Záhada hlavolamu oslavila 85 let. Co možná nevíte o neslavnější knize Jaroslava Foglara

Zvyk psát rukou Foglarovi zůstal i když se začal živit jako spisovatel. Jelikož nebyl odkázán na psací stroj, chodil po Praze, hledal zákoutí, kde byl v kontaktu s okolím, ale nikdo ho nerušil. Často proto psával na lavičkách v parcích. Na Vinohradech na Grébovce, pod Kajetánkou, v Riegrových sadech, na Kampě. Když se mu někde dobře psalo, vracel se tam pravidelně. Na lavičce pod zahradou Masarykovy vily Osvěta tak prý napsal celý román Přístav volá. Málokdy co přepisoval a nepřipravoval si ani osnovu. Jakmile se propracoval první kapitolou, příběh se mu pod rukou zjevil v podobě, v jaké ho pak četli čtenáři.

Volnou asociací vznikl i Foglarovo nejslavnější dílo – Stínadelská trilogie, ve které vystupují jeho postavy z komiksů kreslených Václavem Fischerem a Marko Čermákem. Na rozdíl od epizodických uzavřených příhod Rychlých šípů je děj trilogie až neuvěřitelně komplexní. Zahrnuje desítky postav, je rozprostřený napříč několika desetiletími a je zasazený do velmi reálně působících kulis fiktivního velkoměsta. Nechce se až věřit, že celý zrodil z jediného jména – Vojtěch Vont. Sám Foglar několikrát v rozhovorech potvrdil, že si nejdříve vymyslel jméno a od něj odvodil celou legendu o Janu Tleskačovi, létajícím kole, Stínadlech, Vontech, jejich rituálech, tajemstvích a vnitřních bojích o moc. Vždy trval na tom, že příběh nemá reálný podklad, stejně jako není reálné město, ve kterém se odehrává.

V Praze sice Stínadla existují, ulice ale dostala jméno až v roce 2007 při výročí Foglarových stých narozenin. Najdete ji poblíž Haštalského náměstí za Anežským klášterem a nemocnicí Na Františku. Není náhoda, že hned vedle vejdete do ulice Řásnovka, a kostely, prastaré zahrady a kaple připomínají místa, kudy hoši z Rychlých šípů prchali před Vonty. Ti se mohli zrodit z party rváčů z okolí Františku, kteří prý podnikali výpravy proti klukům ze sousedních čtvrtí a Foglarův skautský oddíl Dvojka se s nimi měl několikrát utkat. Bylo by tedy logické soudit, že nedaleká Revoluční ulice s tramvajovými kolejemi sloužila jako inspirace Rozdělovací třídy. Vizuálně by odpovídala, pravděpodobnější ale je, že Foglara spíše inspirovala vinohradská Korunní třída, kam se v roce 1914 přistěhoval z Nuselského údolí. Samotnou příhodu z ulice, kterou je nebezpečné přecházet, ale Foglar údajně zažil ve Štěpánské. S bratrem ho zde prý napadla parta kluků z Karlova náměstí a během hádky ho jeden z nich udeřil do hlavy skleněnou lahví. Karlovu náměstí se od té doby vyhýbal, stejně jako se kluci z Druhé strany vyhýbali Stínadlům.

Sám Foglar se netajil s tím, že reálné předlohy má i mnoho postav jeho románů, a to kladných i záporných. Strašlivého Dvouhlavce z temného románu Přístav volá mladý Jaroslav potkával u Prašné brány a děsil se jeho hlavy zdeformované nádorem překrytým šátkem. Štětináč vznikl na základě žebravého krysaře z Jiráskova mostu a stal se tak trochu Foglarovou noční můrou. Spisovatel se krys k smrti bál a nesnesl je ani během natáčení Záhady hlavolamu, kterého se osobně účastnil. Svůj odpor ke krysám si s sebou nesl z příhod z ranného dětství prožitého v Nuselském údolí. Při výpravách kolem Botiče a do podzemních labyrintů pod Vyšehradem se prý hlodavci museli s bratrem a kamarády častokrát přímo prodírat.

Největší zájem čtenářů a badatelů se samozřejmě soustředil na to, jestli mají reálné předlohy i postavy Rychlých šípů. Foglar dohady celý život odmítal komentovat, anebo záměrně šířil různé protichůdné teorie, aby pátrače zmátl. Několik teorií se ale patrně přiblížilo pravdě. Mirek Dušín měl být ve skutečnosti Ladislav Velebil - jeden z prvních členů Foglarova skautského oddílu Dvojka. Červenáček se pravděpodobně zrodil z dalšího skauta z Dvojky – Václava Černého, přezdívaného Černoch. Ježatého, věčně vtipkujícího Rychlonožku poskládal Foglar z několika pověstných vtipálků Dvojky. Václav Fischer ho ale nakreslil podle kamaráda svého syna Zdeňka Marka. Slušný a vždy spolehlivý Jarka Metelka byl pravděpodobně alter ego samotného autora (rovněž Jarka). Jistota panuje pouze v případě Jindry Hojera. Uhlazený blonďák Jindřich Hojer opravdu do Foglarovy Dvojky docházel a ke skautingu ho přivedl jeho kamarád „Červenáček“ Václav Černý. Autor sám poprosil jeho rodiče, aby jeho jméno mohl v seriálu použít. Rodiče souhlasili s podmínkou, že románový Jindra bude stejně slušný hoch, jako byl ve skutečnosti. Jindřich Hojer zůstal Foglarovým celoživotním kamarádem a stýkal se s ním, i když pracoval jako chemik ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic. Zemřel v roce 2020 ve věku 96 let.

Zajímavý příběh má i neživý hybatel celého děje trilogie – hlavolam „ježek v kleci“. Náš největší odborník na tento hlavolam Radek Micopulos vysledoval jeho historii až k patentu Američana Clarence A.Worralla z roku 1896. Pod číslem US 558 009 si nechal zaregistrovat hlavolam s hranatou klecí, ve které je uzamčena koule s dlouhými ostny. Kupodivu se ve zhruba stejné době začala prodávat jiná verze ježka v zaobleném pouzdře s oválnými výřezy vizuálně odpovídající Fischerovým ilustracím. Jejím autorem je jakýsi James Quinlan. Vyráběla se ve slévárnách nástrojářského gigantu PEXTO (Peck, Stow & Wilcox) v Connecticutu a prodávala se už v roce 1895 pod názvem Trilby. Kde se k ní dostal Foglar je větší záhadou, než způsob, jakým lze ježka z klece dostat. V Čechách začala hlavolam vyrábět ve 40. letech firma K. M. Moučka.

Samotný román o Stínadlech začal Jaroslav Foglar psát krátce poté, co se v Mladém hlasateli objevily komiksy s příběhy Rychlých šípů. Kreslený seriál měl velký úspěch a zajistily časopisu obrovskou čtenost. Foglar proto do redakce přišel s nápadem, rozvinout je v knižní podobě, se kterou měl již řadu zkušeností. Vydal už romány Přístav volá, Boj o první místo, Hoši od Bobří řeky, Tábor smůly, Chata v Jezerní kotlině, Historie Svorné sedmy a začal pracovat na knize Pod junáckou vlajkou. Tu nakonec dokončoval narychlo na jaře roku 1940 a k Stínadlům se dostal až v létě, kdy jeho oddíl tradičně odjížděl na tábor do Sluneční zátoky na Sázavě. Letní plány skautů však tento rok přerušila okupační správa, a Foglar měl tím pádem na psaní čas. „Záhadný hlavolam“, jak knihu původně pojmenoval, napsal během července a srpna a podle jeho deníkových zápisků mu přišlo vhod, že byla naplánovaná jako časopisový seriál. Na některých kapitolách totiž pracoval ještě těsně před vydáním. Zápletku s Červenáčkovým rozkolem s Rychlými šípy například psal ještě 25. srpna.

Už od začátku vydávání Rychlých šípů na redakci Mladého hlasatele pravidelně zvonili fanoušci a dožadovali se informací, kde mohou své hrdiny potkat. Po zveřejnění prvního dílu Záhady hlavolamu zvonek v podstatě neutichnul. Do redakce se valily stovky dotazů, kde přesně jsou Stínadla, jestli opravdu existuje ježek v kleci a zda je možné nahlédnout do deníku Jana Tleskače. Začátkem roku 1941 prý do redakce přišel i postarší pán, který se představil jako kostelník od svatého Jakuba. Poprosil, jestli by nešla zveřejnit informace, že se v jeho kostele opravdu žádný deník Jana Tleskače nenachází. Ve svém věku už prý nemá dost sil na to, aby každou chvíli chodil po schodišti na vysokou zvonici a vyháněl odsud kluky pátrající po zapomenutém plánu létajícího kola.

Fenomenální úspěch knihy povzbudil Jaroslava Foglara k sepsání dvou pokračování. Druhý díl Stínadla se bouří vyšel po válce v roce 1946. Tajemství Velkého Vonta pak až po Sametové revoluci v souborné trilogii s poněkud nepovedeným názvem Dobrodružství v temných uličkách. Foglar třetí díl dokončil už několik let před tím a dokonce byl vydán malým nákladem v Německu v roce 1986. Na posledním čtvrtém díle s pracovním názvem Kdo byl Jan Tleskač pracoval spisovatel až do své smrti v lednu 1999. Podle všeho měl román pojednávat o původu Jana Tleskače a promítnou se do současnosti, kdy Stínadla čekalo bourání a asanace. Práci mu komplikoval zhoršující se zrak a dochovala se proto jen první kapitola a úryvky jednotlivých zápletek.