Víkendové manifestace si daly za cíl mobilizovat voliče, nic nového ale nepřinesly

Spolek Svatopluk se už několik let snaží přivést k jednomu stolu antisystémové politiky nespokojené se stávajícím režimem. Své přátele na stranické scéně si iniciativa pod vedením bývalého diplomata a vysokoškolského profesora Petra Druláka našla v alianci Stačilo!, v menší míře pak v SPD a spřátelených partnerech. Svatopluk, který vystupuje jako expertní zázemí české antisystémové scény, se nikterak netají plánem na zničení liberální demokracie, kterou by měl nahradit poloprezidentský systém vyznačující se stavovským uspořádáním a vykostěnými institucemi.

Své plány však Svatopluk na akci „Pane prezidente, respektujte volby!“ taktně zamlčel. Je totiž těžké argumentovat snahou posílit prezidenta, když mu s plnou vážností hledíte do oken a tvrdíte, že by se měl po volbách striktně chovat v souladu s ústavou. Důvodem pro svolání takové demonstrace byla především mobilizace antisystémových voličů, které má pro volbu SPD a Stačilo! nalákat primárně apel na nedůvěru ve stávající volební systém i příběh o tom, že se lidu volby pokusí někdo ukrást. Je to snaha vzbudit v lidech strach a nalhat jim, že volební proces, jeden z nejspolehlivějších na světě vůbec, si nezasluhuje důvěru.

Demonstrace Drulákova spolku je symbolickým vyvrcholením protestních aktivit, které se v české politice projevují od covidové pandemie, s větší razancí a podporou pak od nástupu Fialovy vlády a začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajině. Za tu dobu se toho mnoho stalo. Antisystémová scéna se profesionalizovala a od prvních akcí pořádaných aktivistou Ladislavem Vrabelem se posunula k pokročilejší institucionalizaci. Ta nejprve vynesla do sedla náčelníka antisystémových protestů Jindřicha Rajchla a jeho stranu PRO, aby ten následně spojil své síly s Tomiem Okamurou. Tím mu nabídl pódium na náměstích výměnou za místa na kandidátních listinách. Stačilo! se pak otevřeně proruskému aktivistovi Vrabelovi vyšplhalo po zádech, později organizovalo akce za podpory mocných agrobaronů, aby se pak zcela osamostatnilo a v burcování pokračovalo mimo ulici. Z celého tohoto příběhu antisystémové scény vyplývá, že oči pro pláč těsně před volbami mohou zůstat asi jen Ladislavu Vrabelovi. Ten sice pod značkou Česká republika na prvním místě kandiduje ve volbách taky, jeho aktivita se však smrskla na pravidelné streamy s devadesátkovým extrémistou Miroslavem Sládkem. Ten si pro své publikum mimochodem na Hradčanské náměstí v sobotu přišel taky, bohužel ho však nenalezl.

Liberální část společnosti a obhájci současného systému mají s železnou pravidelností tendenci vidět antisystémovou scénu jako jednolitý celek. I přítomnost spolku Svatopluk na scéně však potvrzuje, že to není a nikdy nebyla pravda. Jako první se od sebe oddělili Rajchl s Vrabelem. Pragmatičtější Rajchl pochopil, že budoucnost je ve spojování a vstupu do velké stranické politiky. Levicové voliče mezitím dokázala oslovit Kateřina Konečná, zatímco Rajchl dlouho jasně opakoval, že s komunisty spolupracovat nechce. A skutečně – na pódiu bychom vedle sebe Rajchla a Konečnou hledali marně, jejich jednání o volební alianci ztroskotala. Sobotní akce byla jednou z mála, kde se tito dva politici vedle sebe objevili – pro účely volební mobilizace. Především Rajchl – znovu pragmaticky – pochopil, že případné spory mohou voliče, jejichž účast u voleb a volba antisystémových stran není zdaleka automatická, jen odradit. I on zacítil potřebu svůj jinak vcelku jasný antikomunismus v sobotu okomentovat. Tím, že za společného nepřítele označil současného prezidenta.

Bloger Daniel Sterzik, lídr Stačilo! v Jihomoravském kraji a předseda této účelově poskládané strany, v sobotu neskrýval velké ambice antisystémové scény. Poukázal na to, že Svatopluk sešikoval „novou občanskou společnost“ a že si za poslední dobu tento politický směr vybudoval vlastní mediální sílu. To je rozhodně pravda a liberálové často pro algoritmy sociálních sítí ani nemohou dohlédnout, jak mocná potenciálně může být. Sám Sterzik už léta provozuje blog Vidlákovy kydy, který pro mnohé prezentuje „zdravý selský rozum“ a ve velkém využívá obrázky vygenerované umělou inteligencí s informacemi, „které mohou být pravdivější než pravda“. Samozřejmě tím přispívá k erozi důvěry ve věrohodné informace. Ostatně, s dezorientovanou společností se mnohem lépe manipuluje. Obrovské dosahy má ale i například youtubový kanál Aby bylo jasno bývalé moderátorky České televize Jany Bobošíkové. Ta se ve svém předvolebním vysílání soustředí na útoky na současnou podobu veřejnoprávních médií a naleptávání důvěryhodnosti zpravodajských služeb. Pokud tak někomu, kdo tato média na pravidelné bázi nesleduje, unikla podstata narážek některých řečníků na svatoplukovské demonstraci, je to zkrátka tím, že informační ekosystém obklopující příznivce antisystémových stran a hnutí sestává z toho, co „tradiční média“ nepokrývají. A pokračovat bychom takto mohli dál, od VOX TV přes vysílání Xavera Veselého, které mají rovněž potenciál oslovit tisíce.

Zajímavé na sobotní akci bylo i to, co z úst řečníků nezaznělo. Nikdo – a už vůbec ne předseda spolku Svatopluk – nezmínil klíčovou roli hnutí ANO v povolebním vyjednávání. Do Drulákem prezentovaného světa totiž Andrej Babiš v ideálním případě vůbec nepatří, respektive jeho hnutí plní roli ideologicky beztvaré entity, kterou antisystémové strany naplní takovým obsahem, jaký si zamanou. Ani to není s podivem. Andrej Babiš se v posledních týdnech kampaně radikálně vyjadřuje spíše sporadicky a na mítincích se snaží příchozí spíše mírnit v nejostřejších výpadech. Vystupování jeho a dalších čelních politiků ANO se – s ohledem na některé výjimky – soustřeďuje na obecnější fráze. Drulák se pak rovněž samozřejmě bojí velikosti překryvu mezi voliči antisystémových stran a hnutí ANO. Největším nebezpečím pro jeho ambice je totiž fakt, že se v posledním předvolebním týdnu projeví efekt silnějšího, který nažene antisystémové voliče k volbě toho, kdo má největší šanci věci měnit.

Poměrně zajímavý most mezi vládním a opozičním blokem tvoří nově se profilující a stále se učící Motoristé sobě. Striktně vzato nepatří ani k antisystémovým svatoplukovcům, ani k příznivcům současné vlády. Svatoplukovci jimi pohrdají především proto, že Petr Macinka setrvale odmítá změnu politického režimu i návrh na referenda do každé rodiny. Přestože se samozřejmá vazba mezi Václavem Klausem a Motoristy v klíčových momentech kampaně zpřetrhala, stále jsou pokládáni za nositele Klausova odkazu, s čímž je důraz na přímou demokracii v přímém rozporu. Motoristé byli pak jako nepřátelé vyobrazeni i některými řečníky na nedělní akci Milionu chvilek – pro podnikatele Petra Ludwiga je dokonce Filip Turek horší než Kateřina Konečná. Pokud Motoristům něco může do posledního týdne pomoct, je to šikovné využití této pozice. Je však potřeba podotknout, že aktivizovat voliče, kteří dosud nejsou ani ve vládním, ani v opozičním bloku, se jeví jako téměř nadlidský úkol.

Nedělní akce Milionu chvilek nebyla rámovaná výzvou prezidentovi k respektování těch voleb, které ještě vůbec neproběhly, ale snahou vymezit se proti vládě extrémistů. Řečníci se nejvíc obraceli proti komunistům poschovávaným na kandidátkách Stačilo!, zmíněným Motoristům, SPD i Andreji Babišovi. Milion chvilek sehrál zásadní roli před posledními sněmovními volbami v roce 2021 tím, že ve skutečnosti stál za počátkem procesů iniciujících vznik dvou prozápadních antipopulistických koalic SPOLU a PirStan. Ze současné perpsektivy se však zdá, že tím byla historická role tohoto spolku naplněna. Ani týden před volbami demonstrace nevnesla do debaty žádný iniciační moment a spíš se snažila za každou cenu mobilizovat provládní voliče.

To samozřejmě není nic zbytečného ani irelevantního. Poslední volební průzkumy publikované před zákonným moratoriem dávají vládním stranám jistou naději, byť většinu pro SPOLU, STAN a Piráty neukázal žádný. Vládní politici se častěji, než ti opoziční ohánějí různými daty o tom, kolik voličů je nerozhodnutých. Zatímco Vít Rakušan několikrát zopakoval číslo 20 %, Mikuláš Minář na chvilkařské demonstraci prezentoval více než přehnané číslo více než poloviny nerozhodnutých voličů. Sociologové se nicméně shodují na tom, že zhruba třetina voličů pravděpodobně týden před volbami si skutečně není jistá tím, komu hlas nakonec dá. Spolu s tím poslední data agentur, zejména Kantar a STEM, poukazují na fakt, že v poslední chvíli se daří mobilizovat především vládním stranám. To může působit poněkud překvapivě, zároveň to ale znamená, že s výsledkem mohou zamíchat ti, kdo strany současné koalice dříve volili, přesunuli se do sféry zklamaných a dnes se nechávají strhnout hrozbou většiny ANO s antisystémovými stranami.

Milion chvilek svou demonstrací dal připomenout aktivitám před posledními volbami. Tehdy pořádal dva typy akcí. Jedny s obecnějšími apely, které měly poukázat na rizika populistického vládnutí. Druhé s prostorem daným přímo zástupcům politických stran, kteří měli formulovat, jakou vizi si pro Českou republiku představují. Tentokrát se v rozhodující chvíli hnutí spojené s Mikulášem Minářem rozhodlo pro první možnost. Paradoxně tak učinilo trochu v souladu s hlavními zprávami, které voličům v horké fázi předávají politické strany. Zatímco SPOLU se snaží masivně varovat před zavlečením do Ruska, STAN láká na sestavení demokratické stojedničky s podvědomým sdělením, že je vlastně jedno, kterou z demokratických stran si voliči vyberou.

Akce Drulákova antisystémového spolku a Minářovy antipopulistické iniciativy nemohou být rozdílnější. Předvolebnímu Česku ukázaly dvě vize – jednu, kterou nabízí antisystémová opozice, druhou, kterou přesvědčení liberální demokraté. Obě demonstrace naznačily, s čím politické strany navázané na jejich organizátory půjdou do posledního předvolebního týdne. Antisystémové SPD a Stačilo! se pokusí zabránit tomu, aby jejich voliči utekli k hnutí ANO prodáváním příběhů o nedůvěře a klesající životní úrovni. Využít k tomu mohou promírových promluv, rumunských i moldavských voleb nebo neúspěchů Fialova vládnutí. Vládní strany pak minimálně začnou předvolební týden v patrně idylické náladě. Tu však mohou přetrhat především debaty Andreje Babiše a Petra Fialy ve formátu jeden na jednoho, které menší strany chtě nechtě dotlačí ke zřetelným až možná důrazným apelům na sociálních sítích. Obě akce předznamenaly, že vstupujeme do mimořádně napjaté chvíle. Zároveň však víc než s nastolením nových témat přišly se zopakováním toho, co je ve veřejném prostoru dlouhodobě přítomné.