Od roku 1888 projížděl Orient expres celou trasu přes Budapešť, Bělehrad a Sofii až na provizorní nádraží v Konstantinopoli. Cestujícím byla v projížděných zemích nabízena místní jídla i folklórní vystoupení.
Následně přerušila na několik let provoz první světová válka. Po skončení války byl Orient expres zaveden jako „train de luxe militaire“ a vyhrazen pouze pro přepravu politiků a vojenských hodnostářů.
Trasa z Paříže do Istanbulu se zrychlila na pouhých 56 hodin, přesto zůstaly zachovány tradiční tři noci ve vlaku. Šlo přece především o to, si cestu vychutnat.
Luxus na kolejích, opředený mnoha pověstmi a historkami, lákal a inspiroval také umělce. V období mezi dvěma světovými válkami o něm natočili šest filmů, napsali devatenáct knih. Největší pozornosti se však Orient expresu dostalo díky detektivce, jež nese název Vražda ve voze Calais. Napsala ji Agatha Christie (1890–1976), která sama Orient expresem cestovala v letech 1926–1932 při svých cestách do Persie. K napsání knihy ji inspirovala událost z roku 1929, kdy Orient expres uvízl na Balkáně ve sněhové vánici a do Istanbulu dorazil s pětidenním zpožděním. Evropský bulvár zaplnily historky o tom, jak cestující lovili vlky, aby nezahynuli hlady, a slavná spisovatelka získala námět pro svoji neméně slavnou knihu.
Provoz na tratích Orient expresu opět přerušil světový válečný konflikt, ale už v prosinci roku 1945 byl obnoven luxusní spoj na trase z Paříže do Terstu.
Od 1. dubna 1946 spojil Orient expres Paříž, Stuttgart, Mnichov a Vídeň a v roce 1950 vezl poprvé také vozy 3. třídy.
Koncem 70. let se švýcarský podnikatel Albert Glatt (Intraflug AG) rozhodl nechat povstat zašlou slávu Orient expresu. Shromáždil původní vozy CIWL (Mezinárodní společnosti lůžkových vagónů) a nechal je restaurovat do stavu po dodání v letech 1926–1929. NIOE byl vůbec prvním nostalgickým Orient expresem a byl provozován v letech 1976–2008.
V následujících letech vlak jezdil v různých obměnách, jeho provoz byl však před sedmi lety ukončen, a to po 126 letech, 13. prosince 2009.
