VIDEO: V titulcích své novinky děkuje Alfonso Cuarón mentorovi Jamesi Cameronovi, bez něj by prý Gravitace nevznikla. Jenže žák přerostl mistra. Nejenže stvořil dílo, jenž pro svou technickou objevnost a virtuozitu vstoupí do dějin, ale navíc rehabilitoval pověst filmu coby média vyžadujícího plátno. Velké plátno. Ideálně IMAXové (toto není reklama, nýbrž prosté vyjádření nutnosti).
Nutno říct, že kdybychom z Cuarónova vesmírného thrilleru vypreparovali děj, zbylo by nám v rukou vcelku neoriginální drama. On a ona (kosmonaut a doktorka), neznámé prostředí (vesmír) a spousta překážek, jež je nutné překonávat. Boj o přežití navíc zahrnuje veškerá známá thrillerová klišé, počínaje škůdci s ruským pasem, konče řetězením naschválů, jež hrdiny patřičně zaměstnají (když přestane hořet, začne mrznout, když přestane mrznout, dojde palivo). A přesto to vše funguje a ladí. Příběh je totiž to poslední, co diváka Gravitace zajímá.
A propos divák: právě tomuto slovu a všem jeho odvozeninám vrací Cuarónův snímek význam. Je totiž natočený tak, abychom ho chtěli hltat očima. V klidných pasážích objevuje majestátní krásu vesmíru, jehož ohlušující ticho naruší maximálně hudba ze sluchátek astronauta Kowalského. V těch dynamických sice občas na nevydržíme a zavřeme oči, abychom v permanentním proudu rotací aspoň na okamžik ucítili pevnou půdu pod nohama. Ale hned je zase otevřeme a hltáme beztížnou choreografii, onen zvláštní, opojný, ničemu nepodobný tanec dvou těl prostých váhy.
Sandra Bullocková alias doktoka Soneová putuje prostorem, tu zaklepá na dveře čínské, tu ruské vesmírné stanice (na Cuarónově oběžné dráze je vůbec nějak nezvykle husto). George Clooney potom její drama doplňuje šarmem a historkami, jež zná zpaměti i porouchaný mozek v „Houstonu“, ale na výdech uprostřed napětí zabírají líp než neurol. A že toho napětí je – neokázalého, vzešlého z přirozené jednoty času, místa i děje (jakkoli relativními se tyto pojmy mohou ve vesmíru jevit).
Ve studiu o čtyřech holých stěnách se Cuarónovi podařilo stvořit svět, jenž působí reálněji než náš – kdyby tvrdil, že si ho tam nahoru doletěl natočit, sežrali bychom mu to i s navijákem. Co je však ještě důležitější, jako první v historii 3D technologie vytěžil její možnosti do poslední kapky. Poučeně, efektivně, ale bez zbytečných efektů. Publiku, jež pomalu zapomíná, v čem tkví kouzlo stříbrného plátno, tak dal motivaci znovu zajít do kina. Z monitoru totiž přitažlivost Gravitace nepocítí.
