Homosexuální sňatky jsou probíraným tématem nejenom u nás, ale i ve světě. Česko, jak má ve zvyku, se zmítá mezi názory, chvíli se naklání sem, chvíli tam… což čistě z geografického pohledu dává smysl. Když se zadíváte na mapu světa a rozdělíte země na ty, které podporují manželství stejnopohlavních párů, a naopak ty, které ji nepřipouštějí, případně stavějí mimo zákon homosexualitu jako takovou, vidíte jasnou linii mezi Západem a Východem. A nejspíš si nikdo netroufá odhadnout, kam se přidáme my.
Manželství stejnopohlavních párů je z nějakého důvodů horké téma už řadu let. Poslanecká sněmovna ho dnes řeší po dvou letech, což je na jednu stranu tragédie moderní demokracie, na druhou stranu to s sebou nese tu výhodu, že jsme dva roky nemuseli poslouchat názory našich zákonodárců na homosexuální sňatky. Protože ať už stojíte na jakékoli straně problému, tak jako tak si u přenosu ze sněmovny máte chuť střelit kulku do hlavy.
Už od rána se roztáčel kolotoč politických blábolů. Okamura se nechal slyšet, že by radši skočil z okna, než aby skončil u stejnopohlavního páru, Volný se ptal sněmovny, jestli jsou gayové podlidé, Foldyna zase vyprávěl ve sněmovně jemně homofobní vtip, který by byl docela vtipný, kdy ho nevyprávěl Foldyna. Jak ostatně říkával Arnošt Lustig, židovské vtipy jsou super, když vám je říká žid, ne když je vypráví nácek. Jo, a když jsme u vtipů, zatím nejzábavnější část jednání je Trikolóra, která se snaží předstírat, že je její názor relevantní.
Před sněmovnou se mimochodem od rána rozdávaly tulipány, které mají připomínat dvacet let od legalizace stejnopohlavních párů v Nizozemsku.
29+ států
Tam totiž tahle dlouhá cesta začala. 1. dubna 2001 se v Nizozemsku vzaly najednou čtyři homosexuální páry v rámci prvního stejnopohlavního sňatku na světě. O dva roky později následovala Belgie a některé kanadské státy. Víte, u velkých federativních zemí se špatně určuje, kdy byly homosexuální svatby legalizovány, protože různé státy si to odkleply různě a celonárodní legalizace přijde většinou až poté, co si ji ustanoví většina dílčích států.
V roce 2005 následovalo Španělsko a Kanada už jako celek. O rok později Jižní Afrika a v roce 2009 Norsko a Švédsko. Rok nato Portugalsko, Island a Argentina. 2012 Dánsko. 2013 Brazílie, Francie, Uruguay a Nový Zéland. V roce 2015 Lucembursko, celé Spojené státy a hlavně Irsko. To je extrémně důležité, protože v katolickém Irsku se manželství stejnopohlavních párů odhlasovalo v referendu. Rok nato přišla Kolumbie a o další rok později Finsko, Malta, Německo a Austrálie. V roce 2019 legalizovali homosexuální sňatky v Rakousku, Tchaj-wanu a Ekvádoru. Loni přibyla Kostarika a (pozor!) celá Velká Británie, ale opět za to mohli Irové. Legalizace se totiž odklepla v Severním Irsku s platnou jurisdikcí po celém Spojeném království.
Jak už bylo řečeno, legalizace homosexuálních sňatků je příznačná pro západní svět. Když se podíváte na mapu s námi uprostřed, stejnopohlavní manželství se uzavírají v podstatě ve všech zemích na západ od nás… na druhé straně je jenom Austrálie a Tchaj-wan. Protože samozřejmě, že ano. Pokud se někde ještě sňatky nelegalizovaly, pak je tam povoleno někoho si vzít v jiné části země s platností i u vás doma.
V současnosti je manželství mezi lidmi stejného pohlaví legální v devětadvaceti státech.
Registrované partnerství
Registrované partnerství nebo minimálně systém podobný registrovanému partnerství má na světě celkem devatenáct zemí nebo dílčích regionů, včetně nás. Vedle nás se řadí například Chorvatsko, Itálie, Řecko, Maďarsko, Lichtenštejnsko, Chile, Bolívie, Monako nebo Švýcarsko. Ve Švýcarsku se ale stejnopohlavní sňatky teď řeší ve velkém a legalizace je tam už pár let v podstatě na dosah.
Nutno podotknout, že jsou státy, kde jsou na tom stejnopohlavní páry ještě trochu hůř. Poměrně nepřekvapivě například v Polsku nebo v Izraeli, ale také v asijských státech, jako je Jižní Korea, Japonsko nebo Čína. Záleží samozřejmě na jednotlivých právních systémech, ale obecně platí, že dvojice stejného pohlaví mohou oficiálně vystupovat jako páry nebo dokonce manželé a státní aparát s nimi tak nakládá, ale nemají práva a výhody vlastní „tradičním” manželským párům.
Některé země, kupříkladu už zmiňovaný Izrael, dovoluje gayům a lesbám uzavřít sňatek v zahraničí a posléze si ho nechat v určitém rozsahu uznat doma.
Volení zástupci
Na světě jsou samozřejmě země, které staví mimo zákon samotnou homosexualitu nebo minimálně zakazují její projevy, to je velká část Blízkého východu, ohromný kus Afriky, části jihovýchodní Asie a pochopitelně Rusko. Jenže tyhle regiony by neměly mít v debatě o legalizaci sňatků homosexuálů místo, argument „Aspoň vás nevěšíme!” není něco, co bychom chtěli přidávat do té horror show, která běžela ve sněmovně.
LGBT aktivisté mají heslo: „Práva homosexuálů jsou lidská práva.” To mají nepochybně pravdu, ovšem teď to má nečekaný geopolitický přesah. Vydáme se víc na západ a budeme demokratičtější zemí, nebo naopak? A odpověď na tuhle otázku nám mohou dát jenom naši volení zástupci v Poslanecké sněmovně?
Chvíli nad tím přemýšlejte a pak mi řekněte, že nechcete sjet autem z útesu.
