Národní legislativa i místní regulace hazardních her prošly od roku 2017 dynamickým vývojem a český herní průmysl patří dnes k jedněm z nejregulovanějších v celé EU. Nicméně bychom neměli opomínat důležitost seberegulace hráčů, která je pro celý prevenční řetězec stejně klíčovým prvkem. Nezanedbatelnou úlohu by při tom mohli sehrávat přímo provozovatelé heren a kasin, což si mnohdy uvědomují i oni sami. Jak může jejich aktivní zapojení vypadat v praxi?
Česká republika přestává být pomyslnou „hernou Evropy“. Je to do značné míry zásluhou regulační legislativy. „Od vydání nového zákona, zpřísnění podmínek a zvýšení daní vidíme v tomto segmentu strmý vzestup legálního byznysu – minimálně pokud jde o jeho dostupnost. Když se podíváme třeba na technické hry, které bývají s těmito problémy spojovány nejčastěji, došlo u nich jen za poslední čtyři roky k poklesu o nějakých 80 %. Obecně jsme teď na jedné pětině toho, co jsme tu měli před deseti lety,“ vysvětlil v diskuzi Jan Řehola, ředitel Institutu pro regulaci hazardních her (IPRH).
Diskutující ocenili především zřízení registru přicházejících, kterým byla zavedena povinnost registrace pro všechny hráče v kamenném i online prostředí. Hráči tudíž podléhají ověření totožnosti i zletilosti, což podle Řeholy definitivně vyřešilo problém s hráčstvím nezletilých a mladistvých uživatelů podobných služeb. Český registrační systém přitom není v globálním měřítku úplně obvyklý. Efektivně otevírá cestu k druhé nezbytné větvi všech prevenčních aktivit – seberegulaci. Ta totiž musí jít ruku v ruce s regulací na veřejné úrovni.
„V rámci našich studií zjišťujeme, že velká část hráčů, kteří ztratí kontrolu nad hraním, nemá vlastní zkušenost s nabídkou sebeomezujících opatření. Dokonce i řada hráčů s hráčskou poruchou do problémů spadne i přes to, že byli této nabídce exponováni. Platí to hlavně u těch, u nichž se porucha rozvinula ještě když tyto mechanismy nebyly povinné. Rozhodně to tedy není samospásné řešení. Je tu řada opatření, která zavedl nový zákon, a je potřeba zdůraznit, že tato změna byla komplexní,“ vyzdvihl důležitost kombinace přístupů Viktor Mravčík z Kliniky adiktologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
V tomto směru se může ukázat nedocenitelnou právě registrace. Zatímco stát i provozovatel mají, co se hráče týče, v systému přístup k de facto stejným údajům, je to právě smluvní vztah mezi hráčem a provozovatelem, který může poskytnout zásadní údaje pro prevenci nebo včasnou intervenci. Mravčík zdůraznil, že provozovatelé hazardních her mají v podstatě na výběr – dostupná data mohou buď využít ke svým marketingovým aktivitám a tím maximalizovat počet hráčů, nebo je využít za účelem identifikace rizikových hráčů či momentů, ve kterých konkrétní hráči ztrácejí kontrolu nad svým hraním.
Na důležitosti zapojení provozovatelů do prevenčního řetězce se s Mravčíkem shoduje i Řehola. „Závisí to na tom, jak blízko konkrétní provozovatel ke konkrétním hráčům má. Proto se omezující opatření zasahující do svobody lidí budou vždy lépe aplikovat v případech, kdy je vzájemný vztah bližší. Když například stát někomu něco zakáže, bude na to jedinec reagovat daleko hůře, než kdyby mu to řekl třeba jeho bratr. Provozovatel, ačkoliv není asi úplně nejbližší člověk hráče, k němu má pořád blíž než stát a zná lépe jeho návyky. Taková opatření budou efektivnější, pokud se budou aplikovat na osobní úrovni, než když budou přikázány seshora,“ přitakal.
Důležitost vztahu mezi hráčem a provozovatelem ilustroval na modelu tzv. barmanova dilematu. Ten zjednodušeně znázorňuje situaci, kdy se barman musí rozhodnout, co udělat se zákazníkem, který po čas večera konzumoval alkohol, když nastane situace, v níž je evidentní, že si chce cestu domů sám odřídit. V takovém momentě má barman na výběr hned z několika možností – může buď situaci zcela ignorovat nebo na zákazníka apelovat po dobrém, potažmo bezpodmínečně trvat na tom, aby v tomto stavu nikam nejezdil. V extrémních případech by mohl teoreticky i zapojit policisty.
Adiktolog Mravčík ovšem přiznává hazardu jednu nespornou výhodu oproti například závislosti na tabáku nebo alkoholu. „Provozovatel nabízí hru hráči napřímo. Ten ji pak také konzumuje přímo od konkrétního provozovatele, který je tu v uvozovkách jako výrobce. U alkoholu je tomu jinak – uživatel získává produkt například v retailové prodejně nebo v baru. V takovém vztahu existuje celý obchodní řetězec. U her je tento vztah bezprostřední, což je nesporná výhoda pro projekty včasné intervence a identifikace,“ vysvětlil.
Toto plátí zejména v případě kamenných kasin. „Pokud hráči hrají u provozovatelů často – což není nic neobvyklého – mnohdy je jejich vztah spíše na přátelské bázi. Intervence na takové úrovni bude z pohledu prevence často daleko úspěšnější než plošné opatření zavedené státem. Základem moderního přístupu je cílit, individualizovat a pomáhat tam, kde je potřeba,“ konstatuje Řehola.
