Bolí pohled do očí Normana Batese? Bude mít Slavia za deset let kvalitního útočníka? A hlavně - kdy je ideální čas k tomu, vzdát se naděje? Dočtete se v dnešní fotbalové výměně Malýho a velkýho.
Milý Luďku,
ruce pryč od reality! Nic necharakterizuje situaci Slávky výmluvněji než hedlajny na jejím webu: „Víkendové výsledky žáků a přípravek, Béčko remizovalo s rezervou Žižkova, A dorost porazil Hradec Králové, B a D dorosty vezou body z Motorletu.“
Učíme se radovat z malých věcí: desetiletý Péťa dal pět gólů a jestli ten pán za bariérou, co si povídal s taťkou, nebyl skaut Bayernu Mnichov, je reálná možnost, že budeme mít za deset let kvalitního útočníka, co umí obejít hráče, odstavit si protivníka tělem, vystřelit z otočky, či sklopit nárt, aby balon neletěl do nebes.
Hurá, to mi bude teprve pětapadesát.
Černokněžník Jarolím to vzdal a jasně že se mu musí poděkovat. Dva tituly, není o čem diskutovat, ale když jsem v pátek proti Plzni viděl Tižiho Belaida (o němž řekl Láďa Šmicer, že s moc lepšíma fotbalistama než je on v životě netrénoval), jak po letech zase hraje beze strachu fotbal, má to taky něco do sebe.
Tolik mi ten nešťastný zápas s Plzní připomněl jarní pohárové derby se Spartou. To nasazení, ten pohyb, ta dravost, ta fotbalovost…. Poslyšte, když půlhodiny nepůjčíme míč prvnímu týmu v tabulce, který má o 21 bodů víc než my, nevím, jestli mám jásat, anebo se ptát, proč tohle není norma. Proč jindy hrají hráči hluboko pod své možnosti? Pohárové derby bylo tehdy taky jenom výtryskem radosti, že na mě nebude Černokněžník řvát o přestávce, jenže pak si hráči zvykli, znova se uložili k sezónnímu spánku a vrátili se zpátky k minimu z maxima, které se od nich žádá.
Ke hře: proti plzeňským se mi moc líbil Raqued jako stoper, je elastický, umí předskočit protihráče, má slušný výskok, zato nevím, zda daň za to, že dlouhán Koubský, který má evidentně potíže s balonem (prásk na tribunu), odtrká hlavou pár centrů, není příliš velká. Nadějně se mi jevila celá záloha, až na Dembeleho, který ovšem musel krýt záda ostatním, tedy Kiselovi a spol, a prakticky se nedostal k pořádné střele (a já vím Luďku, že vystřelit umí).
Po reprepauze máme dvakrát v jednom týdnu Ústí (pohár a pak liga), a pokud prohrajeme, klesneme na úplné dno tabulky. Je to nutné? Když chceme poznat pravdu sami o sobě, opravdu musíme vlézt až do té poslední sklepní koje a podívat se tam do očí kostry vlastní matky jako Norman Bates v Psychu?
Má to háček: hráči sami sebe v pátek udali, že ve sklepě nemají co dělat.
Ahoj Mildo,
mám tradiční říjnovou arsenalí chandru. A něco ti o ní napíšu.
Jak se žije s pocitem permanentní nedostatečnosti? S pocitem, že jsi dobrý, ale nikoli dost, že hraješ nejhezčí fotbal a přitom jsi roky nic nevyhrál? Dá se na takový pocit vůbec zapomenout? Ano, dá. Na týdny možná. Na měsíce. Během jedné sezony se možná na chvíli můžeš utěšovat tím, že fotbal, který Asenal hraje, je krásný na pohled. A rozhodně to děláš. Ale pak přijde vystřízlivění- zápasy s Chelsea.
U těch si nemůžeš vůbec nic namlouvat, protože to bude stejné jako vždycky. Prohrajeme. Způsobem, který bude frustrovat. Gól nám dá Drogba (skóroval proti Arsenalu ve všech zápasech, ve kterých za Chelsea nastoupil), budeme přetlačeni, frustrováni obranou soupeře. Náš Boží, jemný, éterický fotbal se v rychlosti přes sto kilometrů v hodině střetně s dobře promazaným a efektivním strojem s Drogbou na hrotu. Pokud jsi někdy viděl u cesty přejetého psa, pak víš, jak takový střet musí dopadnout. A víš také, jak se cítím ještě před začátkem zápasu většinou a na jeho konci vždycky. Koukají ze mně střeva frustrace na všechny strany.
Jistou výhodou je, že zápasy s Chelsea za tu dobu už beru osudově. Někdy se ti povede osud porazit, ale je to spíš výjimka. A ta se nekonala. Máme zraněného kapitána i tvůrce hry a nejlepšího útočníka. Plus nejlepšího stopera. A naši brankáři jsou klauni. A Chelsea je k neporažení. Boss na tyto věci reagoval nezvykle defenzivní sestavou s Diabym a Songem ve středu zálohy. Nepomohlo to. Když náš nový obránce Koscielny nedal v první minutě hlavičku do prázdné brány Petru Čechovi, věděl jsi vlastně, jak to tentokrát dopadne.
Ošklivé na tom je, že jsme nehráli špatně. I Diaby, kterého nemám rád, byl dobrý (v první půlce, než mu šlápli na kotník) a Fabianski v bráně dokonce nepustil žádný vyloženě komický gól (byť jedno jeho vyběhnutí a jedno jeho vyražení míče byly slušně řečeno neortodoxní). Byli jsme prostě jenom horší, neměli jsme dost šancí a nechali se přetlačit v obraně. Zjistit tohle v říjnu v další sezoně, kterou jsme plánovali vyhrát, ale ve které budeme zase nejlépe druzí je frustrující. V posledních zápasech ligy jsme uhráli jeden bod z devíti možných. A na ty nejlepší ztrácíme 7 bodů. Jasně, není to tragédie, je teprve říjen a soutěž se tradičně láme o Vánocích. Možná není důvod k pesimismu a možná jsem jen malověrný. Ale pokud jsem se v posledních letech jako fanoušek Arsenalu něco naučil, tak to, že když se vzdáš naděje včas, nebude to pak ke konci sezony tolik bolet.
Přečtěte si také další úžasná dobrodružství Malýho a velkýho na Reflex.cz.
