Severka ruské politiky

Severka ruské politiky Zdroj: Stanislav Krupař

Krade Kreml filmy? Realita může předčit i nejdivočejší fantazie

Stane se to tu a tam a stojí to za to. Třeba když politik řekne anebo udělá ještě větší nesmysl, než se kdy dalo předpokládat. Třeba když ministrovi dopravy vezmou řidičský průkaz; nebo když ministr vnitra pošle úředníka s podezřením na korupci místo na policii za známým novinářem. U těch, kteří zprostředkovávají zprávy, takový jev budí euforii a uspokojení - a čtenář se buď poťouchle zaraduje, nebo posmutní.

 

Osud ruského oligarchy Michaila Chodorkovského je ten případ, kdy představy jen stydlivě klopýtají za skutečným příběhem. Třináctý ročník festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět přináší dílo německého filmaře Cyrila Tuschiho „Chodorkovskij“. Film byl s velikým očekáváním představen už v únoru na letošním Berlinale. Portrét cesty nahoru a pak pádu z obrovské výšky muže, jež je opozičně naladěnými Rusy považován za politického vězně, těmi ostatními povětšinou za toho, kdo má, co zasloužil.

 

 

Režisér Tuschi prý původně zamýšlel natočit umělecký film, ale jak při první návštěvě Ruska hned pochopil, všechny jeho fantazie předčí zdejší realita. Vznikl tedy prostý dokument o rozporuplném muži, který mohl dnes stejně dobře dojit nové Rusko, kdyby nezlobil, jako skončit, jak v roce 2003 pro daňové podvody skončil - totiž ve vězení. Shrneme-li celou anotaci: „Chodorkovskij“ je dokumentární film o druhdy šestnáctém nejbohatším člověku planety, který žil a podnikal v Rusku dnešní doby.

 

 

Letos v lednu režiséra Tuschiho okradli na Bali. Byl tam na dovolené a v notebooku, který se ztratil při krádeži, piloval předběžnou verzi dokumentu. A co čert nechtěl, pár dnů před únorovou očekávanou premiérou na Berlinale mu někdo navíc vykradl celé jeho berlínské studio. Ze studia nezmizelo nic, jen dva laptopy a dva osobní počítače s posledními úpravami dokumentu o Chodorkovském. Dopaden nebyl nikdo, podezřelý zůstává Kreml.