nahoru

Jak se prezident Beneš jezdil učit do sovětského Ruska stavět mosty mezi Východem a Západem

Vladimír Mertlík 1. června 2021 • 12:00
Jak se prezident Beneš jezdil učit do sovětského Ruska stavět mosty mezi Východem a Západem
foto: ČTK

Poslední dny května nabízí ohlédnutí za výročím Edvarda Beneše (*28. května 1884). Na zvratech někdejšího Československa se odrážejí ambice muže, který byl ochoten obětovat cokoliv a kohokoliv pro jejich naplnění. Kabinetní politik intrikán se všemi kladnými i zápornými rysy, jež k tomu patří, a „darem“ vytvářet si nepřátele i z těch, kteří předtím stáli na stejné straně barikády. To pro Beneše platí jen do chvíle, než získá pocit, že překážejí jeho cestě k cíli být Masarykovým následníkem.

Ve smyslu toho, co pro budoucí samostatný stát udělal v letech 1914 až 1918 jím bezesporu je, ale Beneš míří výš – na Pražský hrad a nejen tam! Okouzlen sám sebou a uměním tkát sítě politických intrik je si jist, že vždy přechytračí své protivníky, a slepý touhou po moci je ochoten se spojit s kýmkoliv. Historie ale ukáže, že jej to vede k výběru špatných kamarádů a účtem za politiku chytračení jsou dvě trpké politické porážky, jen tříletá neukončená prezidentská angažmá, zato 50 let okupace pro jeho zemi!   

Již při abdikaci TGM existuje dohoda ministerského předsedy Hodži a Beneše, že jediným kandidátem bude on. Jenže týden poté hlavní Benešův oponent Karel Kramář, demonstrativně ohlásí svou kandidaturu. Mimochodem, tento nejčelnější činitel domácího odboje do odsouzení k trestu smrti v roce 1915 (amnestován 1917), vůdce odboje a první premiér – zemřel 26. května 1937. Ale vraťme se do listopadu 1935, kdy se rozhořel boj příznivců a odpůrců Beneše. Antibenešovci mezi agrárníky najdou kandidáta v rektorovi UK Bohumilu Němcovi, a pokud bylo cílem Beneše zasáhnout, povedlo se! Když se za Němce postaví i Kramářovo Národní sjednocení, dostane Němec punc národního kandidáta.

„Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem,“ hřímá s patosem jemu vlastním Edvard Beneš, ale vědomě lže. Dá se jimi zvolit a rád! Jeho Národně-socialistická strana sice dementuje „hnusné pomluvy“, že vyjednává o podpoře Beneše s KSČ, ale pravda je jiná! Dlouho před volbou navštívil  Masarykův kancléř Přemysl Šámal Rudolfa Slánského z KSČ. Po uzavření dohody podáním ruky – jak to féroví chlapi mají ve zvyku – se komunisté zřeknou záměru postavit vlastního kandidáta – Klementa Gottwalda. Jsou ochotni Beneše i podpořit, ale co za to? Masaryk proto v zájmu benešovsko-komunistického sblížení podepisuje amnestii pro komunistické exponenty. A je to! Edvard Beneš právě podepsal bianco šek s dlouhou splatností – první z řady příštích. Splácet je začneme 25. února 1948.

Ale hlasy komunistů nemusí stačit, a tak Beneš neváhá jednat i s henleinovci. Ti mají ale v těle víc cti než komunisté a nejsou ochotni házet do uren lístky s Benešovým jménem. Navrhují tajnosnubnou taktiku bílých lístků, což je i pro Beneše lepší řešení. Ale i oni se ptají, co za to? Beneš slíbí mnohé, ale loudá se s plněním slibů a později už nebudou stačit… Přidá se i probenešovské křídlo v Hlinkově slovenské Ĺudovej straně, kde se ve prospěch Benešova zvolení angažuje i příští prezident Slovenského štátu Jozef Tiso. To je ten, kterého zas nechá po válce pověsit Edvard Beneš!

V den volby vychází provolání ÚV KSČ „Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce…“

Svět se zbláznil!? Ne, vyčkejte! Dne 14. prosince 1935 TGM abdikuje a posledním aktem ve funkci je Odkaz zakladatelův československé armádě a politická amnestie. Víme koho a víme proč! Úřadujícím prezidentem ČSR se až do volby nového prezidenta stává Dr. Milan Hodža. Den před volbou 17. prosince dopoledne se Bohumil Němec překvapivě vzdává kandidatury, ale oznámeno je to až po půlnoci v den volby. Ve středu 18. prosince zahájil jednání sněmovny její předseda Jan Malypetr, když uvedl, že se včas do Vladislavského sálu dostavilo 292 poslanců ze 300 a 144 senátorů ze 160. Mezi absentéry je i Karel Kramář. Další čtyři volitelé dorazili těsně před volbou. Na závěr hlasování tak může Malypetr oznámit, že bylo odevzdáno 440 platných lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů, přičemž Edvard Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší Bohumil Němec 24 hlasů Národního sjednocení a prázdných bílých lístků bylo 76 – všechny od henleinovců. Prezidentem Československé republiky se stal dr. Edvard Beneš! Dobrá věc se podařila, řekl by autor libreta Prodané nevěsty a udavač Karel Sabina. Není nad to, když chlapi drží slovo!

Jaké další štace na cestě Edvarda Beneše následovaly, už víme – Mnichov 1938, Londýn 1939 až 1944, návrat prezidenta Budovatele, jak si nechá Beneš říkat, se ale koná z východu – z Moskvy! Má na to město hezké vzpomínky, v roce 1943 mu tam Gottwald a Stalin slíbili výměnný obchod. Poválečná likvidace demokratické opozice za souhlas s instalací Beneše na Pražský hrad. Podepsáno a můžeme začít budovat. Beneš se cítí být stavitelem mostů mezi Východem a Západem, jako by netušil, že po mostech se hlavně šlape.

Edvard Beneš je tragická osoba českých dějin, říká o ustoupení Gottwaldovi děkan právVIDEO Jaroslav Šimáček, Blesk Zprávy

U příležitosti 61. narozenin (28. května 1945) si Edvard Beneš oblékne uniformu vrchního velitele armády, aby provedl na Pražském hradě přehlídku Revolučních gard (RG), které lidé zvláště v pohraničí překřtili na Rabovací gardy. Šlo o ozbrojené jednotky dobrovolníků, které rychle zdivočely v tlupy, jejichž hlavním programem je rabování, mučení, vraždění a znásilňování internovaných Němců, kteří včas neutekli bez ohledu na svou případnou nevinnu. Druhá polovina se převtělí v pluky SNB a Lidových milicí pod kuratelou komunistického velení ministerstva vnitra či obrany.

Pochod před zraky prezidenta Budovatele Edvarda Beneše vede gen. Karel Kutlvašr, legionář, za protektorátu člen Obrany národa a v květnu 1945 velitel Pražského povstání. Dnes hrdina, zítra velezrádce, který dojednal v Praze 8. května 1945 kapitulaci wehrmachtu výměnou za volný průjezd do amerického zajetí. Již 1. srpna byl generál odeslán na příkaz sovětského velvyslance Zorina (!) na dovolenou neboli byl vyhozen. Do služby se sice na Benešův zákrok vrací, ale až v únoru 1946, aby byl po únorovém puči již 8. března 1948 znovu odvolán. Když prezident Beneš 7. června 1948 znovu prchá abdikací před tím, co způsobil, je gen. Kutlvašr již týden znovu vyhozen z armády. Je to jen začátek jeho konce, protože 18. prosince 1948 je uvězněn a půl roku nato – 16. května 1949 – odsouzen na doživotí a k degradaci na vojína. Ve velmi špatném zdravotním stavu je v roce 1960 propuštěn na amnestii s důchodem 230 Kč měsíčně! Pracuje jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu, po vyhození je nočním vrátným v Nuselském pivovaru. Umírá při zdravotní prohlídce 2. října 1961.

Také kpt. Jaromír Nechanský, hrdina západního odboje, člen výsadku Platinum-Pewter štábu Pražského povstání velí před zraky prezidenta Beneše: „Vpravo hleď!“ partyzánským oddílům, které na Staroměstském náměstí vede. Je sice ještě pověřen sestavením likvidační skupiny při MNO, ale zároveň netuší, že již existuje „žádost“ sovětského velvyslanectví na jeho penzionování. Je obviněn, že přijetím kapitulace wehrmachtu umožnil odchod půl milionu německých vojáků do amerického zajetí a z přijetí pomoci od ROA. Není nic platné, že jeho spojení s americkými a britskými zpravodajskými důstojníky řídí náčelník komunistické kontrarozvědky gen. Bedřich Reicin. Po zatčení 4. září 1949 je obviněn z velezrady, vyzvědačství a spolčení proti republice, za což je 14. června 1950 odsouzen k trestu smrti, ztrátě hodnosti i vyznamenání a vzápětí 16. června 1950 v pankrácké věznici popraven.

Smutné je i poslední výročí posledního květnového týdne, poprava studentů Právnické fakulty UK v Praze Borise Kovaříčka, bývalého studenta Josefa Hrušky st. a Karla Bacílka ml. po zinscenovaném politickém procesu 24. května 1949.

Pokud laskavému čtenáři příběh prezidenta Budovatele Edvarda Beneše a jeho vizí něco připomíná, nejde o podobnost čistě náhodnou. Je třeba to mít na paměti.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku