Častým tématem doby jsou diskuze o ochraně před takzvanými fake news a jinými kecy, které lze označit za politickou diverzi či vymývání mozků. Zaplavují nás denně, více či méně hloupé s lehce odhalitelným hnízdem původu i jejich cílů. Nejnebezpečnějším fenoménem doby je však několik let trvající autodestrukce ve formě retro nostalgie. Působí nejen nevratnou poruchu autoimunitního organismu společnosti, ale narušuje i její schopnost bránit se úspěšně již jednou léčené otravě komunistickým jedem.
Ve vlně okouzlení a pocitu, že „retro je cool“, jako by ožil starý vtip aktualizovaný čas od času jménem nové herecké či estrádní hvězdy: „Pustíš rádio – zpívá tam XY, pustíš televizi – tančí tam XY, pustíš vodovod - vyteče XY, otevřeš časopis – je tam XY, otevřeš dveře – je tam XY, otevřeš konzervu – je tam XY!“ Fousatý vtip dostal novou podobu kvůli renesanci času normalizace sedmdesátých a osmdesátých let bolševického hnoje. Ze všech stran, médií a oblastí lidské činnosti se valí pod kouřovou clonou nostalgie po zmizelém mládí vzpomínky na socialistické zmetky, nevkusnosti, jež měly zdobit naše domácnosti, a na poživatiny, ohrožující zdraví – pochváleny budiž výjimky potvrzující pravidlo.
Boj o štangli šunkového salámu
Je cool vzdychat nad žvýkačkou Pedro, o níž už tehdy zlí jazykové tvrdili, že schopnost lámat sanice získává svou výrobou z rozemletých odřezků hokejových puků. Se slzou v oku se pije hnědá tekutina záhadného původu, kdysi kladivo socialistického potravinářského průmyslu na rozdrcení Coca-Coly ve světě. Jde o vlnu o to grotesknější, srovnáme-li s tehdejšími produkty dnešní nabídku i domácí produkci neznásilňovanou imbecily, jejichž jedinou kvalifikací byla stranická legitimace. Navíc stejně jako droga vytváří i retro falešnou realitu – zde minulosti – a je návykové. Tendence podléhat při vzpomínkách na události mládí nostalgii, relativizovat prožité potlačením negativ a akcentem na pozitiva je přirozená, ale nebezpečná.
I já mám svoje retro. Mejdlíčka – směs čehosi, co chutnalo stejně, jako se to jmenovalo, ale nedalo se bez toho být. Nic už jazyk tak neodře a nenaplní žaludek kyselinou citronovou jako šumák. Nikdo vám za půjčení praku, dělbuchu z domovního klíče či dýmovnice ze starého filmu – nepůjčí na chvíli požvejkat kousek Wrigley's Chewing Juice Fruit, velký akorát na trojku vpravo nahoře a dole.
Za svůj dlouhý život jsem ale viděl příliš, než abych v paměti neměl pod heslem retro i vzpomínky na léta sedmdesátá a osmdesátá. Je dopoledne a v řeznictví na sídlišti Malešice za Hotelovým domem stojí dlouhá fronta žen. Po čtyřiceti minutách se ten očekávaný zázrak stal skutečností. Soudruh vedoucí přinesl za pult dvě přepravky šunkového salámu! Prodej probíhá po štanglích, soudruh vedoucí nemá čas se s tím vážit a soudružky ve frontě nevědí, zda letos ještě někdy salám bude. Jeho prodej naštěstí nezdržuje prodej jiných produktů neboť v prázdné prodejně – vyjma hořčice a kysaného zelí – žádné nejsou. Katastrofa vypuká ve chvíli, kdy soudruh vedoucí načíná druhou přepravku a jedna ze soudružek chce šišky dvě! Vypuká hysterie na hranici inzultace oné dotyčné a končí jejím vyhnáním z prodejny. Bláhově jsem se tehdy pokusil obhájit její právo na tolik šišek salámu, na kolik má peníze, a pokusil jsem směrovat frustraci žen na ÚV KSČ. A málem mě inzultovaly taky.
Chřipka přišla, rakve došly
Vinohradská samoobsluha na Floře, kam jsem – bez zlé předtuchy – vešel za účelem nákupu několika základních potravin, je místem mezinárodního konfliktu. Je třicet let po vyhnání Němců a pětadvacet po zrušení přídělového systému. Přesto se stala krabička kakaa hrozbou světovému míru, neboť východoněmecká turistka si krabičku kakaa dala bezelstně do košíku a se zlou se potázala. Na útoky domorodců hájících příděl kakaa – občan je krabička – jsem se tedy pokoušel odpovědět apelem na spanilé jízdy potomků husitů do drážďanských obchodních domů, z nichž se vracela jejich vozová hradba plná záclonovin a povlečení. Nezabrala ani připomínka lesa kolem Zinwaldu plného ošlapaných škrpálů, odhozených českými ochránkyněmi kakaových plantáží, aby se mohly vrátit v botkách z NDR. Kakaová krize na Floře se vyřeší tím, že kupuji – byť pod hrozbou inzultace – krabičku kakaa na sebe a před prodejnou ji německé turistce předám.
Tak trochu jiné retro vzpomínání ale ještě není zdaleka u konce a vrací ze šera zapomnění situace, kdy jsem i já se svým entuziasmem byl na pomoc krátký. Jednou z nich je na přelomu desetiletí dopad chřipkové epidemie, který přes úspěchy socialistického zdravotnictví způsobí takovou úmrtnost, že dojdou i rakve. Sílu reality potvrdí fakt, že o nedostatku rakví a mrtvolách na dvoře strašnického krematoria píše i Rudé právo, které stav označilo za nedostatky v řízení, které musí strana řešit.
Toaletní papír jako symbol
Možná by se některé z dnešních nostalgiček měly zeptat svých matek a babiček nebo soudružky Semelové na způsob balení menstruačních vložek po domácku při jejich přechodném nedostatku trvajícím několik let. Je to snadné: vezmete silnější vrstvu vaty v šířce asi 5 cm a délce 20 cm. Vytvořený obušek zvaný pešek vložíte do půlky dětské pleny – pokud jsou k dostání – a pevně zabalíte. No a pak – samozřejmě bez křidýlek – už jen vložíte na potřebné místo. Je to dostatečně romantické retro? Je to cool, milé dámy?
Unikátní kapitolou tehdejšího života byl toaletní papír. Komunistický stát byl sice třetí na světě v produkci tavby surového železa na jednoho obyvatele, ale hůř mu to vycházelo v produkci hajzlpapíru na jednu prdel. Pokud občan na unikátní výrobek narazil, bylo také třeba vzít v úvahu všechny faktory jeho užívání. Zvláště vzácný byl papír rolovaný, jehož používání neslo dokonce určitá bezpečnostní rizika. Přestože byl jednovrstvý, trhal se na zcela jiných místech, než měl občan v úmyslu. Dopad jeho jednovrstevnosti se projevoval spíše ve snadnosti, s níž se trhal i při lehkém tlaku prostředníčku na konkrétní místo. Zkušení uživatelé doporučovali utržení větší délky papíru a po přeložení vložení listu Rudého práva přiměřené velikosti. Pokud se občan dostal ke skládanému produktu, bylo třeba před použitím vzít v úvahu, že vnější plocha papíru je natolik klouzavá, že se na její nakloněné rovině neudrží ani zkušená moucha, což při větším rozmachu a nepozornosti působilo problémy.
Odvážnějším, kteří se rozhodli použít vnitřní stranu, přinášel papír výhodu v tom, že jeho nepoužité díly bylo možné využít i při opravách nábytku ke šmirglování starých nátěrů dřeva. Za vrcholný kousek komoušského režimu se dá brát několik let trvající totální neexistenci toaletního papíru, která vedla k loupežným přepadům veřejných a podnikových toalet. Stav byl definicí komunistického hospodářství – které to dotáhlo tak daleko, že bylo takové hovno, až došel i hajzlpapír!
Takové je mé retro, které jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
