Pokud neběháte, klidně si odklikněte jinam. Tahle úvaha se odehrává v keckách.
Tak jako byla doba před tsunami a doba povlnná, před naším letopočtem a po Kristu, tak teď lze říci, že leccos bylo obdobím před ní a teď že je doba Lídová. A může za to jeden běh, profláklý Ultra-trail du Mont-Blanc, stovka kilometrů na jeden zátah přes Francii, Švýcarsko a Itálii, na který si jedna ženská letos troufla rok poté, co běhat začala.
Spoustě z nás běžců, víc či míň vytrvalých – a nejspíš i sama sobě –, obrátila naruby vnímání vzájemného hecování a podpory, které si s velikánskou radostí navzájem poskytujeme. To, jak jsme mohli skrze facebookovou aplikaci (institut sociální sítě tak dostal další rozměr, odporující sílící vlně jejího odsuzování z důvodů pochopitelných i nesrozumitelných) sledovat její průběh trasou, kdy nám z každé brány přes automat poslala zprávu o svém mezičase a o aktuálních podmínkách na místě, a i když jsme věděli, že jestli na něco fakt nemá čas, tak jsou to pregnantně ťukané zprávy pro přátele, přesto jsme tyhle automaticky generované raporty očekávali, a hned jsme se dohadovali, jak na tom asi je, co ji ještě čeká, kdy se kde objeví, a když se objevila a branou se mihla, z nadšených postů všech zúčastněných se ozývala euforie a upřímná radost, jako bychom tam nahoře kvůli ní skutečně mrzli.
Radost samozřejmě doplněná lajky a povzbuzujícími posty, ke kterým se sice dostala až dlouho po závodě, ale i tak jí udělaly radost; asi tak, jako kdyby běžela se špuntama v uších a až v cíli si poslechla ze záznamu pokřik davu při trati.
Jasně že kromě ní ten přetěžký závod běželi ještě další naši kamarádi (třeba Michael Dobiáš, v počátcích českého nadšení pro sportovní sociální síť Dailymile jeden z tahounů mnoha aktivit, nebo Petr Luberda), ale z důvodů její přirozené ženskosti, nesporné krásy, nadšeného kamarádství virtuálního i opravdového nejen při závodech a charismatické povahy činící z průměrného jedince spontánní ikonu a ideál, stala se Ludmila Filipová – aniž se o to jakkoli chtěla přičinit nebo snažit, namnoze právě naopak – mezníkem ve vnímání běhu jako disciplíny nikoli jen sportovní, ale i společenské, kulturní nebo citové … je totiž těžké si její úsilí nezamilovat společně s ní, protože, co si budeme namlouvat, holka v leginách a s ohonem do půlky zad běžící před vámi je tím nejlepším vodičem, pro nějž jsme schopni nadlidských výkonů, ale rozhodně se nám nechce ho předběhnout, připravili bychom se o výron endorfinů.
A nakonec sem snad patří i to, že mě její výkon inspiroval k ohlídnutí se z oblíbeného asfaltu do houštin okolo a naznačil mi, že bych se mohl i já, posera před kořenovitými úvozy a kamenitými stezkami, zúčastnit listopadového ultra-trailu v Šárce. Tady se však musím přiznat k tomu, že na trailu se mně nejvíc líbí design kecek, ve kterých se to běhá, a ten letošní navíc svým datem: 10. 11. 12. Nevím ale, jestli jsou to dostatečné důvody k tomu, abych nutil své vykvedlané nohy k pohybu pralesem bez pádů a bez výronů, tentokrát jen v kotnících.
Teď ovšem máme před sebou v neděli sté šestnácté Běchovice a my chlapi jsme od holek dostali fóra 30 minut, aby nás mohly – včetně Ludmily – tak akorát ve finále někde kolem Chmelnice efektně před davem u cíle předběhnout. A my jim to dopřejeme, protože jsme kavalíři.
