Český parlament před 100 lety a dnes: Nic se nemění, jen kostýmy a kulisy
Závěr minulého týdne jen potvrdil všechna poslední ohlédnutí Zpětného zrcátka i pozorování sesterského Panoptika o hrocení konfliktu, které hrozí předlistopadovým maršem „Kupředu levá, zpátky vždy rok…“.
„Subotnik“ stáda ovcí, vedených do hnědorudé (a ruské) ohrady za jejich radostného bečení, skončil na Hradčanském náměstí ve srovnání jejich počtu s odpůrci remízou. Ti pak pro výstupem Nerudovou ulicí zpocené náckomouše, ruské šváby a hlupáky, vedené Drulákem, Konečnou, Sterzikem, Rajchlem připravili před Pražským hradem happening. Program obsahoval informace, že „brečí sice hezky, ale na cizím hrobě“, protože jejich prezident sedí v Moskvě, volby že ještě nezačaly, a k osvěžení paměti čtení jmen těch, kteří minulá vítězství komoušů v letech 1948 a 1969 nepřežili. Obsah projevů na druhé straně náměstí byl plný ujištění, že SPD ihned po tom, co se ujme vlády, vystoupí z EU, NATO i lanovky na Petřín, komouši zruší kapitalismus, kde je člověk vykořisťován člověkem, zatímco za jejich vlády tomu bude naopak. Rajchlovo PRO slíbilo voličům potvrzení, že jejich všechny tři zuby jsou jejich vlastní, z nichž dva jsou zuby moudrosti. Miloš Zeman poslal přítomným účastníkům videozdravici, což se odrazilo v jistotě, že nikomu v polodavu nepoblil sako.
Odveta aktuálních frontových linií se konala v neděli na Staroměstském náměstí, kde Milion chvilek vyhrál vlastně kontumačně, protože na beznadějně narvané náměstí se nikdo z hnědorudých zbabělců přijít neodvážil, stejně jako jejich hlavní ředitel Andrej Babiš večer na Superdebatu v České televizi, kde jako jediný z lídrů chyběl.
Čeká nás příští víkend pěkný cirkus a po volbách ještě větší, ať dopadnou jakkoliv. Netřeba však z toho mít mindrák. Popis prvního povolebního zasedání parlamentu po volbách 15. listopadu 1925, tedy před rovnými sto lety (!), čtenáři napoví, že „nic v Čechách se nemění, jen kostýmy a kulisy“. Dále citovaný popis není literární fikcí, ale věrným popisem toho, co zažíváme právě teď.
Svět kvůli špatnému míru z Versailles nenašel spravedlivé vyrovnání ani klid. Staré křivdy se ještě nezahojily a již krvácí nové. Jako když se šíří lesní požár, vyskakují na mnoha místech Evropy ohníčky drobných srážek, konfliktů, přestřelek a lokálních válek. Platí to i v případě tolik let očekávané svobodné a samostatné Československé republiky. Aktuální politické ovzduší připomíná náladu po sedmi letech manželství, kdy romantickém blouznění a růžových nadějích líbánek nastane období prozření a krize. Atmosféra na veřejnosti výrazně houstne. Se vzdalujícími se časy někdejšího boje proti společnému nepříteli, habsburské monarchii, se den co den vytrácí dřívější jednota české politiky a jejích protagonistů. Ovoce svobody nechutná všem stejně a zdá se, že ani nevisí pro všechny stejně vysoko. Slepenec nesourodých národnostních množin Čechů, Moravanů, Slováků, Němců, Maďarů a Rusínů, jehož koncept sloužil ve Versailles k obhájení práva na sebeurčení a únik ze „žaláře národů“, sice zničil říši Rakouska-Uherska, ale porodil prakticky stejný státní útvar, ovšem okresního formátu.
V nové republice jsou shromážděni zástupci všech protirakousky a protimaďarsky buřičských národnostních skupin včetně Čechů. A všichni – až na Čechy – si jsou v roce 1925 jisti, že opět žijí v žaláři národů, jen klíče od okovů a cel drží někdo jiný. Podle toho vypadá politická scéna, jak názorně ukázaly volby 15. listopadu 1925 na jednání nově zvoleného československého parlamentu.
Už jeho první zasedání 18. prosince ukázalo, že v Rudolfinu, kam zástupci lidu přišli vyšňořeni jak na šibřinkový bál, bude veselo víc než v kabaretu. Sociální demokraté na klopách s rudými karafiáty, lidovci s bílými, aby se to nepletlo. Socialisté nešetřili, a proto mají v klopách karafiáty obou barev. Pozadu nezůstávají ani živnostníci, kteří vsadili, bůh ví proč, na fialky, zatímco komunisté všem vyhrožují rudou hvězdou! Také Němci byli bez rozdílu jak papoušci, nacionalisté s chrpou na klopě, již členové NSDAP vylepšili svastikou, zatímco zástupci agrárního Bund der Landwirte vsadili na kořeny a zdobí je dubové listy. Pozadu nezůstávají ani Slováci. Ľuďáci se ozdobili dvouramenným křížem na modrých pahorcích, zástupce strany rolníků neponechal nic náhodě a přišel rovnou v zemplínském kroji. Vrcholným číslem cirkusu byli však agrárníci, kteří aby dokázali, že český sedlák není holá řiť, metali blesky do očí politických protivníků svými čtyřlístky z pravého zlata.
S prvním zvoncem mohlo jednání zástupců sedm let svobodného československého lidu, složeného ze šesti národů, konečně začít. Řev, třískání do lavic a bušení do čehokoli včetně vlastních i cizích hýždí, tváří jen cizích. Na řadu přicházejí nadávky, plivance, píšťalky a bombardování protivníků úředními spisy. Už první vystoupení má velký úspěch! Těžko může někdo v ohlušujícím kravále slyšet předsedu nové vlády Antonína Švehlu, jak apeluje, „aby se strany oprostily od záští, že musí potírati každý šovinismus, ať politický, kulturní nebo nacionální. Lid chce práci, chce mír, chce chleba. Tohoto míru můžeme dosíci jenom snášenlivostí…“ Z jeho projevu není slyšet ani slovo, ale koho by to zajímalo, když souběžně probíhá tak krásný program, stačí se zaposlouchat: Ľuďáci procítěně notují píseň Hej, Slováci s pozměněným refrénem, který útočí na předsedu lidovců. Němci jako jeden muž hulákají s očima obrácenýma k mytické Valhale, že Deutschland, Deutschland über alles, což se jim komunisté snaží vyvrátit řevem, že Poslední bitva vzplála. Poslanci vládní koalice se přesto, že aspoň přibližně tuší, kde mají místo, marně pokoušejí všechny překňourat hledáním Kde domov můj. Ale marně. Komunisté ruku v ruce s německými nácky z hitlerovského křídla NSDAP i ľuďáci jej vítají mlácením do pultíků vším, co najdou, ale ani ostatní účinkující nezůstávají pozadu. Němci vypískají bývalého předsedu Pozemkového úřadu Viškovského i exministra pošt a železnic Frankeho, že z práce vyhánějí Němce. Poslankyně německých nacionalistů Weberová si po slibu Švehlovi a vzájemném podání ruky tu svou teatrálně a s odporem štítivě otřela kapesníkem. Mělo to očekávaný úspěch. Čeští poslanci vybuchnou a dávají jí co proto. Následná výtka zástupce německé DNP: „Pánové, mírněte se, mluvíte o dámě,“ je z českých poslaneckých lavic odmítnuta voláním: „To není žádná dáma! Stará čarodějnice je to! Špinavá čarodějnice!“
O tři roky později v dubnu 1928 TGM v rozhovoru s Karlem Čapkem spisovateli odpovídá: „…Ptáte se mě na spor o to mé takzvané levičáctví. Řekl jsem jednou, že vývoj jde nalevo. Opakuju to i dnes, ale užil bych raději slova vpřed jako protikladu k reakci.“
Není jisté, zda to, co profesor Masaryk myslel vývojem vlevo, je skutečně vlevo, a zda je to skutečně vývoj. Jako protiklad k ultra nacionální reakci mohl být snad tehdy sílící levicový vývoj vnímán jako posun vpřed, ale historie potvrdila, že cesty obou těchto extrémních politických ideologií míří k jedinému cíli – uchopení moci stejně násilnými prostředky.
Poučme se z toho. I po sto letech platí, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tak uvidíme příští týden, jakou si zasloužíme.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
