Po stopách češtiny: Máme v Česku rádi zimu? Náš jazyk napoví
Teď samozřejmě nemáme na mysli ochutnávání sněhu a olizování kovových předmětů, které se vlivem mrazu stávají lepkavými. Mluvíme o tom, jaký život zima v českém jazyce vede díky nám, jeho uživatelům.
Slovo zima používáme ve třech významech. Jednak tím označujeme to nejchladnější roční období rozprostřené v kalendáři na prosinec, leden a únor. Zadruhé je to ‚rok‘, protože stejně jako umíme měřit, jak ubíhají léta, dokážeme říct, kolik dlouhých zim uplynulo. Nebo že se něco děje ‚stále‘, tedy od jara do zimy nebo taky v zimě v létě. Posledním a patrně tím nejméně oblíbeným významem zimy je ‚chlad‘.
Slovotvorná rodina zimy by dokázala jednoho rozklepat. Je to samé zimní trápení, jako když listy na zimostrázu neopadají a přes zimustrádají. Člověk mu může trochu pomoct akorát zazimováním. Zvířata si musejí najít zimoviště vhodná k přezimování a studenti by měli počítat s tím, že zimák, tedy ‚zimní semestr‘, skončí a přijde zkouškové období. Aby se pak před testy nemuseli třást zimnicí. Lidé zimomřiví, kteří trpí stálým pocitem chladu a jsou na zimu choulostiví, to mají taky dost náročné. Obvykle jim nepomůže ani pořádný zimník. To ozim je naopak proti chladu vybaven. Do půdy jde na podzim a zimu tam dokáže přečkat.
Podíváme-li se na data Českého národního korpusu, velké databáze psaných textů i mluvených projevů, nabere uživatelské hodnocení zimy jasný směr. Nejčastěji se totiž pojí s přídavnými jmény strašná, krutá, tuhá a hrozná. Ani ta méně častá spojení to nezachrání, protože zimu máme taky lezavou až vlezlou, ostrou, třeskutou a pronikavou. To je ta, která proniká pod kůži, abychom byli zmrzlí až na kost.
A jak obvykle s citovým pohnutím vyjadřujeme, že je (nám) zima? To je kosa! K tomu jsme došli patrně přes souvislost s klepáním kosy, která se tímto způsobem ostří. A my se klepeme zimou. Taky by se dalo uvažovat o podobnosti zvuků, které vydávají kosa při klepání a drkotající zuby v zimě. Někde ještě říkají klendra, klandra a klemra. Původ těchto slov není jasný, můžeme se pouze domýšlet, že také souvisí s oním klepáním kvůli stejnému začátku slova. Když je venku sibérie, je to vlastně jako na Sibiři. Sibérie je totiž francouzská podoba jména Sibiř a tu jsme si jednoduše vypůjčili pro svá expresivní vyjádření. Pak může být venku ještě pořádný samec, kterým naznačujeme sílu a intenzitu chladu. Možná jste už někdy slyšeli, že je venku kláda. Slovníky nám však nepřinášejí odpověď na otázku, kde se tento význam u klády vzal, a tak si můžeme trochu zafabulovat. Máme tři teorie:
1. Slovo kláda má svůj původ ve slovese kláti, které se používalo ve významu ‚bodat, štípat, zabíjet‘. To všechno na zimu sedí.
2. Kláda je opracovaný kmen stromu, je silná a velká. To jsou zrovna vlastnosti zimy.
3. Nakonec už je to spíš subjektivní pocit, ale nemůžeme zcela pominout, že kláda bývala také mučicím nástrojem. A co nám zima provádí? Aha!
S vyjádřením chladu si dost pomáháme také přirovnáním. Patrně už jste si někdy stěžovali, že je někde zima jako v ledárně, v lednici, v márnici, v psí boudě, v psinci, v kostele, na severní točně nebo pólu, v ruském filmu, naSibiři či vRusku. Mimochodem v Rusku mají Zimu s velkým Z. Teda vlastně dvě, pojmenovali si tak totiž řeku a poblíž ležící město v Irkutské oblasti.
Jestli se vám letos poštěstí projít se sněhem, můžete říct, že je zima až praští. Spojení totiž vzniklo kvůli praskavému zvuku, který chůzí po sněhu vzniká. Snad vám u toho zima nezaleze pod nehty či pod kabát. Až vám na dveře zaklepou příbuzní, kteří se k vám budou chtít nacpat jak zima do dědiny, nebo až z televize uslyšíte „Jsi jako zimnice, Kevine!“, vzpomeňte si na tento text.
Zcela objektivně lze totiž říct, že se zimou tady kamarádi nejsme a považujeme ji za nepříjemnou, protivnou a obtěžující.
