Když my plebejci řekneme „náš kníže“, znamená to mnohem víc, než kdyby to řekl nějaký poddaný, odborně řečeno „rustik“. Ten může být na knížeti závislý. Dnes jsou si kníže, rustik, občan, všichni rovni... čemuž já úplně nevěřím. Řekl jsem to kdysi knížeti.
"Je to pravda," usmál se. "My šlechtici a vy máme stejný počet předků, ale my šlechtici je známe." Někdy je lepší neznat je, neřekl jsem potomkovi, jehož jeden předek porazil Turky, druhý Napoleona.
A přidal jsem si pro sebe slůvko český. Náš český kníže. Mám také německé jméno, předkové přišli do Čech dávno z pohoří Steigerwald v Bavorsku. Znám je, nebyli šlechtici, nýbrž skláři a už před těmi tři sta padesáti lety je zapisovali do cechů. Pak se někdy změnili v Čechy.
Náš český kníže mi kdysi přinesl do divadla z Německa zajímavý dárek. Skleněnou lahev minerálky z toho mého německého pohoří, na níž stálo drobným písmem Schloss Schwarzenberg a pod obrázkem tryskající studny mnohem větším písmem Brunne Steigerwald. "Vidíte kníže, ta viněta se dochovala z dob, kdy jste nám to pohoří ukradli," řekl jsem odvážně našemu českému knížeti. "To nevím," zasmál se. "Rovni si přesto nejsme. Schwarzenbergové jsou známi od roku 1172, vaši skláři ne," řekl.
A do třetice: ocitl jsem se v kostele, kde Marta Kubišová zpívala Modlitbu pro Martu. Když se dostala k místu, kde se ztracená vláda věcí tvých zpět k tobě navrátí, lide, navrátí, náš kníže se na mne otočil a pravil: "To zní zlověstně." My Češi máme šlechticů z různých důvodů velmi málo. Ale když už, jsou to šlechtici velcí, lidští a moudří. Takový právě umřel, protože smrt není spravedlivá. Měl tu s námi ještě být, náš český kníže.
