Kdo umyje nádobí v úlu? O včelí inteligenci a osobnosti, dělbě práce a mýtu o hmyzích strojích
„Malý národe, tak odhodlaný a hluboký, živící se teplem, světlem a tím, co jest nejčistšího v přírodě, duší květů, tj. nejjasnějším úsměvem hmoty a jejím nejdojemnějším úsilím o štěstí a krásu…“ Tak opěvoval včely Maurice Maeterlinck. Kniha Včelí mysl shrnující nové poznatky tvrdí, že se včely učí z minulosti, zřejmě plánují budoucnost a možná se i rozhodují, který květ navštíví nebo zda budou riskovat výlet v dešti.
Od mýtů k moderní vědě
Antický básník Vergilius o nich soudil, že si „v páření nehoví, nýbrž si samy potomky z listů a ze sladkých bylin sosáčkem sbírají“. Případně se o nich věřilo, že se rodí z mršiny býka. Stejně tak byli lidé přesvědčeni, že jim vládne král. Všechny tyto mýty o včelách začali vědci rozptylovat až během 16. a 17. století. O tom, jak fascinujícím způsobem spolu komunikují, jsme se začali dozvídat až v první polovině 20. století, a nové objevy stále přicházejí. Přehled nejnovějších poznatků přináší kniha Včelí mysl (vyd. Academia v překladu Pavla Pecháčka). Její autor Lars Chittka (* 1963) pochází z Německa, ale v současnosti působí jako profesor smyslové a behaviorální ekologie na Univerzitě královny Marie v Londýně.
Na základě důmyslných experimentů v knize tvrdí, že každá jednotlivá včela má vědomí, nebo alespoň jeho klíčové složky: „Uvědomuje si okolní svět i své vlastní znalosti včetně autobiografických vzpomínek, rozumí výsledkům vlastních činů, je schopná základních emocí a disponuje elementární inteligencí.“ Má rovněž úžasně propracovaný mozek. Na rozdíl od toho lidského s jeho 86 miliardami nervových buněk jich včelí mozek sice obsahuje asi jen milion, avšak každá z nich má jemně rozvětvenou strukturu, která co do složitosti připomíná plně vzrostlý dub. (Jaký jiný strom by také německého vědce mohl napadnout, dodejme s nadsázkou.)
Která z osobností umyje nádobí?
Výše řečené platí o včelách obecně, ovšem v jiných věcech se podle autora každá z nich od dalších zástupkyň svého druhu jednotlivě liší, jsou mezi nimi tedy interindividuální rozdíly, které známe i u savců. Některé včely jsou agresivnější, další pracovitější nebo inteligentnější; některé se rozhodují rychle a nedbale, jiné jsou naopak pečlivější. Liší se také v tom, jak moc jsou citlivé na cukr. Což se projevuje, už když je včela stará jen pár hodin. To určuje „například to, zda se dělnice o několik týdnů později stane sběračkou pylu, či nektaru“.
Rovněž funkce, kterou ta která včela v rámci své „komunity“ zastává, a jakou práci vykonává, je spoluurčováno rozdílnou individuální citlivostí na podněty. Decentralizaci dělby práce Chittka osvětluje přirovnáním včelstva k lidské domácnosti s více členy, kde mytí nádobí pokaždé vyjde na toho samého nešťastníka. Každý člověk má trochu jinou citlivost na podnět, konkrétně právě i na rostoucí hromadu nádobí ve dřezu. Osoba, která je vůči ní nejvnímavější, se úkolu chopí jako první, což ale podnět odstraní, takže práh citlivosti druhé nejcitlivější osoby nemusí být v takovém případě nikdy překročen. Tak tomu ovšem bude do té doby, než hlavní „mycí specialista“ neodjede na dovolenou. Tehdy hromada nádobí pravděpodobně vyroste o něco výš, než se do akce pustí osoba s druhou nejvyšší citlivostí na nepořádek. Tak může u lidí i hmyzu docházet ke specializaci, která bude ovlivněna i přibývajícími zkušenostmi: „Osoba, jejíž práh citlivosti je překročen jako první, získá s danou činností nejvíce zkušeností a stane se tou, která ji bude vykonávat nejlépe.“
Chittkův výklad je živý a názorný. Obsahuje vtipné popisy pozoruhodných experimentů, například včel či čmeláků hrajících cosi na způsob fotbalu s malou kuličkou, ale i četné odkazy třeba na krásnou literaturu. Mimochodem v úvodu této recenze citovaného belgického literáta, nobelistu Maurice Maeterlincka (1862–1949), Chittka oceňuje a s uznáním konstatuje, že je až neuvěřitelné, do jaké míry byly některé Maeterlinckovy odhady ohledně včelího chování přesné. V knize je také silně přítomný etický rozměr: pokud včely cítí bolest nebo strach, jak bychom s nimi měli zacházet v zemědělství a výzkumu?
Svobodná vůle, nebo diktát biologie?
Chittka přiznává, že u otázky včelího vědomí občas zachází do spekulací. Ale mechanické pojetí rezolutně odmítá, u včel i u lidí: „Hmyzí společenství se nám jeví jako dobře seřízené stroje, v nichž jednotlivci plní úlohu nemyslících ozubených koleček; nicméně k takovému závěru by mohl při zběžném pohledu dospět i mimozemský pozorovatel lidské společnosti.“ Někteří vědci právě k takovému závěru dospívají i při podrobném zkoumání člověka, viz v češtině nejnověji knihu Máme na vybranou? Otázka svobodné vůle z pohledu moderní vědy. Její autor Robert Sapolsky, uznávaný profesor biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě, se v ní sofistikovaně snaží obhájit provokativní tezi, že „nejsme nic víc nebo míň než souhrn biologických procesů, které jsme nemohli nijak ovlivnit, a jejich interakcí s okolním prostředím, nad nímž jsme rovněž neměli kontrolu“.
Ve starších staletích lidé do včel silně projikovali vlastní hodnoty i představy o společnosti. Středověké křesťanství vděčně přijalo a rozvinulo zmíněnou „panenskou“ koncepci; včela platila za ztělesnění panenskosti, které si tehdy lidé tolik považovali. A v jejich představách včelám vládl král, protože tehdejší patriarchální společnost si nedokázala představit, že by tak organizovanému společenstvu mohla velet samice.
Problém, nakolik se včely chovají autonomně či dokonce snad částečně svobodně, dnes úzce souvisí s odpovědí na otázku, kolik svobodné vůle přisoudíme samotnému člověku. Vlastně je to více dilema filozofické než biologické. Svědčí ovšem o kvalitě Chittkovy knihy, že může otevírat perspektivy a průhledy i k otázkám, které na první pohled se včelami vůbec nesouvisí…
