Máte rádi kubu? Ano, malé počáteční písmeno je správně, protože se ptáme na tradiční český pokrm z krup a hub podávaný na Štědrý den. A zapalujete si o Vánocích františky, malé kužely doutnající vonným dýmem? To jsou jen některé případy vlastních jmen, která mohou fungovat také jako pojmenování obecná. A jaká další taková slova v češtině máme?
Vezměme to od Bible. Ze jména Davida proslulého svým malým vzrůstem a bojem s obrem Goliášem byl vytvořen zdrobněním obecný název davídek. Označoval se jím malý zbytek něčeho, například tužky. Toto slovo, ač se to dnes nezdá, vzniklo původně v argotu, tedy v mluvě podsvětí, v jazyce lidí pohybujících se za hranicemi zákona. Biblický Chám, zlořečený syn Noemův, jehož synové Kananejští se chápou jako nevolníci, dal vzniknout potupné přezdívce chám věnované sedlákům.
Literární původ má také budulínek, výraz odvozený od jména chlapce ze známé pohádky, který v přeneseném významu označuje nenasytné dítě. Je pravděpodobné, že český budulínek má spojitost se srbochorvatským budala a slovinským budalo, což znamená hlupák. Ze jména jedné z literárních postav bylo ve starší době přeneseno označení franta pro veselého a dobrých mravů nedbajícího chlapíka. Od tohoto franty pak bylo blízko k profrantovat, tedy prohýřit, a také se usadil ve spojení to jsem franta (blázen). Podařilo se nám ho dokonce exportovat do Polska, kde slovem frant označují hýřila, hejska, šviháka. A když už jsme u Františka, onen dýmající kužel je sice v češtině nazýván františek, ale toto pojmenování nevzniklo z českého mužského jména, nýbrž z anglického frankincense, které v sobě zahrnuje výraz kadidlo. Dobové prameny uvádějí, že ve Vídni se mu říkalo Franziskaner, což znamená františkánský. Důvodem je pravděpodobně podobnost tvaru kuželu a františkánské kapuce.
Jméno Jan poskytlo české slovní zásobě obohacení v podobě mnoha odvozenin. Janek je ten, kdo je hloupý, nepřístupný rozumné řeči nebo popletený. Pak je tedy jankovitý, protože zjančel a jančí se. Není to tak dávno, co dámy nosily pod sukní honzík, malý polštářek dodávající objem zadní sedací části. Od Jana vzniklo také slovo jánka, kterým se původně označoval věnec uvitý z kvítí kvetoucího okolo svátku sv. Jana Křtitele, později se význam přenesl na vínek ze skleněných perel, který při lidovém zvyku nosila na hlavě královna v průvodu dívek. Pokud byste chtěli o letnicích ojánit svůj dům, potřebujete na výzdobu věnce z polního kvítí a lipové větve.
Za zdrobnělinou karlík se skrývá význam ‚pidimužík‘. Je to jedno ze slov, která nevznikla z vlastního jména. Přestože bychom předpokládali, že kořeny vedou ke Karlovi, český karlík byl přejat z polského karlik, které znamenalo pidimužík nebo zákrsek. Totéž platí o slově marcel označujícím papežský peníz, které bylo přejato z německého marzell (5 šilinků) a to zase vzniklo z původního italského marcello.
Staroslovanská bohyně Mokoš, božská hospodyně, byla vlivem křesťanství nahrazena sv. Lucií, a tak 13. prosince chodily ženské maškary, kterým se přezdívalo lucky. Ty měly za úkol kontrolovat přadlenám jejich práci, ty šikovné chválily a ty nedbalé klepaly přes prsty.
Hruškám, které dozrávají v době svátku sv. Magdalény, se říkávalo majdaleny a majolena zase byla silná a zdravá žena. V souvislosti s biblickou Magdalénou vzniklo označení mandalena pro nevěstky, z čehož bylo dále utvořeno manda pro ženy mohutných tvarů. Současnému uživateli češtiny bude znít zřejmě nejvíc povědomě slovo panímanda, jež se používá jako eufemismus, tedy zjemnělé pojmenování, pro zadnici.
Obecná a vlastní jména nemusí být provázána pouze u osob. Dokladem je například slovo beskyd, které mělo označovat vrchol hory buďto holý, nebo porostlý jen křovím. Čemuž odpovídá také použití názvu Beskydy pro pohoří s nejvyšším vrcholem Lysá hora. Původ tohoto výrazu není zcela jasný, jeho kořeny někteří etymologové dohledali v řeči thrácké. Podobný výraz bjeshkë existuje v albánštině a ten má význam ‚horská pastvina‘.
Tady výčet jmen obecných souvisejících se jmény vlastními rozhodně nekončí. Vybavíte si některá další?
