik, kurátor a majitel Casa Mollino Fulvio Ferrari. „Kolem Milána existuje mnoho dílen, které na zakázku vyrábějí padělky slavných kusů Carla Mollina, Maxe Ingranda, Franka Albiniho, Ettora Sottsasse, Gia Pontiho a mnohých dalších.“

 

Dnešní zájem o italský nábytkový design zlaté éry je nesmírný. Aukční síně, od Sotheby’s až po specializovanou aukci Wright z Chicaga, prodávají italský design padesátých a šedesátých let většinou jako hlavní tahouny svých dražeb. Fakt, že se v mnohých případech jedná o padělky, pak jen dokazuje nebývalý zájem a aktuálnost italského designu této doby, jehož nákup se v určitých sběratelských kruzích stal v posledních letech doslova posedlostí. A možná je to právě i díky tomu, že současný design v Itálii už zkrátka není tím, čím býval dříve, a žije především ze své slavné historie.

 

Současná světová odborná média až zdaleka tolik nereferují o italské progresívní scéně tolik co před několika desítkami let. Přestože nábytkový průmysl má v Itálii stále svou velkou váhu, časy se od zlaté éry druhé poloviny dvacátého století přece jenom změnily.

 

Dobytí světa

V padesátých letech to byli především výše zmínění tvůrci, kteří vytvořili jedinečný styl plný elegance a vášně. Gio Ponti v té době vedl prestižní magazín Domus, který založil již v roce 1928. Jeho vliv na šíření italského designu po celém světě byl nesmírný. Jestliže padesátá léta byla novým začátkem, šedesátá a sedmdesátá pak znamenala novou kapitolu komerčního využití designu na jedné straně a radikálního experimentu na té druhé.

 

„Na konci šedesátých let jsem si založil vlastní značku na design osvětlení. Vytvářel jsem opravdu velmi experimentální kousky. I přesto jsem se tím výborně živil. Design byl v té době vším. Pokud jste investovali do skvělého nápadu, bylo skoro jasné, že uspějete,“ hovoří o svých začátcích Fulvio Ferrari, jenž aktuálně provozuje muzeum Casa Mollino v Turíně.

 

 

Jedná se o byt kultovního designéra a všeuměla Carla Mollina (1905–1973), proslaveného dekadentním a hédonistickým přístupem k životu, a především pak svou experimentální organickou nábytkovou tvorbou z padesátých let, kterou vytvářel pouze na zakázku bez pomoci velkých značek, jež v této době zaznamenaly svůj nástup. V poválečných letech vzniklo mnoho významných společností operujících na světovém trhu dodnes.

 

Arflex, Cassina nebo Kartell jsou jen některé z mnoha slavných italských podniků, které se též zasloužily o věhlas italské designérské produkce. Nikdo se v této době nebál experimentovat a progresívní designéři, věštící nové koncepty našich životů a bourající stereotypy, dobývali svět. Achille Castiglioni, Vico Magistretti, Joe Colombo a pozdější radikální postmodernismus potvrdili nadvládu italského designu druhé poloviny minulého století nad zbytkem světa.

 

Móda traktorového sedátka

Existuje mnoho jmen, která se zapsala do historie. Jedním z nejodvážnějších byl po celou svou kariéru především Achille Castiglioni (1918–2002), jehož bývalé studio můžete dnes v Miláně navštívit jako muzeum. Achille, který měl dva bratry, též designéry, byl revoluční především ve svém chápání toho, co by měl design pro nás vůbec znamenat. Jeho slavná stolička Mezzadro, vytvořená z obyčejného traktorového sedátka, je prvním příkladem takzvaného ready-made designu využívajícího při tvorbě již existujících předmětů, jimž designér propůjčuje novou funkci a zcela jedinečné souvislosti.

 

Stoličku Mezzadro z roku 1957 vyrábí značka Zanotta dodnes a můžeme o ní přesvědčivě hovořit jako o jednom z nejslavnějších návrhů historie užitého umění vůbec. Zatímco Castiglioni si v průběhu tvorby zachoval svůj nadčasový styl, jiný velikán italského designu tohoto období, Ettore Sottsass (1917–2007), se nebál styl měnit velmi často. Začal nejdříve jako malíř a sochař, během padesátých let působil jako originální interpret poválečného racionalismu a na konci šedesátých let se stal předním představitelem radikálního postmoderního hnutí.

 

Jeho návrhy spotřebních výrobků, jako byl psací stroj Valentine pro značku Olivetti (1969), nebo experimentálního nábytku a osvětlení pro skupinu Memphis představují radikální produkty spojující volné umění a v té době aktuální pop art s naším běžným životem. Sottsass byl společně se svými postmoderními kolegy Michelem de Lucchim, Alessandrem Mendinim, Nathalií du Pasquierovou a dalšími přesvědčen, že design je svébytným uměním a zábavou, která obohacuje náš život.

 

Fantastické divadlo

Jakési shrnutí významu italského designu šedesátých let přinesla přelomová výstava New Domestic Landscape, kterou v roce 1972 připravilo Muzeum moderního umění v New Yorku společně s kurátorem a architektem Emiliem Ambaszem. Výstava, jíž se zúčastnila v podstatě celá špička tehdejší italské scény, představila design prostřednictvím na míru vytvořených instalací jako fantastické divadlo a studnici fantazie.

 

Italský radikální proud futuristického i postmoderního designu slavil obrovský úspěch a kulminaci své legendy. Zmíněná skupina Memphis, Studio Alchimia, Superstudio nebo Archizoom představily radikální architektonické a designérské myšlení sedmdesátých a osmdesátých let. Utopie, myšlenkový futurismus, nebo naopak snaha o nastolení nové, „primitivní“ a lepší společnosti zasáhly design stejně tak jako filozofii, sociologii nebo politiku. Přestože byl tehdy v Itálii design založen na silné teoretické základně a vážných výtvarných hlediscích, jeho pozadí vždy výborně ekonomicky fungovalo. Během let se z designu stal výnosný podnik, který vytvořil ze zakladatelů značek, galerií a samozřejmě ze samotných designérů slavné celebrity.

 

Oprašování

Fenomén italského designu už na dnešní scéně ztrácí svůj původní význam. To nejlepší má zatím Itálie za sebou. I když nejvýznamnější událost roku, veletrh Salone del Mobile, se stále koná v Miláně a mnoho italských značek stále skvěle prosperuje, radikálnost a experiment se v posledních letech přemístily do jiných center, zejména Velké Británie, Francie nebo Skandinávie. I tak však už nikde jinde nevznikl natolik silný myšlenkový proud zrozený z celkové atmosféry doby, její radikality, touhy po modernosti a utopii. Většina italských současných značek, jako jsou Kartell, Zanotta, Magis, Moroso, Capellini, Arper a mnoho dalších, spolupracuje často s mezinárodními tvůrci, kteří svými odlišnými přístupy pomalu rozmělňují původní význam pojmu italského designu.

 

Navíc jestliže se ještě v sedmdesátých letech designérský experiment a jeho schopnost vydělat peníze navzájem podporovaly, dnes se už italské značky, z velké části pohlcené nadnárodními korporacemi, ženou hlavně za výdělkem. Následkem této současné globalizace italské scény je pak i časté hledání v archívech jednotlivých společností, které v posledních letech často sahají po reedicích svých úspěšných návrhů ze zlatého období šedesátých let. Často tak mezi nejaktuálnějšími kolekcemi italských značek najdete oprášené návrhy Gia Pontiho, Franka Albiniho nebo Carla Mollina, aby firmy díky módě poválečného retra zaujaly své zákazníky.