Vladimír Mertlík: Jak se přilepit k úmrtí slavných jako lejno k rubáši | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Mertlík: Jak se přilepit k úmrtí slavných jako lejno k rubáši

14. října 2019 • 16:30
Karel Gott, Vlasta Chramostová - ilustrační snímek
Karel Gott, Vlasta Chramostová - ilustrační snímek
• foto: 
ČTK

Podle vědců z Baskické univerzity i z univerzity v Salamance se čas ve vesmíru zpomaluje a jednou se zastaví. „Vše na tomto světě ustrne, stejně jako na momentce!“ soudí španělští vědci. Potvrdilo to předešlých dvanáct dnů, kdy ani nový válečný konflikt nezměnil nic na tom, že nejen informační tabulky v metru, ale i mediální a politický svět Česka se řídil jen významem zpráv, kdo ještě neřekl, že Ho v životě také potkal.

Nic na tom nezměnila vzápětí ani smrt skvělé Herečky, a navíc odvážné ženy. Čas se zastavil a k zádušní mši se nechal donést i pan prezident, který jinak už několik let nechodí ani na významná výročí státu. Ve chvíli, kdy se Zpětné zrcátko ohlíží, ještě není jasné, zda fronta dojatých občanů na rozloučení s Herečkou bude sahat od Zlaté kapličky až na 5. peron hlavního nádraží k vlaku na Velkou Bíteš. Zda hlavní zpravodajský kanál ČT 24 na celý týden změní program a jeho moderátoři – oblečeni ve smutečním – dokážou znovu nasadit tragický výraz, jako by jim zemřela vlastní matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Zda ministr dopravy se bude zase strkat ve frontě ke katafalku. Zřejmě ne!

Cosi to dokazuje o naší povaze i ovzduší, ve kterém žijeme. Jak potřebujeme náhradní city, emoce, životy, jako by ty naše a našich blízkých za to nestály. Viděl snad někdo v posledních desetiletích na kolemjdoucích na klopách či šatech černou stužku, na rukávu černou pásku? Nikdo nikomu nezemřel? Čí jsou ty zapomenuté hroby a nevyzvednuté urny? Je v nich popel a ostatky opuštěných bezdomovců? Zapátrá-li ctěný čtenář v paměti, pak se mu vybaví, že na vrchol žebříčku popularity se ministr kultury Pavel Dostál i premiér Stanislav Gross vyhoupli ve chvíli, kdy oznámili, že jsou smrtelně nemocni. To je jiná, byli slavní!

Smrt člověka je vždy smutnou událostí, a odejde-li člověk výjimečně nadaný, který svým nadáním dokázal jiným způsobovat radost, pak je žal příznivců pochopitelný. Idol k nim patřil v míře největší. Zpíval líbivé písně a dával mnohým pocit, že svět je krásný; že láska existuje; že milenky pláčou; a že ona je, jaká je; když muž se ženou snídá. Byl takový jako většina z nás, a přece jiný. Byl více pracovitý a pečlivý, proto dosáhl úspěchu a znali ho ve vedlejší zemi. A to je vždy tak trochu i náš úspěch. Nemusel křičet, že chce plat jako v Německu. Museli mu ho dát, protože o něj stáli a zasloužil si to! Za všechno se ale platí. Byl stejně zbabělý jako my. Měl rád klid a přesvědčoval sebe i nás, že svět kolem je tak nějak v pořádku. Byl tak trochu i hrdina – jako my – když nazpíval píseň o zakázaném člověku – jen to nikdo nesměl vědět, aby neměl průšvih – jako my. Byl jako náš život shrnutý v anekdotě, v níž říká Polák: My jsme proti komunismu bojovali stávkami, demonstracemi, co vy?“

„Kam se na nás hrabete,“ opáčí Maďar. „My jsme povstali a bojovali i s Rudou armádou! Desetitisíce mrtvých jsme měli, tak jsme s nimi bojovali!“

„A co vy?“ obrátí se oba dva na Čecha: „Jak vy jste s nimi bojovali?“

„My?“ zamyslí se Čech. „Nijak, u nás to bylo zakázaný!“

To zesnulá Herečka prožila méně klidný život než Idol. Také ona byla jednou z nás. Zpočátku adorovala svinskému rudému režimu a pomáhala ho upevňovat, později prozřela a se stejnou silou a sebeobětováním se s ním pustila do boje. Během týdne zemřely dvě různé tváře, byť obě byly tvářemi našich generací. Kdo má odvahu je soudit, nechť hodí kamenem. 

Zato odporná a přitom signifikantní byla a je reakce mocných, kteří se přilepili jak lejno na rubáš k tomu lesklejšímu katafalku a plácali nesmysly, za něž by je i vždy laskavý Idol poslal do háje, ne-li dál!

„Jsme jak jeho sirotci. Určitě by nás volil, jednou to říkal. Měli jsme hodně společného, já také podepsal Antichartu a máme v rodině emigračku!“ Jak snadné je v této zemi koupit si lásku na úkor toho, kdo se nemůže bránit. Jak snadno se může změnit v nenávist, má-li dotčený pocit, že není milován dost. Litoval by zdrcený Miloš Zeman jako smrti Idolu – jehož má doma jistě kompletní sbírku – i smrti novinářů, které chtěl zlikvidovat? Je na zblití, když jeden křičí: „Na pohřbu tu bude sto – ne tři sta tisíc lidí! Vím to,“ jako by měl mimo přímé linky s Trumpem i tu s Nejvyšším.

Druhý se prsí: „Mně je to líto, než vám spočítám doma všechny jeho singly, co mám ve skříni!“ A v duchu sčítají jen to, kolik to hodí bodů ve volebních průzkumech. „Je to škoda, že zemřel, tragédie, mohl tady ještě být…(aspoň těsně před volby).“

Ale však jsou tu další…

Ale kdo bude rozhodovat o zásluze na státní pohřeb? Parlamentní komise? Povede ji Mlátička Ondráček? Nebo Jandák, který ji flákne každému, kdo s rozhodnutím jeho komise nebude souhlasit? Komouši se také musí vyjádřit, jinak nepodpoří vládu. Ministryně Venezuela Maláčová bude chtít určitě zvýšit pohřebné se zálohovanou výplatou zaživa. ČSSD to má jako programovou prioritu. Kde na to vzít?! Snad evropské dotace, ale to někdo rozkrade! Možná si státní pohřby zaplatí příbuzní a stát je pak naopak zdaní… No, není to jednoduché!

„Vezměte si jen tu Herečku, co teď umřela? Ta je prý slavná… V čem ona to hrála? Jo, Spalovač mrtvol říkáte…? No, to jsou paradoxy, pane kolego! Ale lidi ji podle průzkumů asi moc neznaj´, že jo? Prej byla dobrá, ale já nevím!“

„A tak tu žijem´!“ řekl by strýček Váňa…      

Poměrně často se ve veřejném prostoru Zpětné zrcátko setkává s výsměchem slovům: Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Marně vždy Zpětné zrcátko přemítá, co je na nich směšného. Proč si lidé mají lhát a proč je lepší nenávidět.

V zrcátkovém archivu našlo odpověď, a tak mu dovolte citovat text, s nímž Zpětné zrcátko bytostně souhlasí.

„Lidé nenávidějící jsou lidé s trvalým a stavu věcí nepřiměřeným pocitem křivdy. Jakoby chtěli být bezbřeze ctěni a milováni a jakoby byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí. V jejich podvědomí dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými držiteli pravdy, tedy nadlidmi či Bohy, a že z toho titulu zasluhují kompletní uznání světa, povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni tím, že svět je jako střed neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá! Jako rozmazlené, špatně vychované děti si myslí, že matka je na světě jen proto, aby je zbožňovala, a zazlívají jí, že občas dělá i něco jiného, že se věnuje sourozencům, manželovi, knize či nějaké práci. To vše cítí jako křivdu, zranění, útok proti sobě i zpochybnění vlastní hodnoty. A vnitřní náboj, který mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji ublížení.   

O lidech nenávidějících se říká, že jsou to lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika přesná. Spíš jsou to lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty. Nenávidějící člověk také nezná úsměv, jen škleb, není schopen ironie, protože není schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát i sám sobě. Pro nenávidějícího je tak příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova i naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost,“ řekl Václav Havel na konferenci o nenávisti v roce 1990 v Oslo.

Rozhlédněte se a budete koukat, co uvidíte – nejen ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější