Když nemůžeš, přidej. Maratónec Sabastian Sawe posunul představy o tom, čeho jsou lidé schopní

Když průměrně trénovaný třicátník sprintuje, stometrovou vzdálenost urazí zhruba za sedmnáct vteřin. Až budete mít příležitost, zkuste to. A jakmile doběhnete do cíle, představte si, že byste v této rychlosti běželi ještě jednu stovku. A ještě jednu. Představte si, že byste jich běželi čtyři sta dvaadvacet. Přesně to předvedl 26. dubna v Londýně keňský vytrvalec Sabastian Sawe. Nejslavnější běžeckou trať zaběhl v čase 1:59:30. Každý kilometr v průměru za dvě minuty a padesát sekund, průměrná rychlost 21,2 kilometru za hodinu. Pokud takhle rychle ujedete čtyřicet kilometrů na kole, musíte mít slušně natrénováno.

Krátce po závodu Sawe prohlásil, že nedosáhl svého maxima, že člověk může běžet ještě rychleji. A hned se začalo mluvit o další metě – hodina a padesát osm minut. Kdyby se Keňanovi tento čas jednoho dne podařilo překonat, byl by to úchvatný výkon. Ale významem nepředčí jeho světový rekord z Londýna z roku 2026. O pokoření dvouhodinové hranice na maratónské trati se v atletickém světě diskutuje už nějaké čtyři dekády. A i když se v posledních letech vedly dohady, kdo tuto hranici překoná jako první, dlouho zněla otázka jinak: Je to vůbec možné?

Přežije ten nejlepší

Počátky nekonečného pronásledování maratónského rekordu leží shodou náhod právě v Londýně. Před více než stoletím, v roce 1908, zvítězil na letních olympijských hrách v britské metropoli americký rodák Johnny Hayes v čase 2:55:18. Byl vůbec prvním mužem, který ovládl trať o délce čtyřicet dva kilometry a sto devadesát pět metrů. Ta byla právě v roce 1908 ustanovena. Ještě na předchozí olympiádě v roce 1904 stačilo vítězi maratónské disciplíny uběhnout asi o míli méně. Délka trati už se v následujících dekádách nezměnila, razantně se však měnila hodnota světového rekordu.

Hned 1. ledna roku 1909 pokořil Hayese Američan Robert Fowler, který se však z nejrychlejšího času mohl radovat jen něco málo přes měsíc, než jej překonal třetí Američan v řadě, James Clark. Z dnešního úhlu pohledu se rekord posouval závratnou rychlostí. Sedmnáct let po Hayesovi, v roce 1925, byla poprvé překonána hranice dvou a půl hodiny, Albert Michelsen, jenž tento rekord stanovil, tak čas prvního maratónce posunul o více než pětadvacet minut.

Dnes by Johnnyho Hayese překonal lecjaký dobře trénovaný amatér. Dramaticky se totiž změnily závodní podmínky, které jsou v současnosti uzpůsobeny tak, aby sportovcům umožňovaly neustále posouvat hranice lidských možností. Běžně dostupné závodní boty váží kolem čtyř set gramů. O tom si sportovci na začátku dvacátého století mohli nechat jenom zdát, běhali v kožených botách s krátkými kovovými hroty. Namísto iontových nápojů pili během závodu čaj, případně brandy. A zatímco dnes se většina důležitých maratónů plánuje tak, aby teplota během závodu nepřekročila patnáct stupňů Celsia, v roce 1908 se pětapadesátičlenný maratónský peloton na olympijských hrách ploužil ve třicítkách.

Není náhodou, že asi polovina závodníků v průběhu trati odpadla a i ostatní měli co dělat, aby se dostali do cíle. Včetně Charlese Heffrona z Jižní Afriky, který ještě nějaké tři kilometry před cílem vedl, ale údajně nepohrdl sklenkou šampaňského, již mu nabídl divák, načež jej začaly sužovat křeče a sen o zlaté medaili se rozplynul. Zprvu se zkrátka maratón spíš přežíval, než vyhrával.

Nejstarší fotografie amerických prostitutek pochází z roku 1892, vyšly v jedinečné knize

Fotogalerie

Postupem let se však sport výrazně zprofesionalizoval. Technologické inovace zasáhly nejen boty, atleti mají perfektně připravené závodní strategie, jedí a pijí tak, aby maximalizovali svou výkonnost. Vytrvalostní běh navíc ovládli sportovci z Keni a Etiopie a právě keňští atleti ukrajovali v posledních letech vteřiny, které zbývaly k tomu, aby první člověk absolvoval maratón za méně než dvě hodiny.

Rekord z laboratoře

Jedním z takových běžců byl Eliud Kipchoge. Světový rekordman, olympijský vítěz a podle mnohých nejlepší maratónec všech dob, už dvaačtyřicetikilometrovou trasu za méně než dvě hodiny zaběhl. V roce 2019 ve Vídni mu však organizátoři maratónu přichystali takové podmínky, že nemohl být započítán jako světový rekord. Tento projekt měl totiž jiný cíl: ukázat, že je takový výkon v lidských možnostech.

Experiment zachytil režisér Jake Scott v dokumentárním filmu Kipchoge. Poslední milník z roku 2021. Na ploše osmdesáti minut můžeme sledovat, jak významně profesionální sport formuje věda. Tým vědců, výživových specialistů a trenérů řeší všechno možné, od nejvhodnějšího počasí k běhu po ideální rozestavění vodičů tak, aby protagonista čelil co nejmenšímu odporu větru. Kdyby celou akci nezaštiťovala firma Nike a namísto sportovních bund by protagonisté chodili po place v oblecích, záběry z tohoto dokumentu by se klidně mohly objevit ve filmu Oppenheimer Christophera Nolana o vývoji atomové pumy.

Cíl tratě, speciálně naplánované tak, aby na ní bylo co nejméně zatáček a co nejnižší převýšení, dnes jedenačtyřicetiletý Kipchoge protnul dvacet vteřin před dvouhodinovým limitem. Byť tento výkon nebyl zapsán jako světový rekord, běžcům po celé planetě vyslal legendární Keňan jasnou zprávu: Je to možné!

Že se jeho běh nepočítal do oficiálních statistik, jej mrzet nemuselo. Oficiální světový rekord totiž stanovil o rok dříve, v roce 2018 v Berlíně, a o čtyři roky později na téže trati zaběhl maratón v čase, jenž se v té době jevil nepřekonatelný – 2:01:09.

Vzestup a pád zázračného mladíka

Jednalo se o fascinující výkon, zároveň však v té době bylo Kipchogemu sedmatřicet a nezdálo se příliš pravděpodobné, že by se mu podařilo stlačit čas ještě o více než minutu. Většina běžeckého světa sice upínala největší naděje při překonávání dvouhodinové bariéry k němu, ale krátce po Kipchogeho nejrychlejším závodě se na scéně zčistajasna objevil Kelvin Kiptum. Keňan už při svém druhém maratónu v Londýně ve třiadvaceti letech atakoval světový rekord a v roce 2023 svého krajana překonal, když maratónskou trať absolvoval za dvě hodiny a pětatřicet vteřin.

Coco Chanel a válka: Nad chováním slavné módní návrhářky za 2. světové války stále zůstávají pochybnosti

Causy

Tehdy to vypadalo, že otázka není, zda Kelvin Kiptum dvouhodinovou hranici pokoří, ale kdy se tak stane. Pochybnosti vyvolávaly snad jen jeho hrozivé tréninkové dávky – Keňan běhal při přípravě na nejslavnější vytrvalostní trať až dvě stě osmdesát kilometrů týdně. Kiptumovu běžeckou kariéru však neukončila prasklá achillovka nebo bolavá kolena, ale autonehoda. V únoru roku 2024 narazil běžec i se svým rwandským trenérem Gervaisem Hakizimanou do stromu; oba zemřeli. Po vstřebání tragické zprávy si sportovní fanoušci po celém světě začali uvědomovat, že po odchodu talentovaného vytrvalce nám dvouhodinová hranice zase začíná unikat.

Běloši bez šance

Patrně každý, komu není sport ­úplně vzdálený, by z paměti vylovil jména pěti slavných hokejistů či fotbalistů. Zkuste ale vyjmenovat pět elitních běžců – to se možná nepovede ani těm, kteří den co den oblékají trenky, nazouvají tenisky a vydávají se do parku klusat. Vytrvalostní běhání není zrovna líhní sportovních celebrit. Jistě, tréninkové metody Emila Zátopka se postupem let proměnily takřka v urban legends a stovky lidí během prvního květnového víkendu povzbuzovaly vedoucí peloton maratónců ženoucích se dopolední Prahou. Ani ti, co stáli podél trati, však nejspíš nevědí, kdo ve skupině běžel a kdo dorazil do cíle jako první.

Ed Caesar v knize Two Hours (Dvě hodiny) z roku 2015 píše: „Pokud nepatříte k nemnoha fanouškům zajímajícím se o elitní vy­trvalostní běh (…), pak vám letmý pohled na startovní čáru velkého maratónu nenabídne jedinou známou tvář. Spatříte zástup vyzáblých, mrštných černošských mužů s nízkými startovními čísly v křiklavých trikotech výrobců běžecké obuvi. (…) O těchto mužích bezpečně víte jen to, že jsou rychlí. Je vám také jasné, že jejich soupeři – evropští, japonští a američtí elitní běžci, kteří působí stejně vyzáble a mrštně – nemají šanci závod vyhrát. Maratóny vyhrávají východní Afričané; zejména Keňané.“

Elitní běžci prostě nejsou celebritami. Ostatně i jejich vyjadřování je ostýchavé, věcné, jak jsme se přesvědčili po londýnském maratónu z rozhovoru se Sabastianem Sawem. Zatímco nejslavnější fotbalisté světa dávají na Instagramu desítkám miliónů fanoušků na odiv luxusní životní styl, novopečeného maratónského rekordmana sleduje na této sociální síti zhruba sto padesát tisíc lidí a většina jeho příspěvků se týká toho, jak – běhá.

Smrt Napoleona stále budí otazníky. Byl císař otráven, aby se nemohl vrátit k moci?

Historie

Není tedy divu, že se jeho rychlý vzestup odehrál tak trochu stranou mediálního zájmu. V roce 2022 se poprvé uvedl na půlmaratónu v Seville, avšak pouze v roli vodiče – ve třetině závodu měl odstoupit. Jenže se mu běželo dobře, a tak pokračoval a vyhrál. Stejnou trať ovládl i o pár týdnů později v Římě. Na maratónu debutoval na konci roku 2024 ve Valencii a zvítězil i tam. Stejně tak v září 2025 v Berlíně. Tehdy sice nezaběhl v nikterak oslnivém čase 2:02:16, ale v hlavním městě Německa bylo toho dne neobvyklé horko, a tak se mezi běžeckými nadšenci začalo šuškat, že dvouhodinová meta se opět začíná třást.

Rekord, rekord, rekord a… rekord

Málokdo však čekal, že padne zrovna v Londýně. Vzhledem ke zvlněnému profilu trati se totiž nejedná o nejrychlejší závod. Jenže v sobotu muselo být v Londýně něco ve vzduchu – a nešlo o smog, jenž britskou metropoli dusil v roce 1952. Nejenže Sabastian Sawe zaběhl nejrychlejší maratón všech dob (byl dokonce rychlejší než Eliud Kipchoge ve vídeňských laboratorních podmínkách), ale jen jedenáct vteřin po něm, tedy pořád hluboko pod hranicí dvou hodin, proťal cíl druhý závodník, Etiopan Yomif Kejelcha, a to při svém maratónském debutu. Dosavadní světový rekord Kelvina Kiptuma navíc překonal ještě třetí muž v pořadí, Uganďan Jacob Kiplimo, který doběhl v čase dvě hodiny a dvacet osm vteřin. A aby toho nebylo málo, Etiopanka Tigst Assefaová posunula vlastní maratónský rekord o devět vteřin; staronová nejrychlejší maratónkyně zaběhla v Londýně dvaačtyřicet kilometrů za 2:15:41.

Tak fascinující výsledky vyvolaly dvě otázky: Co můžeme čekat dál? A díky čemu se v Londýně běželo tak rychle? V odpovědích na druhou otázku se často objevují boty Adidas Adizero Adios Pro Evo 3. V těch
běželi oba nejrychlejší muži i nejrychlejší žena. Od roku 2016 závodí elitní běžci v takzvaných super shoes, obuvi navržené tak, aby především na dlouhých tratích zvyšovala energetickou návratnost běhu a vedla běžce k efektivnějšímu odrazu. A německá firma Adidas udělala se zmíněnými botami citelný krok vpřed.

Adizero Adios Pro Evo 3 váží necelých sto gramů (sportovní ponožka váží zhruba dvacet pět gramů, běžet v nejnovějších adidaskách je tedy podobné jako běžet ve čtvero ponožkách) a podle odhadů můžou nejrychlejším závodníkům ušetřit oproti starším modelům klidně patnáct dvacet vteřin. Pro běžné běžce zanedbatelné zlepšení – zvlášť přihlédneme-li k tomu, že se v Česku budou prodávat za 12 599 Kč. Pro závodníky odkrajující vteřiny ze světového rekordu však znamenají nezanedbatelný posun vpřed.

Lze očekávat, že hlavní konkurent Adidasu, americká značka Nike, nebude chtít zůstat na lukrativním poli maratónské obuvi pozadu. Tím se dostáváme k otázce, co bude dál. Tvůrci podcastu Citius Mag tvrdili ve speciálním vydání po londýnském rekordu, že není otázka, jestli někdo další zaběhne maratón pod dvě hodiny, ale kdy se to stane. A v The Real Science of Sport Podcastu se zas domnívají, že by Sabastian Sawe mohl na vhodnější maratónské trati – třeba v Berlíně či ve Valencii – zaběhnout dvaačtyřicetikilometrovou trať o devadesát vteřin rychleji.

Pozornost je však třeba věnovat i dvěma závodníkům, kteří doběhli jen krátce po Sawem. Yomif Kejelcha běžel předminulou neděli maratón vůbec poprvé a dá se očekávat, že se s přibývajícími zkušenostmi bude zlepšovat. A Jacobu Kiplimovi je teprve pětadvacet, což je na maratónce velmi nízký věk. Najednou to zkrátka na nejslavnější běžecké trati zase začalo pořádně vřít. Lidé ještě stále nenarazili na své limity.