Posaďte vedle sebe scenáristu a historika a postřílejí se. Teď samozřejmě přeháníme, ale faktem je, že když jsme to udělali na besedě k filmu Konfident, přestřelka z toho byla slušná. A nepomohl ani „nárazník“ Jiří Mádl.
Vezměme to ale pěkně po pořádku. Začalo to tím, že scenárista Lubomír Slivka napsal film. Vypráví o mladíkovi, kterého coby schopného radioamatéra přemluví ke spolupráci Státní bezpečnost. V naivní víře, že zlo zničí zevnitř, začne donášet na sousedy a až posléze mu dojde, že on nezničí nic a že naopak realita ničí jeho. Tolik příběh — mimochodem složený ze dvou reálných, jak hned v úvodu autor scénáře vysvětlil.
Jenže na stejné pohovce s ním seděl také Pavel Žáček z Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy jeden z největších znalců praktik minulého režimu, a toho zdaleka jen příběh nezajímal. „Chápu určitou uměleckou licenci, komplikovanost toho aparátu musela být pro diváka zjednodušena a i ta doba je vlastně špatně sdělná už sama o sobě, ale spousta věcí ve filmu zkrátka nesedí,“ zahájil Žáček a pak už se začalo „střílet“:
"Třeba scéna, kde o sestřelení cizího letadla s emigranty rozhodoval estébácký velitel, ve filmu Ondra Vetchý... Že by člověk přijímal pokyny sovětských vojáků a zároveň sděloval migům 21, aby sestřelila letoun, tak to opravdu nefungovalo, celý tehdejší mechanismus byl mnohem složitější." (Žáček) — „My jsme měli přímo na placu člověka, jenž to zažil. Jmenoval se Špalda a dělal navigátora na letišti v Trenčíně, které leží na hraně hor a nížiny. Letadla z Polska se dostávala 150 km přes slovenské území jen díky tomu, že létala ve stínu hor, podél železničních tratí, jež jim sloužily jako orientační bod. Piloti se pohybovali tak nízko, aby byli schopni přečíst názvy stanic na dráze, a ti, kdo je udávali, byli právě přednostové stanic. A protože let do Rakouska trval třicet minut, nedalo se čekat, až případ přebere Moskva, českoslovenští velitelé si brali zodpovědnost na sebe a pálila skutečně československá armáda. Ostatně Rusové si nemohli dovolit na území svrchovaného státu sestřelit letadlo s jinými výsostnými znaky.“ (Slivka)
Anebo: „Ona je to taková československá verze Životů těch druhých. V něčem je možná i drsnější, ale v něčem je soft — třeba v těch postavách důstojníků StB, kteří jsou někdy až příliš směšní. Chápu, že mělo jít o odlehčení, ale mocenská realita, postavení Státní bezpečnosti a to, co dělala, měly být ukázány bez úsměvů a posměšků.“ (Žáček) — „Je možné, že divák skutečně může některé postavy vidět jako lehce schematické. Neukazovali jsme totiž jejich rodinné zázemí a prostor, jež by je zlidštily. Měli jsme ústřední dvojici a 108 minut a zkuste za 108 minut udělat hloubkovou analýzu patnácti postav. Režisér se upnul hlavně na postavu Jirky, kterého bylo třeba udělat sympatickým, protože kdo šel do kina na zlého fízla!“ (Slivka)
Zmíněný Jirka neboli Jiří Mádl, představitel hlavní role, seděl mezi zmíněnými pistolníky jako tichá pěna, usrkával whiskey a jen občas posunul mikrofon, jejž si pánové mezi sebou podávali. „Tak to má být, odborníci mluvili a já jsem si úžasně odpočinul,“ smál se posléze. Nutno říct, že nějaký ten prostor k vyjádření dostal i on — moderátor Miloš Čermák se snažil a diváci s dotazy též.
Jeden mu dokonce po skončení diskuze přišel poděkovat. „Lidi z mé generace politika nezajímá, dodnes jsou někteří z nich schopni říct, že premiérem je tu Jiří Paroubek. Už se to ale pozvolna mění a velký díl zásluh na tom nese vaše kampaň Přemluv bábu. Takže děkuju!“ pravil mladík, jenž se (na rozdíl od přísedící vrstevnice) herce neptal jenom na jeho koloběžku.
„Je pravda, že by se mi tímhle filmem mohla od základu změnit fanouškovská základna,“ reagoval ke konci Mádl, když mu moderátor připomněl, že se vlastně poprvé vymanil ze škatulky nedospělých postav. „A ano, proč to neříct, i ta fanynkovská, která je velká. Ale proč ne? Každá zkušenost se hodí.“
Jiří Mádl, Lubomír Slivka a Pavel Žáček byli 2.7. hosty Čermákovy koupele v Reflextoru na kolonádě v Karlových Varech.
