Vladimír Mertlík: Chce-li nová vláda zrušit inkluzi a posílit „speciální ústavy“, nechť začne především u sebe
Během přípravy textu narazilo Zpětné zrcátko v archivu na ohlédnutí ze srpna, které z nějakých důvodů nakonec do redakce k vydání neposlalo. Je podivuhodné, jak se s odstupem času jeví dnes jako poměrně přesná vize současných rozpaků. S blížícím se termínem voleb hnali sice marketéři táborů studené občanské války tváře kandidátek do finále šturmu, ale sveřepost skalních rowdies na obou stranách změnila dynamiku boje v „opotřebovávací zákopovou válku“, která neumožňovala zásadnější změnu poměru sil.
Vládnoucí strany sázely (marně) na korespondenční volbu, která měla být jejich trumfovým esem a Černým Petrem opozice. Ta, po dosažení stropů zisku odhadů burcovala voliče, aby v počtu, v jakém chodili na náměstí pro čepice a kecy zdarma, cibuli za 8 Kč, mrkev za 9 Kč a mléko za 15,60 Kč, přišli i k urnám. Andrej Babiš místo v Praze, kde žije, ale kde by dostal napráskáno (a tak se i stalo), zbaběle uprchl do Severomoravského kraje, kde vedl kampaň pod heslem: „Přijďte porazit Prahu!“ Přesto si nezapomněl připnout na záda medaile, aby Černochová viděla, že ustupuje hrdina. Média hovořila o snaze stran získat co největší podíl z 15 % tzv. nerozhodnutých voličů, ale věc měla háček.
Dokáže-li někdo být nerozhodnutý, zda půjde hlasovat o svém životě i budoucnosti dalších generací svých potomků, případně o svobodné existenci země vůbec, je víra v něj stejným rizikem jako sázka na líné prase v podzimní steeplechase. Částečný vzestup vládních stran v žebříčku zvolna odrážel pozitivní výsledky vlády nápravy věcí veřejných, ať si hysterické političky významu statistické chyby říkaly, co chtěly. Hlavní opozice, hnutí ANO, lovila body kampaní stylu „to, co vám slíbí konkurence, my vám slíbíme taky, a ještě něco navíc“, hejna ruských švábů, SA oddílů českých nácků i komoušských komand příštích Lidových milicí pliváním jedovatých slin lásky k sovětskému Rusku a nenávisti vůči vlastní zemi. Pravidlo obav z mála kapustičky a mnoha slimáků způsobovalo stupňující se vzájemnou kanibalizaci voličů, nad níž s radostí mlaskalo právě Babišovo hnutí ANO.
S odstupem připomínala česká politická scéna Evropu za třicetileté války kolem roku 1640, jak Zpětné zrcátko popsalo v knize „Habsburkové – Nelehká samota trůnu“:
„Sedmnáct let bojují všichni proti všem a aliance vznikají i zanikají bez ohledu na náboženské cíle. Ty se hodily jako záminka na začátku. Teď už jde jen o moc a majetky. Koaliční dresy se mění rychleji než zpocená halena žoldnéře a slib má váhu i cenu stínu. Nejvíc jsou zničena německá a česká území, přes něž se valí vojska při útocích i ústupech, jak jsou města a území dobývána a osvobozována. A kdo je vlastně kdo? Kdo je dobyvatel? Kdo osvoboditel? Pod různými prapory přicházejí s kohortami vojsk vždy jediné jistoty: zmar a zkáza, hlad a smrt, znásilňování, plenění a vypalování. Mezi zbývajícími náboženskými fanatiky se na válečných polích pohybují čile hlavně obchodníci se smrtí. Ti mají časem navrch. Válka o pravou víru posiluje hlavně ty, kteří bez ohledu na žvásty o víře věří v peníze a z nich plynoucí bohatství a moc. Tak jako dnes, protože nic na světě se nemění…“
Ostatně při sledování současných i někdejších politických dramat a zvratů s určitým odstupem dostávají věci ostřejší či lépe čitelné kontury, ale všechny politické spory a revoluce odhalí, že jsou ve svých kořenech pouhým generačním sporem, jak naznačuje politický bonmot: „Kdo nebyl do třiceti komunistou, neměl srdce. Kdo jím zůstal i po třiceti, nemá rozum.“
Je-li politicky, sociálně a existenčně gramotná polovina české společnosti aktuálně v šoku, není to z důvodů říjnového výrazného vítězství hnutí ANO, které tím stvrdilo dlouhodobou koblihizaci veřejného prostoru. Jeho debilizace marginálními slepenci, které by jako fér přiznané koalice či samostatné subjekty nedosáhly ani na kvorum pro sněmovnu, to je děsivý přízrak příštích let. Stejně jako absolutní nekompetence s průsečíky obyčejné lidské blbosti poslanců SPD a přisátých vší, o zájmovém kroužku Výfukáři nemluvě. Snad až na Radima Fialu z SPD tvoří občanské a povahové rysy i zítřejších státníků obraz obyčejných hlupců, zaskočených nečekaným úkolem a zodpovědností.
Zmíněný šok tak nezpůsobují jen obavy z vývoje, jemuž jsme se jako diváci zpoza sousedova plotu do voleb s pohrdáním pošklebovali, ale obava, za jak dlouho se nám za čtyři roky odér morální stolice z tváře naší země podaří smýt. Je-li hlavní prioritou příští vlády zrušení inkluze a posílení „speciálních“ škol, je na místě začít ihned především v oblasti státní exekutivy zdravotními prohlídkami nově zvolených poslanců SPD a Výfukářů. Máme-li na stav občanské společnosti Česka za šestatřicet let od listopadu 1989 pohlédnout očima jejího zdraví, nelze přehlédnout, že prochází vrcholovou krizí imunodeficience (ztráty imunity). Ta vzniká vždy, je-li imunitní systém oslaben, přetížen či chybně regulován, což následně vede k sebedestruktivním procesům a autoimunitním reakcím. A přesně v takovém stadiu se Česko jako pacient nachází. Zůstaneme-li pro přesnost u lékařského slovníku, lze hlavní příčiny politické ztráty imunity jako u imunodeficience tělesné shrnout do sedmi skupin:
- Genetické (vrozené) – poruchy v genech. Těmi jsou v případě české společnosti latentní a tradiční šovinismus s inklinací až k antisemitismu v případech krize.
- Infekční – virové infekce. Jde o známé případy rychlého podlehnutí ideologické viróze, fašisticko-nacistické v letech 1938 až 1945 a komoušské v období 1945 až 1989, s infekčními záněty morálky trvajícími dodnes, zvláště vyžaduje-li boj s infekcí vyšší morální hráz a duševní námahu.
- Toxické a environmentální vlivy. Ty v české společnosti způsobují laxnost k boji s nimi, která má kořeny v tradiční české neochotě jít do čelního střetu se silnějším odpůrcem bez ohledu na pravdu.
- Chronický stres – oslabující obranyschopnost je myšlenkový proud trvalého pocitu ohrožení, neporozumění a křivd způsobených nám okolím přinejmenším od roku 1938.
- Podvýživa – jednostranná strava. Právě konzumace jednostranné duševní a mentální stravy, vyplývající z neochoty objevovat nové a neznámé, způsobuje genetické poruchy zmíněné v bodě č.1
- Léčebné zásahy, ideologické i invazivní, včetně jejich opakování a nezdarů jsou v české společnosti stejně negativními prvky jako imunosupresiva, kortikoidy, chemoterapie či ozařování pro tělo jednotlivce.
- Chronická onemocnění u české společnosti jsou diabetes ze sladkého okouzlení sebou samotnou, rakovina nenávisti a nedůvěry vůči druhým a selhání jater či ledvin přemírou konzumace drogy samolibosti.
Oslabený imunitní systém ztrácí schopnost rozlišovat na vlastní a cizí, užitečné a škodlivé a snadno pak dochází k autoimunitní reakci, tj. sebedestrukci organismu.
Takto oslabený imunitní systém ztrácí i schopnost efektivně reagovat na skutečné hrozby, zatímco přehnaně reaguje na vlastní tkáně! Způsobuje chronické zánětlivé procesy, které poškozují vlastní orgány a narušují jejich funkci. Kromě genetických predispozic, jak bylo řečeno, hraje významnou roli i životní styl – dlouhodobý stres, nedostatek klidu, nevyvážená konzumace informací a expozice škodlivinám. Obnova rovnováhy imunity proto vyžaduje nejen dlouhodobý, ale hlavně komplexní přístup, zahrnuje nejen léčbu, ale i úpravu životních návyků a prevenci. A právě to je úkolem zdravé části české společnosti v příštích čtyřech letech.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
