Láska nejen hory přenáší. Filip Turek dohnal svou Macinku až k útoku na prezidenta a stát
Je to pouhých pár měsíců, co jsme se šklebili Slovákům, kam až klesli, a plácali jsme se po zádech, jak moudré bylo zbavit se jich, abychom s nimi nekráčeli historií po kolena v politicko-společenské kejdě. Pro venkov neznalé poznamenejme, že kejda je statkové hnojivo, zkvašená směs tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat (skotu, prasat, drůbeže) spolu se zbytky krmiv, podílem technologické vody a větším či menším množstvím steliva. Produkce kejdy u nás v roce 2007 klesla oproti roku 1990 až na cca 25 % hodnoty a do roku 2011 ještě o dalších čtyři až pět. Od toho roku je sledována její znovu stoupající nadprodukce, i když jejich hodnoty již nebyly cíleně zaznamenávány.
Zpětné zrcátko uvádí tyto hospodářsko-ekonomické parametry z toho důvodu, že křivka jejich poklesu i opětovného růstu od roku 2011 do dnešních dnů podivuhodně kopíruje vývoj politického ovzduší v zemi od listopadu 1989 a v posledních měsících také nekontrolovatelně strmě roste. Hodnocení konotací, které budou v budoucnosti předmětem zájmu historiků i politologů, nechává Zpětné zrcátko na úvaze laskavých čtenářů.
Zdá se být neuvěřitelné, že za celý dlouhý život Zpětné zrcátko nikdy nenapadlo, že největší stud a hanbu za svou vlast bude cítit šestatřicet let po znovuzrození pocitu, jemuž se vznešeně říkává národní hrdost. Přijmeme-li životní filozofii učitele češtiny Josefa Tkalouna v podání Zdeňka Svěráka ve filmu Vratné lahve, podle níž veselému vítání musí předcházet smutné loučení, připusťme, že i národní hrdost může občas střídat národní hanba. Její aktuální míra však od října loňského roku 2025 přesahuje hranice, jež jsme si ani neodvažovali představit. Průběh pondělního odpoledne, kdy se mělo konat setkání nejvyšších ústavních činitelů, předsedů Senátu, sněmovny, vlády a ministra zahraničí s prezidentem, je důkazem, že se nešpacírujeme v kejdě po kolena, ale brodíme se v ní po pás.
Zatímco Andrej Budelíp, hrdina série „Deník malého poseroutky“ od Jeffa Kinneyho (orig. Diary of a Wimpy Kid), předstíral jako vždy, když o něco jde, klinickou smrt a ministr z leknutí Petr Macinka kupoval ve večerce litrovku červené „Svíčky“ a chipsy, aby si udělali s Filipem „hezký večer“, setkání předem torpédoval Tomio Okamura, když prohlásil, že návrh deklarace, již údajně Pražský hrad k setkání připravil, je pro vládní koalici nepřijatelný. Nakonec se Budelíp s někdejším „múzou“ Václava Klause rozhodli, že prezidenta poníží tím, že nepřijdou. Konfrontace „neúčastníků“ setkání posléze potvrdila, že Okamura jako vždy mlel kraviny a údajný návrh deklarace byl jen shrnutím tezí, o nichž chtěl prezident s kašpary jednat. Ve finále prezident zrušil schůzku dřív, než nýmandi stačili nepřijít, a den poté mluvčí Vít Kolář suše oznámil, že: „Žádný nový termín schůzky zatím není. Otázka je, jestli vůbec další bude…“
Slabošské blekotání Andreje Budelípa, že už byli na cestě, vyvrátil fakt, že vzápětí poté, co KPR schůzku zrušila, zahájili představitelé vládní kopulace tiskovku, na které chamtivci, lháři, zbabělci, darmožrouti, vychcánci, přizdisráči a prostituti pěkně jeden po druhém, abychom na nikoho nezapomněli, oznámili, že zemi pustí žilou, což ovšem všichni lidé s mozkem věděli předem. Současná reprezentace naší země připomíná ksichty, ale především charakterem škleby odrazů záměrně křivých zrcadel Petřínského bludiště. Přesto je nutné jejich vypovězení války prezidentovi i demokratickému vývoji země vzít na vědomí zcela vážně a podle toho konat. Vláda náckomoušské lůzy to v domnění a pýše, že i únor 2026 bude vítězný, bere řádně od podlahy. Sebevědomí hochštaplera a vícenásobného zkrachovalce Tomia Okamury, milostně přelétavého Petra Macinky, pornoherce a pronajímatele manželky Jindřicha Rajchla i dalších, na jejichž jména je škoda toneru v tiskárně, roste hodinu od hodiny v přímé úměře ke klesající produkci testosteronu v šourku Andreje Budelípa.
Třicetimetrovou ukrajinskou vlajku na Karlově mostě a minutu ticha za tisíce obětí ruské agrese označil Okamura na svých sociálních sítích za provokaci a s ministrem z leknutí Macinkou se dohodl, že na tomto místě podobné shromáždění už nebude: „Tady nejsme na Ukrajině,“ a dodal, že vláda připravuje nový zákon na zpřísnění podmínek pro pobyt cizinců v Česku včetně Ukrajinců. Zpětné zrcátko považuje za provokaci naopak Tomia Okamuru ve funkci předsedy sněmovny a jeho osobně za skvrnu na obraze Česka. V té souvislosti Zpětné zrcátko věří, že Macinka neopomene zakomponovat do nového zákona o zpřísnění podmínek pro pobyt cizinců v Česku jmenovitě pobyt árijsky nečistých koreo-japonských míšenců v souladu s programem SPD a k ní přilepených filcek. „Čechy Čechům!“
Filip Turek se svou Macinkou se v rámci Turkovy nápravy vyfotili v lokále u výlohy naproti hlavnímu vchodu ministerstva životního prostředí….
Sem Zpětné zrcátko dopsalo dnešní ohlédnutí v okamžiku, kdy vybouchla nukleární bomba trvání historie 107 let československé a české politiky, kdy ministr vyhrožuje v noci prezidentovi způsobem a formulacemi hodnými Štětináče a Dlouhého bidla, že ještě bude Mirek Dušín čumět. K psaní zveřejněných SMS nemohlo dojít jindy než po vyvrcholení soulože, což potvrzuje, že se Zpětné zrcátko nezmýlilo ve výše uvedené zmínce, že včera Macinka kupoval ve večerce Kláštorné červené (tzv. svíčku) a chipsy, aby si s Filipem udělali hezký večer. Stalo se a byl to asi mazec! Ještě, že nám z toho nehrozí děťátko.
P.S.: K pádu vlády a předčasným volbám vpřed!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
