Zatímco říjen byl ve světě – a je dosud – ve znamení palestinského teroru vůči Izraeli, v české politické kotlině se rozhořel boj neméně krutý a nelítostný. Zpětné zrcátko nemá na mysli další vyslovování nedůvěry vládě Petra Fialy. To nebylo ani k pláči, natož k smíchu a průběhem připomínalo hasičský bál z Formanova filmu Hoří, má panenko. Původní důvod pro vyhlášení nedůvěry vládě, Rakušanův šifrovací mobil, získaný darem od hlavního nemravy kauzy Dozimetr Zakaríi Nemraha se postupně v jednání ztrácel jak ceny z oné hasičské tomboly. Když pak v boji za vrácení pravdy na stůl zaveleli opoziční Husové a Johanky z Arku ke zhasnutí, byla po rozsvícení přistižena s ukradenou tlačenkou nešťastnice Jana Vildumetzová.
Hybatel případu organizovaného zločinu Zakaría Nemrah je totiž ve snaze odvrátit od sebe obvinění natolik zákeřný, že se poslankyni, která jej prakticky nezná, nejen vloudil nepozván na svatbu jako svědek, nepozorován se stal kmotrem jejího syna a bez jejího vědomí jí půjčil bezplatně auto na její volební kampaň. Tlačenkou hasiče Josefa v podání Vildumetzové se ukázal být Nemrahův další danajský dar, gratis bydlení, její bydlení v luxusní vile Nemrahovy rodiny. Parlamentní show pohnutí ANO tak připomínala Lumiérovu grotesku Pokropený kropič z roku 1895. Výstřelem do vlastních řad bylo i druhé vystoupení Andreje Babiše, jímž znemožnil členům svého fanklubu po dvou dnech čekání vystoupení s jejich vlastním nacvičeným kotrmelcem. Zpětné zrcátko nechce zapomenout ani na předsedu SPD Tomia Okamuru, který v analogii Hoří, má panenko připomíná bývalého předsedu hasičů, stařičkého Aloise Vránu. Stejně jako nahluchlý Vrána ve filmu netrpělivě očekává předání dárku – pozlacené hasičské sekerky v kazetě – i Okamura se dožaduje účasti na pádu vlády a odměny v podobě ministerského postu. Nakonec ale i on zůstává v sále sám a odměna je stejná jako dárek hasičského sboru bývalému předsedovi – kazeta je prázdná a ozdobná sekyrka ukradena.
Paralelně s panoptikem v Poslanecké sněmovně vypuklo nové kolo trvalého boje o diskreditaci prezidenta, který je trnem v oku všem pohrobkům politiky minulých let. Je výrazně nejpopulárnějším politikem, dokonce přes své zásadní postoje, které jsou v konfrontaci s preferencemi kritiků vlády, Chcimírů, ruských švábů. Převaha vládní koalice je dokonce menší silou bránící populistům a stranám rozvratu, než pozice Petra Pavla a jeho zahraniční i bezpečnostní politiky, kterou rozmetal původní obavy z někdejšího angažmá v KSČ. Bleskový postup do nejvyšších struktur NATO mu umožnil face to face seznámení s představiteli světové politiky obou táborů, což mu umožňuje vystupování bez zbytečných rozpaků a submisivnosti. Jeho charisma i respekt, jemuž se ve světě těší, brání na domácím kolbišti přímým útokům na něj. Struktury zahnané do kouta proto hledají postranní cesty, jak naleptat jeho pozici. Příležitost jim poskytly personální změny v Kanceláři prezidenta, které vyvolaly nepřiměřený zájem polit-bulváru, jakým je CNN Prima News, i škváru Parlamentních listů s titulky: „Boj o mocenské pozice na Pražském hradě!“
Na jedné straně měla být kancléřka Jana Vohralíková a prezidentův přítel i externí poradce Petr Kolář, na druhé pak Linda Jozwiak Kopecká, Markéta Řeháková a šéf poradců Tomáš Richter. Za údajným personálním masakrem je přitom jen odchod tří úředníků, kteří přestali zapadat či jim přestala vyhovovat zpřesňující se filozofie práce kabinetu prezidenta po jeho zvolení. Platí to najmě v případě Tomáše Richtera, který úkol – zajištění financí a fundraising i zformování týmu poradců – po vítězné volbě splnil. Pokud se jeho vize dalšího směřování začaly míjet s linií otce zrodu Pavlovy kandidatury Petra Koláře, je nasnadě, že jeden musel v zájmu fungování kanceláře i prezidentovy funkce ustoupit. Podobnou rošádou byl i odchod dosavadní šéfky kabinetu Lindy Jozwiak Kopecké. Obě údajné konkurentky ve vizi směřování prezidenta, jmenovaná Jozwiak Kopecká i kancléřka Jana Vohralíková, jsou ženami s vrozenou vůdčí ambicí. A základní pravidlo fungování týmu – velet může jen jeden – platí v případě Kanceláře prezidenta. Hotovo, basta fidli! A je lhostejné, zda se tak stalo „z hodiny na hodinu“, jak šeptají dobře informované prameny, či po delší době.
Problém Markéty Řehákové není v důvodech nuceného odchodu, ale v její samotné instalaci do funkce tiskové mluvčí prezidenta a ředitelky Odboru komunikace. Její odborné vzdělání v oblasti žurnalistiky a bezpečnosti není důkazem komunikačních schopností s veřejností a průkazem k funkci mluvčího prezidenta. Tato funkce předpokládá v první řadě mentální dospělost a schopnost veřejného vystupovaní. Je třeba říct, že Markéta Řeháková proto do této funkce nikdy neměla být jmenována. A má-li Zpětné zrcátko zůstat u příměrů z Formanova filmu Hoří, má panenko, pak Řeháková by měla problém i jako konferenciérka dotyčného bálu.
Resumé, které tato bouře ve sklenici vody přinesla, bylo doprovázeno tvrzeními, že prezident nestačí na svou pozici, neboť prý měl zasáhnout a udělat si v kanceláři pořádek. Právě to se ale oněmi personálními změnami událo.
Zvláštní je, kolik osobností, jež nelze podezřívat z přítulnosti k představitelům Našichlidí a soft dezolátů, naskočilo na háček stejně jako účinkující show Načapám tě, ve filmu Jedna ruka netleská. Zařadil se k nim i Michael Kocáb, spoluautor iniciativy Most, která v listopadu 1989 sehrála zásadní roli při jednáních disentu s liberálnějším křídlem komoušů. Po dvaceti letech v roli poradce Václava Havla v rozhovoru pro Seznam Zprávy Kocáb řekl: „Když se mě někdo zeptá, jestli je správné, že v čele našeho státu stojí bývalý komunista, tak vždycky řeknu, že ne. Je to velmi špatně a je to velké selhání.“
Je škoda, že se Kocáb stejně důrazně nepostavil jmenování kariérního komunisty Martina Čalfy do funkce premiéra a pověřeného ministra vnitra za Václava Havla. I v tomto případě se nakonec právě komunista Čalfa více než kdokoli jiný zasloužil o vítězství představitelů Občanského fóra a VPN na cílové pásce převratu v listopadu 1989. Kocáb si zřejmě neuvědomuje, že neustálé zpochybňování integrity Petra Pavla je – byť nechtěnou – nahrávkou na smeč rudohnědé holotě. O to ostřejší je jeho vhled do vlastní kandidatury prezidentské volby: „Při příštích volbách už to určitě udělám“, i když vzápětí připouští, že „záleží, jak se situace vyvine“.
Za pozornost stojí i vrozená Kocábova skromnost, s níž hodnotí podíl na odchodu okupační sovětské armády: „V jednom případě se mi povedl přímo světoborný úspěch, když se mi podařilo zrušit smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk! To byla díra na politickém trhu!“ uvádí Kocáb události léta 1991 na pravou míru.
No vida, o to víc žádaná je ona díra dnes, podotýká Zpětné zrcátko, a uvedená slova jsou nabídkou, kterou bude Ukrajina jen těžko odmítat…
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
