Pokud se nedalo od Číňanů něco očekávat, tak to, že neudělají velkou show při zahájení olympiády. Například to, co předvedli v Pekingu v roce 2008 při letních hrách, bylo v některých momentech až fascinující. Ovšem páteční slavnostní zahájení zimní olympiády bylo velmi fádní a ničím nepřekvapilo. Přitom se odehrálo na stejném stadionu jako v roce 2008 a mělo i stejného režiséra. Jenže pořadatelé předvedli něco jako restriktivní covidové zahájení. Byl to slabý odvar toho, co jsme v tomto případě viděli kdykoli v posledních dvaceti letech.
Více než 140 minut nudy. To bylo slavnostní zahájení XXIV. zimních olympijských her, které se konají v Pekingu a ve dvou blízkých sportovních střediscích Jen-čching a Čang-ťia-kchou.
Režisérem akce byl slavný čínský režisér Čang I-mou, který byl v roce 1990 nominován na Oscara a u nás je známý například jeho film Klan létajících dýk (2004). Čang tentokráte vsadil na vystupující, kteří nejsou profesionálové. Nemohl si proto dovolit umělecké či artistické kousky, které jsme viděli při zahájení mnoha letních i zimních her. Byl to podle všeho záměr, aby ceremoniál nepůsobil tak bombasticky a draze. Výsledkem ale bylo uspání diváků u televize. Probudit je snad mohla v padesáté minutě přenosu známá hudba – protože na chvíli zněly stadionem kousky Novosvětské symfonie od českého génia Antonína Dvořáka.
Moderátor České televize na konci přenosu tvrdil, že celé představení bylo pojato v „jiné dimenzi“. V jaké dimenzi, to nám už neprozradil. Dovolím si tvrdit, že jsme žádnou novou dimenzi neviděli, že přišel přesný opak – viděli jsme jen strohý čínský svět bez jakýchkoli skutečných emocí. A to bylo nečekané, protože Číňané v těchto věcech dokážou skoro vždy zaujmout.
Málo lidí, málo politiků
Místo očekávaných uměleckých či jiných kousků se tak naprostá většina zahájení věnovala pouze nutným oficiózním záležitostem. Poměrně příšerné bylo třeba video, které pro akci natočil Mezinárodní olympijský výbor (MOV). A jeho předseda Thomas Bach, který je přítelem čínského komunistického prezidenta Si Ťin-pchinga, také „nezklamal“. Pokud někdo čekal, že alespoň jedním slovíčkem naznačí, že se olympiáda právě nachází v zemi, kde miliony lidí trpí ve vězeních kvůli svým názorům, tak se nedočkal. I když se to vlastně od Bacha ani čekat nedá, protože se chová léta naprosto oportunisticky.
Zahájení provázel také politický bojkot některých zemí, jejichž představitelé tentokráte chyběli. Například zástupci Spojených států, Kanady, Velké Británie, Austrálie, Dánska a dalších zemí. Naopak do Pekingu dorazil ruský prezident Vladimir Putin, ale i polská hlava státu Andrzej Duda či srbský prezident Aleksandar Vučić. Mezi zhruba pětadvaceti politiky byl také kambodžský král Norodom Sihamoni, který v mládí žil a studoval v Československu a umí pořád výborně česky. Paradoxně jeho země se ale pekingské olympiády vůbec neúčastní.
Stadion Ptačí hnízdo (Niao-čchao), jak se Pekingskému národnímu stadionu kvůli jeho podobě říká, nemohl být kvůli koronavirovým restrikcím zaplněný (jeho kapacita je 91 tisíc diváků). Protože nemohli přijet ani zahraniční turisté, zahájení si užili členové MOV a čínská nomenklatura. Pořadatelé totiž kvůli covidu lístky na žádnou akci olympiády neprodávají, ale jejich omezený počet přidělují výhradně dvěma skupinám obyvatel – členům vládnoucí komunistické strany a vybraným zaměstnancům státem vlastněných firem. Což je výběr typicky čínský.
Jaké bylo oblečení
Tradičně sledovanou věcí je při slavnostním zahájení olympiád oblečení jednotlivých výprav. Česká republika v tomto směru obstála poměrně slušně. Podle odborníků na módu mají stylové oblečení například i týmy USA, Kanady, Číny, Kazachstánu nebo Švédska. Na výbavě amerických sportovců a funkcionářů se podílela i Kim Kardashian, jedna z nejsledovanějších celebrit svět, jejíž módní značka Skims dodala Američanům společenské oblečení a spodní prádlo.
Celé slavnostní zahájení olympiády mělo ještě jeden překvapivý moment. Protože Čína je totalitní země, lze mnohé věci nařídit a zorganizovat. Diváci v hledišti jen velmi umírněně používali mobily na focení a nahrávání videí. Nic mohutně z hlediště neblikalo, jak bývá dnes obvyklé.
Ale to bylo tak vše, co stálo vlastně při ceremonii za hodné zaznamenání.
