Tradiční oslavy konce roku, nemají zas tak dlouhé historické trvání, jak by se mohlo zdát. V podobě, jaké je známe dnes, u nás probíhají teprve od druhé poloviny 19. století. Předtím Silvestr a Nový rok byly dny jako každé jiné, až do středověku dokonce nový rok začínal obvykle Božím hodem vánočním. Boom silvestrovských večírků vyvolal až příchod kulatého roku 1900. S 1. lednem se od té doby pojila řada různých pravidel, jejichž společným jmenovatelem byla představa, že určí průběh dalších 364 dní – tedy jak na Nový rok, tak po celý rok. Čím si tedy štěstí pojistit?
První volbou bylo vepřové, a to prakticky v jakékoliv podobě – ovar, uzené, pečeně apod. Prasátko je totiž symbolem štěstí a blahobytu. Servírovat ho přitom nebylo vůbec samozřejmé. „Před rokem 1989, zejména v padesátých a šedesátých letech, se objevovaly výpadky v zásobování všeho možného, od pomerančů a banánů, přes uherský salám a mandle až po ono vepřové. Nedostatek přitom postihoval i druhou zásadní novoroční ingredienci – čočku,“ říká expert na dějiny stravování Martin Franc s tím, že k podpultovému zboží patřila luštěnina, obligátně připravovávaná nakyselo s vejcem a párkem, nebo uzeným, už od 50. let.
Čím to, že byl porevoluční evergreen školních jídelen někdejším symbolem luxusu, a jaká jídla na novoročním stole chyběla záměrně, aby strávníky o štěstí nepřipravila, prozrazuje svérázný historik a archivář Masarykova ústavu Akademie věd v další epizodě Zmlsaných dějin. Podívejte se na ni radši hned, ať později nelitujete a máte bohatý rok 2022.
