Vladimír Mertlík: Kontinuita vlády je víc než vítězství ve volebním boji o moc
V chaosu stoupajících i klesajících procent předvolebních průzkumů, řídících se jen „přáním, které je otcem myšlenky“ a sympatií jednotlivých médií k jedné ze stran fronty zdejší studené občanské války, by neměla zaniknout informace o dalším kroku, který potvrzuje paniku v gulagu ruských švábů. Jana Maláčová, předsedkyně mršiny ČSSD, dnes SocDem, někdejšího nestora mezi tuzemskými politickými subjekty, dokončila spolu s hrobníkem Lubomírem Zaorálkem krok, jímž překročila hranici v minulosti již překročenou jiným zrádcem a nenažraným kolaborantem Zdeňkem Fierlingerem.
Pokud byla v roce 1948 důvodem ke sloučení ČSSD a komoušů nejen zrada vedení strany, ale i prezidenta Edvarda Beneše, která vedla k ozbrojenému násilnému puči, který socany na 52 roků přivedl do vegetativního stavu, pak nyní je to jen chamtivost dvou zoufalců. Mizení voličů socanů je již dlouhodobě intenzivní jak vypařování vod Aralského jezera, způsobené stejnou honbou za vítězstvím marxismu-leninismu nad přírodou. Přechodný vzestup socanů za Miloše Zemana byl způsoben agresivitou jeho rétoriky i bezohledností a vulgaritou politiky. Jak Zpětné zrcátko mnohokrát uvedlo, je základ úspěchu socanů i komoušů vždy ve vyšší agresivitě, neboť takový je voličský elektorát, rekrutující se z lumpenproletariátu. Ze stejného důvodu je úspěch dočasný, neboť strana, jež svou agresivitu trvale nezvyšuje nebo narazila na strop a slibovaný horizont krvavé rudé záře nad Kladnem se nepřiblíží, je nahrazena jinou sektou, která jde ve své rétorice dál. Miloš Zeman dokonale vystihl čas, kdy bylo třeba odejít, aby zůstal v očích lůzy Velký Jimbo. Marně se socani od té doby snaží nalézt příčiny i řešení, jež by vyvedlo jejich zastydlý socialismus přelomu 19. a 20. století ze studny zapomnění. Problém je při pohledu do historie SocDem už v samotných kořenech jejího vzniku.
Jako počasí v konverzaci anglické vyšší třídy konce 19. století, tak je v dnešních českých politických kruzích konstantou téma krize tzv. tradičních politických stran.
SOCDEM se chlubí 140 lety existence, což ale při bližším ohledání neobstojí. Odečíst je třeba čtyřicet let od vzniku (1878‒1918), kdy byla pouhou frakcí rakouské socdem. Další intermezzo přichází s rozpuštěním do Národní strany práce jepičí životnosti (pět měsíců 1938‒1939). Neexistence 1939 až 1945 je omluvitelná nacistickou okupací, ale v roce 1948 strana přestává existovat na 52 let (1948–1990) po sloučení s komouši. Do roku 1990 tedy existovala ČSSD jen 23 let.
Problém není v marketingu či osobě vůdce socanů. Otázkou zůstává, kdo a zda vůbec někdo SocDem potřebuje! Je lhostejné, zda je aktuální marginalizace anihilací* (tj. zmizení, zničení částice nebo kvazičástice přeměnou na jiné částice) nebo atrofií* (tj. zmenšení, ztenčení dříve normálně vyvinutého orgánu, tkáně, buňky). Vznik sociální demokracie byl reakcí na společnost rozdělenou na proletariát a buržoazii. Dělníci byli nucení pracovat za bídných podmínek v závislosti na zaměstnavatelích, sociální zákonodárství i pojištění byly jen abstraktními pojmy a jedinou jistotou byla neomezená délka pracovní doby a práce dětí. Při absenci práva organizovat se je to tehdy sociální demokracie, kdo se radikálně a nekompromisně ujímá role ochránce pracujících. Na jejích výsledcích je to znát, do roku 1920 má 25,7 %. O pět let později přichází katastrofa, když se socdem propadla na 8,9 % voličské (ne)přízně. Většinu voličů (13,2 %) jí přetáhla KSČ po vnitrostranickém puči (1921), která k sociálnímu radikalismu socanů přidala i nenávistné útoky na samu podstatu státu. A ejhle! Vynecháme-li volební výsledky restartu ČSSD (1990 a 1992), pak horšího výsledku dosáhne ČSSD už jen v letech 2017 a 2018 (7,27 %). Jak průzračný důkaz pravdivosti tvrzení přímé úměry vyšší radikalizace – větší úspěch.
V tom je klíč k dnešnímu stavu socanů. ČSSD patřila od zrodu k sociálně radikálním stranám, čímž získávala přízeň dělnictva. Během dalších let ale vláda i hospodářský kapitál, vědomy si síly dělnického hnutí, zlepšovaly postavení pracujících. Dělo se tak díky vyšší sociální inteligenci zaměstnavatelů a vědomí, že nehladovějící dělník odvádí lepší výkon. Změny jsou přičítány k dobru socanům, ale reformisté z jejich řad chápou, že hospodářská prosperita státu je odrazem prosperity zaměstnavatelů. Proto další tlak vedou s respektem a korelací zájmů obou stran drží sociální smír.
Ale část voličstva nemá dosažené benefity za dostatečné. Jde o vrstvu, již vynálezce bídy Karel Marx označil za „lumpenproletariát pro politickou práci nepoužitelný“ (cit.)! Nálad, inspirovaných úspěchem kriminálních živlů v bolševickém Rusku, využilo extremistické křídlo sociální demokracie k puči a založení KSČ (1921).
Po převratu 1989 se SocDem pohybuje v číslech nestojících za řeč. V roce 1992 ji vede exilový politik Jiří Horák „s cílem vytvořit kultivovanou opozici k pravicové vládě se vzorem v předválečné republice“ (cit.). Volební výsledek 7,67 % není důvod k rychlým špuntům, a tak krátce po vstupu do strany a jejím ovládnutí začíná spanilá jízda Miloše Zemana. Salonní politika Prof. PhDr. Jiřího Horáka se přesune na pavlač Ing. Miloše Zemana. Výroky o pravicové vládě prostitutek a zlodějů, o spálené zemi a skandály vynesou sociální demokracii na netušených 32,31 % a v dalších třech letech se trend daří držet. Po nástupu Vladimíra Špidly přichází propad a extempore Stanislava Grosse přinášejí Pyrrhova vítězství. Agresivita Jiřího Paroubka zkraje slaví úspěch, ale jeho rétorika je opravdu hnus a od roku 2007 připomínají volební výsledky ČSSD tobogán.
Od zrodu homo politicus se rodí nové politické strany a hnutí, aby nahradily ty staré, a výsledkem je vždy jejich větší radikalizace. Mladočeši nahrazují Staročechy, aby později byli sami nahrazeni… a tak všichni jedli a pili, a pokud nezemřeli, jedí a pijí dodnes. Žádný zvonec a pohádky konec! Jde o přirozený, ne vždy pozitivní proces, neboť evoluce je pomalejší než revoluce. Prvním krokem revoluce je rozbití všeho na padrť a její úspěch při stavbě nové budovy státu je často skryt v nemožnosti srovnání s budovou předešlou. Zdi jsou rozmetány, pamětníci povražděni. Když lid otře z čela pot nadšení a z rukou krev přesvědčení, hledí v němém úžasu, čeho se účastnil!
Je jedno, zda v roce 1789, 1917, 1933 i v roce 1948! Je jedno, zda se tak stalo masakrem či parlamentní cestou, jež masakr předcházela. Je jedno, o jaký odstín komunismu či nacismu šlo, protože platí: Košile hnědá – spodky rudé!
Je signifikantní, že úspěchy ČSSD slavila tehdy, když se chovala radikálně, když lid byl nespokojen. A lid, jak známo, je vždy nespokojen. Časem se její radikalismus jeví jako pšouk, když úlohu vůdců lidu převezmou jiní. Lid miluje rázné vůdce, kteří lidu slíbí ráj na zemi. Tam, kde dřív konala ve prospěch moci cenzura a represe, stačí dnes plná huba a hry za kulisami. Lid je nevnímá, uchvácen šašky, kteří na forbíně metají kozelce a kopou se do zadků.
V někdejším rozhovoru Zpětného zrcátka s Karl von Habsburgem, vnukem posledního rakouského císaře a českého krále Karla I., byly i níže připojená otázka a odpověď, které stojí za zamyšlení:
Panovníci svůj dědičný úděl nazývali službou vlasti, zemi. Dnes politici po vítězných volbách volají: Vyhráli jsme boj o vládu a moc. Není to největší rozdíl mezi monarchií a občanskou demokracií?
Existuje podstatný prvek charakterizující monarchii, kontinuita. Jde o prvek, na nějž se lze dlouhodobě spolehnout, díky kterému se nečeká s obavami a děsem, jak dopadnou příští volby. Je třeba řídit vývoj země z hlediska minulých i budoucích generací. Současný systém státních dluhů není nic jiného než ignorování budoucích generací.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
