Chce se stát obrovitý ukrajinský boxer prezidentem, nebo je to novinářská kachna? Zajeli jsme se ho zeptat přímo do Kyjeva.
VĚZNICE LUKJANIVSKA
Pod zamřížovanými okny poskakuje skupinka zmrzlých novinářů. Je zima jako v Kyjevě. Čekají tu už čtvrtou hodinu, jen hrstka z těch tisíců reportérů z celého světa, kteří předloni v opulentním, naleštěném hotelu Hyatt čekali, až Julija Tymošenková vyhlásí, že ji sice volilo 11 miliónů lidí, na post první ženy státu to však nestačí.
Stmívá se a i těch málo fotografů se trousí pryč. Zdá se, že tentokrát Julija zpoza mříží nezamává. Na plastikovou židli před protestní stan ozdobený ukrajinskými vlajkami usedá žena v dlouhém plášti s kožíškem. Že by jediná z těch jedenácti miliónů Julininých voličů přišla vězněné vyjádřit podporu?
„Kdepak! Znám Juliji z dřívějších let, vím o její kriminální minulosti. Čekám tu jen pro ten pocit. Úžasná satisfakce! Přišla jsem si vyfotit jejího právníka a její dceru Jevheniji, kteří ji dnes přišli navštívit,“ říká žena, jež se představila jako Oksana Kovaljanková. Snažím se z ní vymámit, odkud se s Julijí zná, zda z dob divokého byznysu, kdy si budoucí premiérka vysloužila přezdívku plynová princezna? Ví snad něco o tom, proč soud Juliji viní z podílu na vraždě? Kovaljanková se tváří vševědoucně, konspirativně. A nepřesvědčivě.
Vtom se reflektory rozsvítí, z vězeňské brány vychází Serhyj Vlasenko, poslanec a právník Julije Tymošenkové. „Zdravotní stav Julije Volodymyrovny se značně zhoršil. Má v cele zimu, čtrnáct stupňů. Když jsem čekal, než mě k ní pustí, sám jsem úplně promrzl.“ Tomu se dá věřit, ruce všech, kdo drží před jeho obličejem hrozen mikrofonů, se chvějí zimou. „Julija Volodymyrovna nemůže ani chodit. Diagnózu neznám, ale pokud ji chce soud vyslýchat v tomhle stavu, je to mučení. Ne, ne, její dcera tentokrát na návštěvu nepřijela,“ řekne spěšně, pak ze světel reflektorů vkročí do tmy a zmizí v autě. Řidič, který před věznicí čekal, otočí klíčky v zapalování.
NADACE BRATŘÍ KLIČKŮ, BULVÁR LESJI UKRAJINKY
Je to jedna ze dvou prosklených budov v jedné z luxusních částí Kyjeva. Jednu ze svých kanceláří tu má Rinat Achmetov, oligarcha z Donbasu, jenž se v tu mrazivou noc¸ kdy se Viktor Janukovyč stal prezidentem, pohyboval po jeho boku. O Achmetovovi se v Kyjevě šeptá, že je nevlastním synem Leonida Kučmy, exprezidenta Ukrajiny, za jehož angažmá si země prošla obzvlášť divokým obdobím.
Sídlí tu i Viktor Pinčuk, oligarcha a manžel Kučmovy dcery. V jednom z nižších pater pak nadace světově úspěšných ukrajinských boxerů — bratří Kličků. Tady se plánují dražby jejich pásů, trofejí … za utržené peníze pak Vitalij a Vladimir Kličkové modernizují třeba tělocvičny pro děti.
Původně jsme se tu měli sejít s Vitalijem, starším z obou bratrů. Nedávno totiž světová i všechna česká média zaplavila zpráva: „Vitalij Kličko oznámil, že bude kandidovat na ukrajinského prezidenta. Po schůzce s oligarchou Viktorem Pinčukem řekl, že se nebude ucházet o post primátora Kyjeva, ale rovnou o úřad hlavy státu.“
NOVINÁŘSKÁ KACHNA
Místo něj však za stolem sedí jiný Vitalij. Kovalčuk. Místopředseda Kličkovy strany Úder. A zřejmě se dost baví. „Vitalij Kličko se zpozdil v Berlíně. Jistě vám to zítra řekne sám, ale … byla to novinářská kachna. Není to pravda, nikdy oficiálně neoznámil, že bude kandidovat na prezidenta. Naopak bude opět kandidovat na primátora Kyjeva,“ říká pobaveně člověk, v jehož rysech poznávám Nosála – grafika Reflexu.
Zatímco on se baví, letí mi hlavou: „Takže jste nás nechali přijet do Kyjeva, když je Kličko v Berlíně, a pak nám tu ještě Nosál oznámí, že to celé byla zpráva rádia Jerevan?“
Nejsem sama, kdo se diví. V Daily Telegraphu vyšla reportáž o boxerovi, který se chce stát „těžkou váhou“ i v politice. Slovo prezident kulantně obešli. A na cestě do Kyjeva už jsou i reportéři z polského týdeníku Wprost.
Občas se taková věc stane. Když před lety polský bulvár značně dobarvil story o pacientovi Janu Grzebském, jenž se po 19 letech probudil z kómatu a zjistil, že žije v jiném režimu (příběh jak z Good bye, Lenin), přijely do malé polské nemocnice štáby až z Japonska.
Ale moment, mluvčí boxera Lena Docenková věděla, že se chceme ptát, jak Kličko hodlá knokautovat Janukovyče a jak vidí své šance v prezidentských volbách. Informaci přesto nedementovala.
A Vitalij Kovalčuk ji taky úplně nevyvrací. „Kličko se určitě bude ucházet o post starosty Kyjeva, naše strana se bude účastnit parlamentních voleb v příštím roce. A pak uvidíme, zda budeme mít podporu, abychom vyslali za naši stranu kandidáta na prezidenta. To je korektní informace. Prezidentské volby budou až v roce 2015.“
LÍDR OPOZICE
Pak se ještě směje tomu, že Klička de facto platí starý známý z vyššího patra budovy, oligarcha Pinčuk. Strana Úder je prý jediná na Ukrajině, za níž nestojí neprůhledný spletenec oligarchů. A Vitalij je jediný politik, jenž má kredit, razí nový styl politiky a který má šanci stát se nejen starostou, ale dokázal by jistě obstát i v národním ringu. Dokázal by sjednotit Ukrajinu a už nyní jeho názory zajímají europoslance, sami ho na příští měsíc pozvali do Bruselu! „I v USA už mluvil o pronásledování 12 členů bývalé vlády a dnešní opozice na Ukrajině, o nefér soudu s Tymošenkovou. Pokud teď perzekvují ji, příště mohou Vitalije!“ přidává Lena Docenková.
O čem se to tu, v proskleném věžáku na bulváru Lesji Ukrajinky, bavíme? O ambicích Dr. Železná pěst stát se hlavou Ukrajiny? „Ta poptávka však pochází ze společnosti,“ uzemňuje mě Kovaljčuk.
Bratři Kličkové jsou světově proslulí nejen svými gladiátorskými úspěchy v boxu. Jen Vitalij ze 38 zápasů 36 vyhrál, z čehož 35krát protivníka knokautoval. Se stejnou urputností, s jakou se jim podařilo sesbírat všechny důležité trofeje ve světových boxerských soutěžích, lámou bratři z Ukrajiny rekordy i v anketách o sportovce gentlemany, sportovce s dobrým srdcem, k tomu mluví plynně německy, anglicky, rusky, mají doktoráty ze sportovní vědy. A spolu do ringu ze zásady nejdou, protože si to nepřeje jejich maminka. Je ale fakt, že jsou boxeři Kličkové charakterní chlapíci, dostatečná kvalifikace pro vstup do temných kuloárů ukrajinské politiky?
Jsme s fotografem Standou Krupařem jak v Jiříkově vidění. Vyjdeme do mrazivých kyjevských ulic a hlavou se nám honí: Klička jsme nepotkali, jeho kandidatura je přinejmenším sporná, a do toho ještě ten Nosál. Na schodech do metra do nás skoro vrazí muž v černém plášti. „Vidíš to, co já?“ hlesne fotograf. „Jo, Kořán!“ Dvojník dalšího grafika Reflexu.
Čekáme jen, kdy tu proběhne kocour Kňour a kdy se pod tramvaj skutálí hlava Anušky. Tohle se může dít jen v románech Bulgakova. Anebo v Kyjevě.
PEČORSKÝ SOUD, TŘÍDA CHREŠČATYK
Před soudem na hlavní kyjevské třídě, kde se odehrává proces s Julijí, rozbili stany. Kdo by tu ale v tom mrazu nocoval? Sotva dvě desítky bábušek a starců, kteří vypadají, že mají do kapsy hluboko. Rozdává se tu čaj, káva a koláče.
Češi podporují ukrajinský národ, napsal na jeden z plakátů Oleksandr Hajdar, jenž se představil krásnou češtinou jako inženýr, který střídavě žije v Olomouci a v Dnipropetrovsku.
„Náš stan je vybavený, přijeli jsme z rodiště Tymošenkové, a proto tu máme extra molitany. A když je nejhůř, máme k dispozici byt. Nepátral jsem po tom, komu patří, ale klidně bych si tipnul, že Jevheniji Carrové, dceři Julije Tymošenkové. Ta vlastní v centru Kyjeva kdeco,“ říká Oleksandr a rozvypráví se o ukrajinské politice, jež není „průzračně jasná“, kterou naopak ovlivňují „trhy ve stínu“. Vypráví o tom, jak lidé „obracejí odznak“ podle toho, kdo je u moci. A že „tu každý táhne deku na sebe“. To přirovnání při pohledu na přikrývky ve vymrzlých stanech působí jaksi logicky.
CO JE ŠPATNĚ?
Je si vědom, že „Julija s copánkem prala špinavé peníze“, přesto tu statečně mrzne. Proč? „Když jsem z Dnipropetrovska odjížděl za prací do Olomouce, nechal jsem ve svém bytě zaplombovat vodu i plyn. Když jsem se po třech letech vrátil, čekal na mě účet, jak kdyby tam teplá voda tekla pořád pryč. Je to částka víc než tisíc dolarů, ale běžný důchod je v přepočtu 1600 korun … Technik mi přišel plomby zkontrolovat, byly v pořádku, ale stejně prý musím zaplatit. V normální zemi by se to nedorozumění vysvětlilo. Ale na Ukrajině nemám dovolání. Měl jsem boudu na nářadí, ale všechno rozkradli, nakonec rozebrali i tu boudu. Měl jsem loď. Do vody se odvážela po kolejnici. Ukradli ji. I s tou kolejnicí,“ vypráví jeden z tisíců ukrajinských gastarbeierů, Oleksandr Hajdar, proč na Chreščatyku mrzne. Ne až tak za Juliji jako za lepší Ukrajinu. Za lepší hlavu Ukrajiny. Ať už jí má být kdokoli.
Míjejí nás holky, co překvapivě sestoupily z piedestalů vysokých podpatků, a v nízkých botách najednou působí mnohem evropštěji než dřív. A zatímco si s panem Oleksandrem povídáme, kam kráčí jeho země, můj pohled sklouzne na stánek s magnety na ledničku. Jsou vyrobené ze seschlých krajíčků opravdového chleba. Zdobí je umělohmotná volská oka a kaviár.
NADACE BRATŘÍ KLIČKŮ, BULVÁR LESJI UKRAJINKY - O DEN POZDĚJI
„Hu!“ vydechne s údivem Vitalij Kličko, když ve dveřích uvidí fotografa Standu Krupaře: „202?“
„206,“ opáčí fotograf. Jeho výška na boxera zvaného Dr. Železná pěst evidentně zapůsobila.
„Omlouvám se, že jsem se v Berlíně zdržel a nepřiletěl o den dřív, jak jsem slíbil. Máma je po operaci. Práce je důležitá, ale mámu máme jen jednu,“ vysvětluje slavný boxer. Je osm večer, Kličko, muž rovný jako pravítko, přijel rovnou z letiště vyprávět, proč chce opustit ring a vrhnout se do vysoké ukrajinské politiky.
Rozhovor čtěte v Reflexu č. 47/2011.
