Lenka Procházková

Lenka Procházková Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Spisovatelka Lenka Procházková varuje: „Blížíme se spojení trůnu a kříže, jaké jsme tu měli za druhé republiky“

Před dvěma lety spolu s Františkem Janouchem a svým někdejším partnerem Ludvíkem Vaculíkem nadchla Čechy pro kroužkování politiků na kandidátkách do Sněmovny, dnes její plamenné proslovy a články napadající církevní restituce vzbuzují jak halasný souhlas, tak neméně hlasité pohoršení.

 

Prozaička, scenáristka, publicistka a občanská aktivistka LENKA PROCHÁZKOVÁ (61) bojuje proti návrhu zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, který před dvěma týdny prošel přes odpor opozice Poslaneckou sněmovnou a zamířil do Senátu.

 

Kvůli restitucím podala trestní oznámení na několik lidí včetně kardinála Duky a premiéra Nečase, napsala dopis papeži a přemýšlí, jestli se Václav Klaus po podpisu zákona skutečně stane prvním českým prezidentem, kterého Senát obviní z velezrady. Rozhovor s Lenkou Procházkovou si přečtěte v Reflexu č. 30 – a zde je malý bonus, který v časopise nenajdete...



Letos v lednu jste podala trestní oznámení na premiéraNečase a členy jeho vlády. Po dvou měsících jste dostala vyrozumění, že k trestnému činu nedošlo, což jste napadla žádostí o přezkoumání, která byla také zamítnuta. Pak jste napsala na pražské Vrchní státní zastupitelství, kde věc ještě nepřezkoumali…


Pokud na Vrchní státní zastupitelství přijde paní Bradáčová, jak se čeká, snad můj přípis zvedne ze stolu. Já chci, aby stíhali kardinála Duku i tu vládu, která si jednomyslně odhlasovala, že tento paskvil postoupí parlamentu.

 

Nějaká Karolína Peake nejdřív řekne ne, pak zase jo – to si tam loni koncem roku zřejmě tímhle způsobem vydělávali. Jak vláda takový nebezpečný právní zmetek může odhlasovat? Nejdřív vypadalo absurdně, že jsem jejich jednání označila za trestný čin, ale viděno dnešníma očima, po hlasování o vydání Ratha a Parkanové, to rázem bizarně nepůsobí.

 

Římskokatolická církev nárokuje statky, které nikdy nebyly jejím soukromým majetkem, jen je užívala a stát to užívání kontroloval. A taky ty jejich čachry s hektary – před První pozemkovou reformou církev spravovala 210 tisíc hektarů, a najednou chce o sto tisíc víc? Kde se vzaly?



Mnozí vás viní z nenávisti vůči římskokatolické církvi, když slyší vaše tvrdá obvinění.


Ale copak bych na nenávisti mohla stavět ta trestní oznámení, která jsem podala? Ne, já pracuju s paragrafy, čísly zákonů o pozemkových reformách, argumenty a historickými fakty.

 

 

Váš byt na pražském Rašínově nábřeží je svou polohou i velikostí určen pro schůzování. Jak jste v něm vy, disidenti, prožívali rok před revolucí?


Olgu Havlovou před Novým rokem 1989 napadlo, že tu uděláme chartistického silvestra. Hrálo se divadlo, bylo u nás snad sto lidí. Ve tři v noci se pak dostavila i policie, zavolal ji zřejmě soused z přízemí, agent StB. Naštěstí příslušníci neznali ani mě, ani Havla – poznali asi jen Jirku Bartošku. Napili se s námi a odjeli. V roce 1989 pak byl Havel až do května ve vězení, my měli v bytě řemeslníky, do toho rozmnožovali petici Několik vět a mluvili s disidentskými návštěvami o předzvěsti zvratu v horách suti v naší kuchyni.

 

 

A možná právě v téhle kuchyni jste před dvěma lety vymyslela tu akci s kroužkováním.


V naší kuchyni už se to jen finišovalo; prvotní nápad vznikl, když jsem jednou před volbami byla na večeři u Františka Janoucha a ten mudroval: „Kdyby tak byli lidi schopní se domluvit, koho budou volit, a dokázali jsme do vysoké politiky dostat nové lidi... Co kdybychom kroužkovali ty takzvané nevolitelné na chvostu kandidátek, aby se to obměnilo?“

 

Já pak pročetla volební zákon a zjistila, že podle toho nového se můžou kroužkovat hned čtyři lidi, což už něco znamená. Ale náš Jožin mi pak v kuchyni říkal: „Poslechni, ty ani Janouch nejste tak známí, abyste pro to nadchli lidi. Musíte to navěsit na profláknutější jméno, jako je třeba Cimrman...“ To nebyl hloupej nápad! Druhý den jsem to zkonzultovala s Vaculíkem, který tehdy ležel v Nemocnici Na Františku, a ten se nadchl a zavolal Zdeňkovi Svěrákovi, aby nám se Smoljakem dovolili použít legendu, že Janouchovi napsal Cimrman dopis, v němž mu metodu kroužkování čtyř posledních doporučuje.

 

Druhý den o tom Janouch napsal do Mladé fronty, třetí den já do Práva a čtvrtý den Vaculík do Lidovek. A bylo to, veřejnost se nápadu chytla – a přitom kampaň pro tuhle veleúspěšnou akci přišla na pouhých dvacet tisíc korun! Lidi byli nadšení, že jsou součástí všeobecného komplotu, který zřejmě přinese ovoce – a není ani potřeba jít s kůží na trh, volby jsou tajné, takže nepotřebujete odvahu, jen inteligenci.