Do hotelu Majestic, nejluxusnější stavby na canneské Riviéře, dorazila australská hvězda s holými rameny a nehraným děsem ve tváři. „Clive vězí ve výtahu. Umíte si to představit? Jel za mnou a zůstal trčet někde mezi patry. S rodinou a cizími lidmi. A někdo tam prý strašně křičí. Běhá mi z toho mráz po zádech!“ chrlila ze sebe a chladně rozhodně nepůsobila. Oním „mužem z šachty“ totiž nebyl nikdo jiný než Clive Owen, herec, s nímž měla vyprávět o spolupráci na filmu Hemingway a Gellhornová.
Hotel Majestic měl evidentně problém, ale my, novináři, taky. Hvězda stříbrného plátna byla totiž myšlenkami všude, jen ne u nás a u filmů. „Zvládnete rozhovor?“ zeptala se asistentka rozechvělé herečky, když se vydýchala po běhu ze schodů. Uplynula vteřina, maximálně dvě, načež se Kidmanová posadila ke stolu a rozhodně se na mě podívala: „Samozřejmě, od toho tu přece jsem, ne?“
Můžeme se bavit o filmech?
Bála jsem se, že se budete chtít bavit o výtazích.
Jestli chcete ...
To by byl hodně krátký rozhovor, s výtahy jsem skončila.
V Cannes jste docela rozvířila vody, a dosud za to mohly filmy, nikoli výtah.
Máte pravdu, už jsem taky slyšela, že se na Twitteru šíří, jak Kidmanová ve filmu čurá na Efrona. To se ale asi dalo čekat, že?
Jak jste snášela, že máte před kamerou močit? Nezaskočil vás takový požadavek?
Ne. Možná mě zaskočí, až to uvidím, ale samotné natáčení problém nebyl. Zac je navíc báječný chlapík, jsem ráda, že jsem to celé absolvovala právě s ním – s jiným hercem bych se možná cítila méně komfortně. Ale rozhodující bylo, že šlo o přání Leea (režisér filmu Paperboy Lee Daniels – pozn. red.). Když s někým točím, bezmezně mu důvěřuju, takže jsem doufala, že i Lee ví, co dělá.
Zřejmě vás jen tak něco nerozhodí.
Ráda dělám filmy, které budí emoce, a je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní. Nemám problém s pohoršením ani kritikou, každá reakce je lepší než žádná.
V tom případě vám asi vyhovovala i role válečné reportérky a Hemingwayovy manželky Marthy Gellhornové.
Přesně tak, byla to žena, která uměla jít proti proudu, čímž mě samozřejmě fascinovala. Dělala věci s nasazením a vášní, to ji hnalo dopředu. Obdivuju ji i za to, že šla dobrovolně do mužského světa a nebála se. Riskovala život, aby ukázala na věci, které přehlížíme, a věnovala se tomu soustavně a navzdory všem. Čím víc jsem ji poznávala, tím víc jsem si jí vážila. A nejen jí – takových žen se po světě pohybuje víc a považuji za hřích, že se o nich nemluví.
Například?
Vezměte si Marii Colvinovou, foto reportérku, kterou zabili v Sýrii. Dokázala toho tolik, a my ji odbyli pár nekrology v novinách. Byla z podobného těsta jako Martha, vlastně každý, kdo dnes nasazuje život jako válečný korespondent, navazuje právě na odkaz Gellhornové. To pro ně jsem ten fi lm točila, pro Marii a všechny lidi, díky nimž máme důležité informace necenzurovaně, z první ruky. Málo si jich vážíme.
Mluvila jste o důvěře, kterou chováte k režisérům. Měla jste ji i k Philipu Kaufmanovi, s nímž jste točila Hemingwaye?
Bez ní by to nešlo. Uměl mě přesvědčit o smyslu každého filmového políčka, jež jsme nasnímali. Ať to byl divoký sex, nebo rvačka, do všeho jsem šla na sto procent, jinak by to nepůsobilo autenticky. Hemingway s Gellhornovou prožívali všechno s vášní – milování, cesty, večírky, psaní, hádky – a tak jsem k tomu také přistupovala.
Hemingway v podání Cliva Owena je nesnesitelný egoista. Umíte si představit, že byste se do někoho takového zamilovala?
Á pozor, osobní otázka, jdete na to šikovně (smích). Řeknu to asi takhle: chápu, proč se do něj zamilovala Martha. Mezi těmi dvěma fungovala neuvěřitelná chemie. Hemingway byl navíc úžasný mentor, inspiroval ji a ona k němu vzhlížela. Teprve když se spolu usadili a jiskra postupně vyprchala, začala Martha poznávat, o co po jeho boku přicházela. Zbožňuju scénu, kdy on stojí u stroje a celý den buší do kláves, popsané stránky padají na zem jedna za druhou, má v sobě nekonečně energie. Ona ho zpoza dveří sleduje a žárlí: bývala přece taky spisovatelka, tak proč tvoří jen on? Úplně cítím, jak strašně jí muselo být.
Pokud vím, také píšete, dokonce jste vydala knížku.
Sama bych to psaním nenazývala, zní to příliš troufale.
A co deníky, jichž prý máte plné šuplíky?
Ty beru spíš jako terapii. Píšu si je od puberty, je to můj obranný mechanismus. Když hodím problémy na papír, skončila jsem s nimi, uzavřeno, tečka. Nikdy bych ovšem nedopustila, aby si mé zápisky přečetl někdo jiný, nečekejte, že je vydám.
Ani dětem je neukážete?
Neukážu, pálím je. Na to, aby je viděl někdo blízký, jsou moc osobní a syrové. Přiznávám ale, že se mi s nimi neloučí lehko, přece jen je to zpráva o mém životě a o mně samé. Maminka vždycky přijde a ptá se: „Tak co, už pálíme?“ A já na to: „Dej mi ještě chvíli, máme čas.“
Tak mě napadá – nechtěla jste být někdy novinářkou? Hrajete ji ve fi lmu, vaše sestra je reportérka, psaní vás baví ...
Pamatuju si, že když mi bylo asi deset, prohlásila jsem, že budu novinářka, a tatínek to odkýval. Zatímco herectví ne, na souhlas s touhle profesí pořád čekám. Ale abych odpověděla – ne, žurnalistiku přenechám povolanějším, jsem přece jen trochu jinde.
