Oslavme 40. výročí Listopadu 89 vyčištěním smradlavé stoky současné vládní a parlamentní většiny
Poslední měsíce od říjnových voleb roku 2025 vstoupí do historie této země zapsány se znamením stejné hanby jako září 1938, únor 1948 a srpen 1969. Budí-li tituly médií dojem, že hladina zdejšího politického Kačáku je rozbouřena převratnými událostmi, jde o hluboký omyl. Volby jen změnily český Kačák na smradlavou politickou stoku! Co takhle si k výročí pádu komunismu v roce 2029 dát hezký dárek?
Média i komentáře na sítích, předhánějící se v hledání viníků a příčin katastrofy, jejíž následky budeme sanovat mnohem déle než otrávenou Bečvu, se však mýlí, ukazují-li jen na skandální výroky Tomia Okamury a Radima Fialy, resp. na infantilní chování zpovykaných fracků Petra Macinky a Filipa Turka. Vnímat výstupy těchto existencí jako hlavní příčinu situace, kdy je v cizině zas lepší vydávat se za Poláka, aby našinec smazal stigma hanby, je stejně mylné jako vinit z hromádky v koutě kruhový svěrač, že díky chabému uzávěru análního kanálu ztratil kontrolu nad vyprazdňováním. Je to jeho přirozenost, stejně jako výstupy výše zmíněných! Primárně nejsou viníky ani politické sekty, které je vynesly do vládních a parlamentních křesel. Ty sice lze mít z hlediska morálky a charakteru za fekální jímky, ale generální hovnocuc je hnutí ANO, které vysáváním kalu mainstreamové společnosti radikalizuje zbývající odpad ve zmíněných subalterních fekálních jímkách.
Nelze také pominout, že to je Andrej Babiš, kdo do funkcí tyto existence instaloval jako gorily své imunity. Jen díky němu vzniklo nejhanebnější vládní uskupení v dějinách naší země i při srovnání s vládami 2. republiky, protektorátu a vlád komoušských. Ty, jak známo, plnily po únoru 1948 otevřeně funkci správy gubernie, což příčetná většina střední a starší generace ráda potvrdí, a pro potvrzení zbývajících tvrzení Zpětného zrcátka neuškodí exkurz do historie.
Vláda 2. republiky i vlády protektorátu byly v řadě případů osobní obětí jejich členů v naivním dojmu, že omezením demokracie lze eliminovat enormní tlak Třetí říše na vnitřní politiku země po Mnichovské konferenci, aniž by šlo o vlastní touhu ujmout se vlády. Nejkřiklavějším příkladem historické nespravedlnosti je osud Emila Háchy, jenž se funkce prezidenta 2. republiky a poté i protektorátu ujal až po silném nátlaku celé politické scény a slibu skryté podpory ze strany Edvarda Beneše. Přesto pak byli představitelé 2. republiky po válce exemplárně potrestáni. Předseda vlády Rudolf Beran dvaceti lety žaláře, kde po deseti letech zemřel, většina dalších ministrů byla mimo doživotní politické diskvalifikace odsouzena ke kratším trestům. Pouze několik osob bylo osvobozeno, pokud soudy jejich činnost neměly za kolaboraci, ale „vládu pod nátlakem“. Předseda protektorátní vlády Alois Eliáš dokonce tajně spolupracoval s domácím i zahraničním odbojem, za což byl gestapem zatčen (1941) a v roce 1942 popraven. Zcela neřešitelnou situaci pak měly po atentátu na Reinhardta Heydricha obě protektorátní vlády Jaroslava Krejčího, jimž nebyl nechán ani centimetr prostoru. Přesto byl Krejčí odsouzen na 25 let žaláře, v němž po deseti letech zemřel, zatímco ostatní ministři byli lidovými soudy odsouzeni ke ztrátě občanských práv a trestům vězení. Bez rozsudku i Benešovy podpory zemřel v žaláři také těžce nemocný Emil Hácha, tragická oběť služby národa.
Absurdní označení Háchy jako kolaboranta je hanbou všech zúčastněných, neboť do funkce byl dotlačen ve chvíli rozvratu státu po Mnichovu. Nepominutelný byl i tlak Beneše, který za vývoj mnichovské krize nesl plnou odpovědnost a jenž Háchovi lživě přislíbil podporu i kontinuitu zahraniční legitimity. Hácha vstoupil do úřadu bez reálné moci, pod silným tlakem nacistického Německa a jeho jednání lze chápat jen jako tragický pokus o minimalizaci škod v bezvýchodné situaci. Na rozdíl od skutečných kolaborantů nikdy neusiloval o osobní identifikaci s okupačním režimem a po válce nebyl ani souzen. Důvod jeho věznění nalézáme, stejně jako v několika dalších případech jen ve snaze zakrýt Benešova dřívější selhání. Hácha byl bohužel tragickou figurou obětovanou předem poválečné politice exilu a hlavně osobním ambicím Beneše.
Zcela jiným, pro naše srovnání však také signifikantním příběhem, je osud Emanuela Moravce. Hrdina čs. legií a respektovaný vojenský stratég patřil během mnichovské krize k nejhlasitějším odpůrcům přijetí mnichovských dohod a kapitulace země bez boje. Po absolutním zklamání v Benešovi prošel radikální proměnou až k loajalitě s nacistickým režimem, která vyvrcholila během okupace, kdy se stal nejvýraznějším představitelem kolaborace. Jeho sebevražda na konci války byla už jen únikem před poválečnou odpovědností. Takové je zrcadlo historie…
Proto Zpětné zrcátko nevidí sebemenší důvod hodnotit činy a výroky členů Babišovy vlády i parlamentní většiny jiným měřítkem. Válka nedaleko hranic nabízí pouze dvě možnosti komentářů výstupů našich „flastenců“. Jsou-li projevem kolaborace, pak se ptejme, v čí prospěch, a trestejme je! Dnešní Moravcové a Lažnovští by měli vědět, že válka jednou skončí, aniž by k tomu došlo díky vítězství „konzervativní pravoslavné civilizace s historickým posláním ochrany tradičních křesťanských hodnot“, jak Rusko nazývá vlastní verzi nacistické Třetí říše. Je pozoruhodné připomenout, že ta měla trvat (pouze) tisíc let, zatímco Sovětský svaz byl „na věčné časy“. Pokud by se po výprasku, kterým to jednou skončí, mínily naše krysy vymlouvat, že šlo (tj. dnes aktuálně jde!) o „vládu pod nátlakem“, ptejme se pod čím nátlakem, a trestejme je!
Současný stav české společnosti je mimo jiné dílem právě neschopnosti pojmenovat věci pravými jmény. Krasoduchové naší strany barikády mívají kopřivku z ostřejších výrazů a komentářů ke konání a výstupům Dark of the Moon české politické scény. Věci se však mají tak, že kola..rant je kolaborant, ruský š..b je ruský šváb a s.ině je svině. Nic na tom nezmění ani deset teček uprostřed.
A stejně se mýlíme v hodnocení příčin jejich činů. Je omyl domnívat se, že výfukáři jsou schopní vyděrači znalí své současné ceny. Jsou to pouze blbečkové nechápající, že jejich sláva hasne ještě dřív, než začala. Mylné jsou i úvahy, jak lstivý je Okamura, když si skandálními výroky buduje skvělé PR posledních dnů. Je jen zoufalcem, jenž nenávistnou hysterií bojuje ve vlastní tlupě o pozici a existenci s novým alfa samcem. Platí-li výmluvy, že mluvil jen k vlastním příznivcům, pak by mohlo Zpětné zrcátko říct vlastním příznivcům: „Pitomio je žluťák a rákosník nečistého rasového původu!“ Neučiní tak však, protože Okamura za to, že je Japonec nebo co vlastně je, nemůže. Na druhou stranu za to, že je nebezpečná svině, může zcela určitě, tak proč to neříct, vždyť Zpětné zrcátko jen říká vlastní názor.
Nenechte se také mýlit, že je Andrej Babiš nejslabší zbabělý premiér, který si s fracky a Okamurou neví rady a nezavře mu klapačku. Proč by tak činil, tak zní otázka. Kde asi skončilo 7 % ztracených voličů od zrodu SPD do dneška, kde skončila ztracená 3 % pakáže Stačilo? Ano, v hnutí ANO, bingo!
Proč tedy Okamurovi zavírat tlamu, když dělá za Babiše špinavou práci. Ptejme se vždy nejdřív: „Cui bono?“ A pamatujme – dokud je ve stoce dost s….k (sic!), krysy se neporvou! Příští řádné volby připadají na začátek října 2029, co si dát hezký dárek ke 40. výročí Listopadu 89 a tu stoku lejn vyčistit a dezinfikovat? Dobrý nápad, ne?
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
