„Ale co to povídá. Vždyť tohle není vůbec pravda!“ říká Helena Vovsová (86), která na zámku v Panenských Břežanech pracovala jako pomocnice v zahradnictví, když spolu mluvíme o tom, co do svých vzpomínek zaznamenala Lina Heydrichová.
„Vězni z Terezína nechodili v trestaneckých mundúrech, ale v civilu. A nebyl tam žádný jejich kápo, jenž by je mlátil! Na práci je vodil Miki Bauer, který ale v Břežanech dlouho nezůstal. Dostal zánět slepého střeva, poslali ho zpátky do Terezína na operaci a už se nevrátil. Štrafaté vězeňské šaty nosili ti svědci Jehovovi, ale zase není pravda, že by bydleli v Máslovicích. Zůstali v maštali až do odjezdu Heydrišky v dubnu 1945, až tehdy jim řekla, že jim dává svobodu.“
Pro civilní zaměstnance zámku byla manželka zastupujícího říšského protektora buď „stará“, nebo „Heydriška“. Pouze když byla Lina Heydrichová na doslech, mluvili o ní i mezi sebou jako o milostpaní. „Říkali jsme si, co kdyby přece jen rozuměla trochu česky. Heydriška mluvila tenkým hláskem. Byla nacistka, ale nikdy po nás nevyžadovala, abychom ji zdravili se vztyčenou pravicí. Nemuseli jsme říkat Heil Hitler, stačilo jí obyčejné Guten Tag,“ vzpomíná Helena Vovsová. Ekonomické uvažování nové zámecké paní hraničilo s hamižností.
„Na stěnách chodeb visely desítky paroží, bývalý majitel zámku Ferdinand Bloch-Bauer byl totiž vášnivý nimrod. Lina všechnu rohovinu prodala knofl íkářské fi rmě.“ Vzácné dřeviny v anglickém parku nechala Lina Heydrichová vykácet a dřevo zpeněžila. Německé jednotky v Praze si od ní kupovaly zeleninu. Každou sobotu si pro úrodu jezdily s dodávkou. „Museli jsme zrýt krásný trávník a vysázet tam stovky cibulek tulipánů. Všechny tulipány pak Heydrichová prodala.“
V září 1942 byla na zámek v Panenských Břežanech přidělena skupina vězňů z terezínského ghetta. „Říkáte, že píše, že v té době s dětmi odjela. Už si nepamatuju, jestli to tak bylo.“ Lina Heydrichová chtěla na zahradě postavit bazén a převlékárnu, rozšířit zeleninovou zahradu, pokácet stromy … Židovští vězni byli ubytováni ve stájích, spali na seně v kójích pro koně. Helena Vovsová jim nosila léky, pronášela dopisy. „Pokojská Rézi mi vyprávěla, že tříletá Silke nechtěla obědvat. Lina se zeptala, proč nejí. Holčička matce odpověděla, že už jedla u Židů. Heydrichová ji vyvedla na chodbu a tam jí dala přes zadek.“ Podkoní Hans, o němž se říkalo, že je vzdálený příbuzný Reinharda Heydricha, po smrti svého šéfa musel začít také pracovat v zahradnictví, protože manželovy koně Lina prodala. „Jednou Hans přišel do skleníku, zvedl pravou nohu a křikl Heil Hitler. Na adresu Liny Heydrichové utrousil: ,Milostpani je moc velka svine.‘“ Kvůli hádce s paní šéfovou šel na východní frontu. „Lina na něj křičela, že by jí měl být vděčný, že nemusí být na frontě, načež on opáčil, že raději frontu než pro ni pracovat. Za dva týdny byl pryč. Naštěstí ale válku přežil,“ říká Helena Vovsová.
Lina Heydrichová odjela z Panenských Břežan se svým synem Heiderem a dcerami Silke a Marte 18. dubna 1945. Před odjezdem nechala zabít králíky, husy a slepice. „Sklenice se zavařeným masem se naskládaly do takové maringotky, kterou si nechala vyrobit. S každým ze zámeckého personálu se rozloučila, podala nám ruku a slíbila důchod. V Břežanech se jí moc líbilo. To je pravda. Kolikrát jsemji viděla, jak stojí se svými hosty před vstupem do zámku a říká: Das ist alles meine. To je všechno moje.“ Lina Heydrichová věřila, že se do Břežan vrátí.
Zůstala na ostrově Fehmarn. V Československu na ni byl vydán zatykač. Její syn Heider Heydrich na podzim v rozhovoru pro Refl ex řekl: „Britové matce zpočátku slíbili, že ji do Československa ne vydají. Jenže pak byla v Praze v nepřítomnosti odsouzena. Na žádné záruky se v tom případě nedalo spoléhat. Matka se proto skoro dva roky skrývala. Téměř jsme se s ní nevídali. O mě se sestrami pečovali prarodiče. Byli už velmi staří, snažil jsem se jim pomáhat. Našel jsem si práci u sedláků. Panovala velká nouze, všeho byl nedostatek. Když se moje matka vrátila, vedla zmrzlinářství na Fehmarnu a později v Plönu v Holštýnsku.“
Na otázku, zda Lina Heydrichová setrvala ve svém kladném názoru na manželovo působení v protektorátu, její syn odpověděl: „Matka otcovu činnost v protektorátu vnímala jako pozitivní úkol. Na tom se patrně za jejího života nic ne změnilo.“
