Blíží se slavnostní předávání Kašparů v kategorii předvolební klipy. Kdo má všechny nominace? | Reflex.cz
nahoru

Blíží se slavnostní předávání Kašparů v kategorii předvolební klipy. Kdo má všechny nominace?

Vladimír Mertlík7. května 2019 • 13:55
Zpětné zrcátko: Klipy TOP09 a STAN a České suverenity
Zpětné zrcátko: Klipy TOP09 a STAN a České suverenity
• foto: 
Repro

Po nudě předávání Oscarů je tu chvíle, na niž se znalci filmového umění vždy těší. Začíná kampaň předvolebních spotů, která vyvrcholí předáváním Kašparů 2019, spolu s vyhlášením výsledků voleb do Evropského parlamentu. Sleduji ten festival duševní marnosti a intelektuálního zoufalství už třicet let, od prvních svobodných voleb v roce 1990.

Denně tehdy vysílala Československá televize pětiminutové předvolební vstupy kandidátů a každý, kdo měl pod zády otvor a byl schopen přečíst víc jak tři slova za sebou, měl pocit, že je povolán k řízení země. Pokud se pozastavujeme nad intelektuálními exkrementy v komentářích sítí, pak dovolte Zpětnému zrcátku připomenout, že tehdy tekl týž proud nesmyslů a pitomostí z televizní obrazovky.

Chyběla jen sprostota a agrese, neboť tehdy ještě budoucí vůdci chtěli být Masaryky, zato překypovaly kroje a uniformy Sokolů i legionářů, neboť to bylo vlastenecké. Den co den vstupovali v daném čase po pěti minutách do příbytků napjatě hledícího národa ti, kteří povoláni Prozřetelností měli vést národ ke štěstí, blahobytu a svobodě. Usedali před závěs proti kameře ve studiu dnešního OTK na malou stoličku s pocitem, že jsou Spasiteli. Moc se toho tedy od té doby nezměnilo!

Strana mlčící většiny

Sledoval jsem to, omlouvajíce ten humus novotou a nezkušeností, netušíce, že bude jen hůř. Nakonec jsem to nevydržel a rozhodl se, jak říkávaly hlasatelky ČST, situaci „nastavit zrcadlo“. Vypravil jsem se za kamarády z redakce publicistiky, která pořad vyráběla, a ti byli nápadem nadšeni. Usedl jsem, oblečen vhodně do svetru s jeleny a ošoupaných manšestráků s papíry v ruce na stoličku. Když se rozsvítila červená, rozeběhly se přede mnou, mimo záběr, stopky…

„Vážení přátelé, občané a občanky! Každý den k vám v tuto chvíli z tohoto místa promlouvají lidé, kteří tvrdí, že jsou pravými zástupci občanů této země. Prázdnými slovy slibují nemožné a lžou. Dějiny této země jsou přece jasným důkazem toho, že jedinou oprávněnou stranou Čechů a Slováků je Strana mlčící většiny. Dovolte mi, abych vás seznámil s naším programem...“

Z pětiminutového limitu pro mé vystoupení uplynulo v té chvíli 37 vteřin a já tak další 4 minuty a 23 vteřin mlčky upřeně zíral do kamery. Byly to nejdelší čtyři a půl minuty mého života, v nichž bylo těžké udržet nehybný pohled i tvář, před níž se po sobě válí, dusíce se smíchem, technici a kameraman vedle asistentky režie zkroucené na bobku s nohama křížem. Když na stopkách zbývalo do konce pěti minut 10 vteřin, s poker face výrazem jsem dokončil: „Děkuji za vám za pozornost! Volte Stranu mlčící většiny!“, na obrazovce s titulkem a adresou „sekretariátu“, tj. naší agentury.

Když jsme se ještě uměli smát i sobě

V následujících dnech se rozpoutala vichřice. Dodnes mám uložené v archivu některé ze stovek dopisů, jednak plné nadšení nad šklebem, který jsem na všechny pinožící se zoufalce udělal, druhak s vážně myšlenými přihláškami do Strany mlčící většiny (SMV) a v několika případech se stranickými příspěvky 100,- Kč či frankovným na zaslání přihlášky.

Vzpomínám, jak jsme se královsky bavili při čtení, co se ve chvíli vystoupení odehrávalo v domácnostech. O třískání do televizí Rubín s voláním, že „ten posranej krám už zase nefunguje!“ O volání členů rodiny k obrazovce, aby viděli „toho vola, který zapomněl, co chtěl říct“ a spoustě dalších dějů až do chvíle, než dotyčným došel smysl a obsah sdělení onoho čtyř a půl minutového ticha. Vzpomněl jsem si na tu srandu z lidské blbosti dnes, kdy na sítích plují volební spoty dnešních stran. Vzpomněl jsem si, že to byla doba, kdy jsme se uměli smát – Jakešovi i sami sobě! Kdy jiný názor neznamenal nenávist. Kdy jsme netušili, že některým z nás začne brzy opět chutnat bůček víc než svoboda.

Laciný vtip

Je to vždy stejné! Zpětné zrcátko si zvyklo za svůj dlouhý život a při pravidelném sledování politické scény na jedince, které připomínají rádiové vlny, neboť se také šíří všemi směry a jejich tváře plynule přecházejí v lýtka. Rezignovaně zvedá obočí nad jejich oblečením, zřejmě zcizeným polním strašákům i nad tím, že jejich zjev koresponduje většinou s tím, co jim vychází z úst!

Volební spoty, to je ale jiná káva. I z největšího žvanila a loosera se stává Antonio Banderas či Angelina Jolie. Výsledkem jsou herecké etudy na úrovni besídky zvláštní školy nebo domácí videa, která jsou ale porno jen intelektuálně. Někde uprostřed pak jsou moudra vůdců hnutí a stran, již tisíckrát omletá.

Druhé dva formáty teď nechme stranou, v drtivé většině jsou stejně buď blbé nebo nudné. Zato díla v provedení „činoherců“, ať skutečných či domnělých, stojí za zvednutí obočí. Bohužel k nim patří i dílo TOP 09 + STAN, kde prvoplán sdělení umocňuje ochotnicky secvičený komparz, který „až takhle mávnu“ volá „ano!“, a který má být zvolen. To, že (zřejmě?) volič formace ji na chodbě mázne komoušovi, je málo, abych ji šel volit a nerozesměje mě ani to, že spráskaný je Ovčáček. Levný vtip!

Kašpar 2019: Česká suverenita

Ovšem: „And the Winner is…!“, všechny nominace Kašparů 2019 získává suverénně Česká suverenita s remakem Hra o trůny. Hlavní mužská role – David Alibaba Rath, hlavní ženská role – předsedkyně čehokoliv Jana Wolfová, vyhozená za podezření z finančních podvodů ze školy, jíž byla ředitelkou. Vedlejší mužská role – bolševický fízl Stanislav Calvera Huml, obviněný z falšování znaleckého posudku.

Scénář: Na Hradčanském náměstí jako vždy skáčou malá děvčátka gumu. Přichází trochu hochštapler a trochu stárnoucí slizoun. Píše se Je rok 2029, Pražský hrad má místo menších věží minarety, jen hlavní věž mu zůstala, abychom Hradčany poznali. S vilným pohledem na malá děvčátka, která se z neznámých důvodů převlékla do burky a gumu už neskáčou, volá slizoun: „Tohle chcete!? My to nechceme!“ Vedle malých děvčátek se objevil malý chlapec, který hledí. Nikdo neví proč!

Nikdo neví proč!

Střih: Dvě modelky XXL stojí vedle fízla, který odevzdává komusi za kantnu Kalašnikova se slovy: „Tohle není řešení!“

„Tohle je řešení!“, mňoukne jedna z modelek a nabízí kameramanovi program strany, jenže se lekne druhá z modelek a trhne rukou, v níž místo Kalašnikova drží květinu.

Střih: Na Hradčanském náměstí se vše vrátilo do správných kolejí, jen malá děvčátka se ještě nestačila zcela svléknout z burky, kterou odhazují vedle sebe na zem. Kolem nich stojí štíhlý slizoun a spousta ošklivých tlustých lidí, z nich jeden, zřejmě pedofil, lascivně pohladí holčičku po hlavě – že už brzo půjdou... Vedle děvčátek stále stojí malý chlapec, který hledí. Nikdo neví proč!

Chybí jen původní matka Suverenita, zvaná Bobo, která se mezitím stala lidickým sirotkem, protože tam sype víc. A bez voleb! Volební lístek 22 nebo Kalašnikov, taková je volba. Na Hradčanském náměstí stojí malý chlapec, který hledí. Nikdo neví proč!

Diskuze

To, že chybí stále víc rozum a vtip, si Zpětné zrcátko zvyklo, zato nenávisti je všude plno. Nedávno mi kamarád poslal část diskuze pod reportáží o skvělých klobáskách jedné farmářské rodiny. Jeden by řekl, že z toho nemůže vzniknout drama. Omyl! Stačí krátká ukázka oné diskuze pod textem: (citace vč. gramatiky je orig.)

…Zdeněk Fürst: Vegani jsou debilové člověk od jak živa byl masožravec.

Kasius Dvadsať Sedem: Vyzerá to naozaj dobre:-) Klobásky môžem a toto môže byť zaujímavá kombinácia.

Ang Verona Humpol: Tahnete k certu vy lidozrouti. zabijite zvirata aby jste mely vy ,do vasich panderu nacpany, pandera. padrholaci a vyte jak ten parchat pandrhola dopat?........Nezerte maso

Richard Buchtela: Když už tu pičuješ, tak vymlať všechny zvířata, protože ti užírají trávu, kundo tupá.

Džigit Džigitovič: vypatlaná makovice

Míša Medvídková: A ty zase zabijis kyticky a dalsi rostlinne druhy kravko...

Topolev Alexander: Dělám si je sám s generátorem XXL z liny kuchar cz

Kdepak, Slovan všude bratra má a co Čech, to odborník. Na cokoliv!

A to je všechno, co jsem zahlédl v úterním Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější