Je to krajina, nebo akt? Prostějovský rodák Petr Sládek vytvořil sérii "zasněžených" fotografií, které se ale nedají v žádném případě označit za ledově chladné. Na zachycení krajiny je podle něj potřeba hodně času. "Ten já bohužel nemám, a tak prostě krajinky musí ke mně domů," vysvětluje v rozhovoru pro Reflex.cz.
Když se dívám na zasněžené akty, nemůžu se ubránit dojmu, že příprava musela zabrat celou věčnost. Kolik času jste věnoval sestavování jednotlivých kompozic?
Nejdřív musím dostat nápad a několik týdnů nebo i měsíců si s ním pohrávám v hlavě. Potom si seženu tu správnou modelku, na které nafotím koncepty a všechno si přesně pravítkem změřím, aby přesně pasovaly rekvizity. Některé rekvizity kupuji, některé si vyrábím sám. Když mám vše nachystané, tak už stačí jen krajinku naaranžovat a najít to správné světlo. Finální focení s aranžováním trvá tak jednu až tři hodiny.
Jak jste se vlastně dostal k fotografování?
Přes mého dědu, který byl vášnivým fotografem. Našel jsem po něm na půdě několik kinofilmových zrcadlovek a objektivů. S těmi jsem se jako samouk naučil fotit. Nejvíc mě ale do focení nakoplo pořízení digitálního kompaktu v roce 2004, focení s digitálem pro mě bylo přece jen pohodlnější.
Který snímek ze série jste si nejvíc oblíbil?
Nejvíc jsem si oblíbil fotku s názvem „Jeduuu“ s lyžařem, který sjíždí svah k horské chatě. Ten snímek mi dal taky nejvíc zabrat. Sérii zimních krajinek jsem pojal jako čistou fotografii bez jakýchkoliv fotomontáží a kouř vycházející z komína je proto skutečný. Modelka musela nejen nehybně ležet, aby rekvizity nepadaly, ale navíc ještě musela foukat kouř z doutníku do hadičky vedoucí do komína. Focení nakonec trvalo celé tři hodiny.
Fotíte i klasické krajinky, nebo vám v nich chybí ty pravé ženské tvary?
Klasické krajinky si občas vyfotím, ale na ty je potřeba hodně času. Ten já bohužel nemám, a tak prostě krajinky musí ke mně domů. Navíc focení krajinek u mě doma je mnohem zábavnější a můžu je fotit i večer, kdy mám toho času víc.
Jak moc se focení lišilo od klasické tvorby aktů?
Je to hlavně náročná modelařina. Navíc potřebuju hodně trpělivé modelky, které zvládnou dlouho se nehýbat.
Kolik dívek vám s focením pomáhalo?
Všech dvacet fotek jsem nafotil s celkem osmi dívkami.
A čím jste je zasněžil?
U prvních fotek jsem zasněžoval moučkovým cukrem, ale jelikož jsem byl při aranžování celý ulepený, přešel jsem na vhodnější solamyl (bramborový škrob, pozn. aut.).
Jak se tvářily, když jste jim vysvětlil, co po nich chcete?
Většinu dívek jsem fotil už dřív a znaly mou předešlou lechtivou sérii Příběhy buráků. Takže nebylo třeba nic vysvětlovat.
Ve své sérii jste spojil krajinu s aktem. Fascinuje vás propojování žánrů, nebo to byl jednorázový úlet?
Vždycky se mi líbily fotky skutečných zasněžených hor, ale z nedostatku času i příležitostí se na hory jen tak nedostanu. Při návštěvě jedné výstavy takových hor mě ale napadlo, že bych mohl nafotit zimní krajiny u mě doma. S akty už jsem měl z dřívějška zkušenosti, a tyhle dva žánry se mi automaticky spojily.
Uvažujete o pokračování z jiného ročního období?
Do budoucna jsem uvažoval o focení jara, ale realizace by byla ještě mnohem náročnější. Navíc by to možná by to působilo až kýčovitě, ale třeba se někdy k nápadu vrátím. Zatím chci ještě zůstat u zasněžených krajin.
Takže se můžeme těšit na další bílé kopce?
Během dvou let jsem nafotil dvacet fotek a ještě minimálně o deset chci tuhle sérii rozšířit.
