Ani Josef Švejk, ani Jaroslav Hašek hostinec U kalicha nikdy nenavštívili. Alespoň to tvrdil tehdejší majitel této hospody Josef Šmída, zvaný „grobián“. Po zveřejnění Osudů dobrého vojáka Švejka prohlašoval Šmída, že žádného Švejka a Haška nezná. Prý je jaktěživ neviděl. Není nejmenší důvod mu to nevěřit. Jak to tedy ale bylo ve skutečnosti? Ano, osudy hostince U kalicha jsou opravdu pohnuté!
Abychom pochopili souvislosti, musíme začít doslova úplně od píky. U kalicha se původně nenazýval hostinec, nýbrž dům čís. 1732 v ulici Na bojišti, který v roce 1891 postavil jeho majitel, architekt Josef Černý. Nad vchodem nechal vlastník zhotovit malbu „zlatého kalicha“. Patrně šlo o odkaz na jeho českobratrskou víru. Podle tohoto znaku se ujal název budovy pod pojmem U kalicha. Hostinec tam tehdy žádný nebyl. I když pozdější majitelé nechali malbu odstranit, dům byl již tradičně i nadále nazýván U kalicha.
V roce 1907 kupuje dům jistá Anastázie Herzogová a nechává ho přebudovat na exkluzívní nevěstinec. Tradovalo se o ní, že byla dokonce metresou přímo u vídeňského dvora a prý měla dokonce poměr i s Jeho Výsostí císařem Františkem Josefem I. Za peníze, jež touto činností ve Vídni údajně vydělala, koupila nejen dům U kalicha, nýbrž i ten sousední. Herzogová tak byla nesmírně úspěšnou pohlavní podnikatelkou. Zaměstnávala celou řadu prostitutek. Tehdy se jím vulgárně říkalo „mrdny“.
Vrchní bordeldámou byla jistá Julie Jelínková a její zástupkyní se stává bordeldáma Marie Müllerová. Tuto osobu definuje Jaroslav Hašek ve svém díle jako „Švejkovu posluhovačku“. Jde samozřejmě o výmysl. Aby měl čtenář řádný přehled, zde je tehdejší hierarchie řádně fungujícího hanbince: Představená nevěstince je „vrchní bordeldáma“. Její zástupkyně (provozářka) vlastní titul „bordeldáma“ a nejnižším stupněm (pěšáci) jsou „mrdny“.
Pravděpodobně až v roce 1907 vzniká v domě Na bojišti 1733 „hostinec U kalicha“. Prvním hostinským je jakýsi Hugo Kowarzyk. Od samého počátku neplatí majitelce bordelu nájemné, a tak ho Herzogová posléze vyhazuje opilého na ulici a zmlátí ho válečkem na nudle. Další hostinský se jmenuje Robert Kirschner a postihne ho tentýž osud, pouze s tím rozdílem, že majitelka vykřičeného domu nepoužije váleček, nýbrž o něho přerazí násadu na koště.
Třetím v pořadí je Josef Houba. V roce 1912 umírá na otravu alkoholem. Česky řečeno: „Uchlastal se.“ V témže roce si naprosto zdevastovanou špeluňku „hostince U kalicha“ pronajímají pánové Josef Šmída a Vilém Jurisch. Na jaře 1914 Jurisch umírá. Údajně ho opilého ve vaně utopila prostitutka Dagmar Dvořáková. Josef Šmída zůstává jediným hostinským ušmudlané putyky.
V letech 1912–1914 pracuje v lokále coby pomocný číšník jistý Josef Palivec. Jaroslav Hašek ho ve svém díle vydává za „majitele hostince“. Jde opět o bájnou legendu. Kdo vlastně Josef Palivec byl? Jednalo se o venkovského drobného mladíka (výška: 160 cm), který vypomáhal v pražských nočních lokálech jako pomocný číšník, a tím i v „hostinci U kalicha“. Josef Lada ho umělecky ztvárnil jako vysokého, mohutného gastronoma. Tak ve skutečnosti onen pomocný číšník vůbec nevypadal. Svým zjevem spíš připomínal pidimužíka.
Josef Palivec byl alkoholik a kamarád jistého Františka Strašlipky, cihláře z Hostivic u Prahy. A zde jsme u jádra věci. Pozdějším sluhou nadporučíka Rudolfa Lukáše (Hašek jej vydává za „Jindřicha“ Lukáše) je právě tento František Strašlipka, častý návštěvník nevěstince U kalicha. Josef Šmída při rozhovoru s Rudolfem Lukášem v roce 1925 vypovídá: „V žádném případě jsem u Kalicha nespatřil nějakého Haška nebo Švejka. Všechny hosty jsem dobře znal. Strašlipka byl hezký urostlý mladík a měl poměr s Mařkou Müllerovou. Palivec byl pracovitý, ale chlastal. Při jeho trpasličí postavičce mu stačila dvě štamprlata rumu, byl na mol a kácel se k zemi.“
No dobře, ale jak se mohly tyto postavičky z „hostince U kalicha“ dostat do Osudů dobrého vojáka Švejka, když je Hašek v žádném případě neznal a v oné putyce se nikdy neobjevil? Odpověď je poměrně jednoduchá. Jaroslav Hašek sloužil u 91. regimentu v Českých Budějovicích pod nadporučíkem Rudolfem Lukášem. Jeho důstojnickým sluhou byl právě onen Strašlipka. Ten se samozřejmě seznámil s Haškem a příběhy z „hostince U kalicha“ mu vyprávěl. Legendární pražský humorista si je literárně zpracoval podle svého: Z Františka Strašlipky vyrobil „Josefa Švejka“, z mladé a pohledné bordeldámy Marie Müllerové (1886–1947) udělal obstarožní „Švejkovu“ posluhovačku a pomocného číšníka Josefa Palivce povýšil na majitele „hostince U kalicha“. Skutečného majitele Josefa Šmídu zapřel.
Ještě si k tomu ostatně přibásnil i tajného policistu „Bretschneidera“. Patrně šlo o jeho služební pseudonym. Občanským jménem se jmenoval Slavíček. Byl v době mocnářství kompetentní pro dozor nad pražskými anarchisty, a tím pádem i nad Haškem. Po vzniku ČSR emigroval do Berlína. Později „Bretschneider“ sdělil německému divadelnímu režisérovi Erwinu Piscatorovi: „O existenci hostince U kalicha jsem netušil nic, a kdybych se o něm nedočetl u Haška, nevěděl bych, že tato hospoda je na Bojišti v provozu. Nejednalo se o objekt, který by byl z hlediska našeho sledování pražských anarchistů veden v evidenci.“
Co k tomu na konec dodat? Dějiny mohou probíhat úplně jinak, než jsme se učili ve škole!
(Další odhalení se můžete dočíst v knize — Jan Berwid-Buquoy: Jaroslav Hašek a jeho „dobrý voják Švejk“. Čeští občané, rakouští vojáci, anebo ruští bolševici?)
