Tři miliony lidí nepůjdou volit. Potrestají tím vládu, opozici nebo sebe samotné?
Do otevření volebních místností už chybějí jen desítky hodin. Agentury publikují svoje poslední průzkumy a všichni už čekají na hodinu H, až se v sobotu odpoledne začnou sčítat hlasy. Výsledky průzkumů se různí a především pro subjekty na hraně volitelnosti bude sčítání hlasů adrenalin až do poslední chvíle. O čem se ale v průzkumech příliš nemluvilo, je očekávaná účast, respektive neúčast voličů u voleb. Přitom v tomto údaji leží klíč ke konečnému rozdělení křesel a půdorysu budoucí vlády.
O letošních volbách se už nějakou dobu tvrdí, že účast u nich bude nižší, než tomu bylo před čtyřmi lety. Zopakujme si proto čísla z roku 2021. O víkendu 8. a 9. října tehdy mohlo přijít k urnám celkem 8 275 752 lidí. Orazítkovanou obálku si od volebních komisařů vyzvedlo 5 414 637 lidí a do urny ji pak vhodilo 5 411 884 lidí. Za platné hlasy byly uznány obálky od 5 375 090 voličů. Volební účast činila 65,43 procent.
Z uvedených dat mimo jiné plyne, že před čtyřmi lety k volbám nedorazilo 2,861 milionu lidí.
Jen pro srovnání: 2,952 milionů hlasů dostala koalice SPOLU a hnutí ANO dohromady. Mandáty se rozdělovaly z 5 375 090 platných hlasů. Téměř 40 tisíc obálek bylo odevzdáno prázdných nebo se voliči dopustili jiných chyb a tyto hlasy nebyly započítány. Jednalo se o 0,68 procenta, což v letošních volbách může pro některý ze subjektů znamenat množství na hranici mezi úspěchem a propadákem.
Ale k věci. Již před čtyřmi lety téměř tři miliony lidí nepřišly volit. Letos to může být ještě více. Klidně i 3,3 milionu voličů. To je šílené číslo. O čem to svědčí? Kdo jsou tito lidé? Proč nechodí volit? Jaká je jejich motivace? To opravdu nemají žádný názor na daňový systém, zahraniční politiku, penzijní reformu a tak dále?
Podivuji se nad tím z jednoho prostého důvodu. Do letošních voleb jde celkem 26 stran, hnutí či koalic, o hlasy se uchází celkem 4466 kandidátek a kandidátů. I v těch nejmenších krajích – Karlovarském či Libereckém – mají voliči možnost volby mezi téměř dvěma desítkami subjektů. Jinými slovy: nabídka tu je. To si taková masa lidí opravdu není schopna nikoho vybrat? I kdyby měla dát hlas silám, které kandidují „do počtu“? Nezapomínejme, že tři miliony nevoličů je obrovská masa a její probuzení dokáže udělat s výsledkem divy.
Mezi lidmi je oblíbená hláška, že nevědí koho volit nebo že jejich hlas stejně nic nezmění. Ale to je jedna velká iluze a také doklad určité lidské pohodlnosti. Každý člověk s aktivním volebním právem je totiž spoluzodpovědný za konečný výsledek hlasování a i jeho vůle nevolit se podepisuje na celkových výsledcích a zisku jednotlivých stran. Navíc ho to nikterak nezbavuje jeho závazků a povinností vůči této zemi – platit daně, respektovat její zákony a tak dále. Jak se pak takový člověk identifikuje s vládou nebo s opozicí? Komu fandí, na koho nadává?
V mediální hantýrce se s oblibou užívá slovní spojení, že voliči „potrestají“ tu či onu stranu nebo toho či onoho politika tím, že zůstanou doma a nebudou je volit. Tato vůle se nepochybně projeví na volebním výsledku dotyčného subjektu. Ale nepotrestají tím voliči i sebe samotné nebo i subjekty opoziční? Vždyť pokud někoho zklamou vládní síly, tak může dát hlas opozici a naopak.
V České republice není volební účast povinná a jít volit je výsadní právo. Stejně jako jít nevolit. V některých evropských zemích – jejichž demokratické zřízení je mimo jakoukoliv pochybnost – je však účast u voleb povinná. Respektive lidé k volbám nemusí jít, ale zaplatí za to nemalou pokutu. Při té příležitosti člověka napadne hypotetická myšlenka, jak by vypadaly volební preference nebo výsledky v České republice v případě, že by účast byla nařízena zákonem a sankce pro vědomé nevoliče by činila třeba 5 nebo 10 tisíc korun. Samozřejmě by se našli tací, kteří nechodí volit z principu a přesvědčení a tuto pokutu by zaplatili. Ale ze současných tří milionů volebních absentérů by šlo zcela jistě o malý zlomek z nich.
Povinnou volební účast pamatují lidé z dob totalitního komunistického Československa, a proto jsou na jakékoliv její povinné nařízení alergičtí. Na druhou stranu tu ve veřejném prostoru chybí jejich hlas a hodnocení, a proto za ně o směřování státu a jeho politice rozhodne jen zlomek lidí. S kým pak tato třímilionová „mlčící“ menšina spíš souhlasí? S Babišem, Fialou nebo Rakušanem nebo snad s komunisty? Dobrovolně nevolit je také názor. Nikdo ho sice nebere na zřetel, ale jakákoliv opozice se na něj ráda odvolává s tím, že jde o nesouhlas s vládou. Je to ale skutečně tak? Není to spíš trest pro systém jako takový? Jak tomu bude v letošním roce?
