nahoru

Mýty a jiné lži: Co doopravdy způsobilo zkázu Velikonočního ostrova?

Jan Studnička19. dubna 2021 • 06:00
Mýty a jiné lži: Co doopravdy způsobilo zkázu Velikonočního ostrova?
foto: Shutterstock

Píše se třinácté století, mongolští nájezdníci znásilňují Čínu. Evropané pomalu brousí meče na další křížovou výpravu. Na opačné straně světa se děje něco ještě významnějšího. Velká skupina Polynésanů překonala na kanoích tisíce kilometrů zrádného Pacifiku a dorazila na ostrov, který se jednou bude jmenovat Rapa Nui neboli Velká země. Evropané si o několik set let později napsali do map jiný název. Velikonoční ostrov. A na tomhle dvacet kilometrů dlouhém kousku země se odehraje jedna z největších historických křivd lidstva.

Proč je příjezd polynéských kánoí na ostrov tak významnou událostí? Tak zaprvé je Rapa Nui daleko. Jakože odevšad. Nejbližší ostrov je vzdálený 2075 kilometrů. A Polynésané sem dorazili pouze jako flotila mrňavých člunů bez jakékoli fyzické navigace a písma. Jedna z nejlepších námořnických kultur v historii se řídila pouze podle hvězd a ty zas poznávali podle toho, co znali z písní a příběhů orální tradice. 

Zadruhé, ty kánoe byly mimochodem expertně stavěny tak, aby v případě bouře dokázaly nabrat dostatečné množství vody a to jim bránilo se převrátit. To bylo mimořádně důležité opatření, protože tihle lidé si na Velikonoční ostrov přivezli všechno s sebou. Semena důležitých rostlin, zásoby jídla, kulturní a náboženské artefakty, děti. Představte si v podstatě archu rozdělenou na bezpočet kánoí, která celé měsíce prostě klouže po povrchu nejzrádnějšího a nejnebezpečnějšího oceánu na planetě a hledá nový domov.

Zajímavý detail! Těžko se zabalíte na neurčitý počet týdnů na moři, takže hlavním zdrojem jídla pro Polynésany byly krysy, které chovali na maso. Krysa má totiž výhodu, že se dokáže množit extra rychle a stačí jí jen velice málo vlastní potravy. Takže máte defakto nekonečný zdroj obživy. Trošku ekl, ale velice efektivní. 

Nějaké tři tisíce lidí nakonec našly svůj nový domov na Rapa Nui. A teď k tomu, proč je jejich příjezd doopravdy tak významný – Velikonoční ostrov byl poslední neobydlenou částí světa. Což znamená, že ve třináctém století našeho letopočtu Polynésané dokončili tu cestu, kterou před dvěma miliony let započali naši předkové, když se rozhodli opustit tehdejší Afriku.

Ať nebolí vás hlova

Podle posledních archeologických nálezů se zdá, že obyvatelé Rapa Nui byli napříč staletími mírumilovným národem. Žádné nálezy neukazují na větší válečný konflikt, nenašly se žádné zbraně určené k zabíjení lidí. Všechny čepele, většinou obsidiánové, jsou určeny ke kuchání ryb a sekání dřeva. Neexistují žádné zbytky vojenského opevnění. Nejspíš proto, že začali jako malá skupina, nikdy se nepustili do bratrovražedných válek. Místo toho pravděpodobně řešili spory pomocí sportovního utkání, které spočívalo v tom, že chlapci museli přeplavat zrádnou zátoku a z malinkého ostrůvku u pobřeží přinést vejce hnízdících ptáků. To je samo o sobě fascinující. 

Ale když nedošlo k žádnému masivnímu konfliktu, kam se tahle fascinující kultura poděla? Protože to není tak, že by dneska měli místní nějaké zastoupení v OSN. Celá tahle civilizace někdy v průběhu věků padla. A dlouho se předpokládalo, že to má co dočinění s hlavami.

Velikonoční ostrov proslavily především kamenné „hlavy”. Ono se jim říká hlavy, protože zbytky těl jsou dnes zasypány, ale ty slavné sochy mají celá těla. Místní jim říkali moai. A jsou… magnificentní. Průměrně mají kolem čtyř metrů do výšky a váží čtrnáct tun. Co je důležité, účelem moai bylo dostat se na velké kamenné plošiny, kterým se říká ahu, a tam měly být sochy vztyčeny. Pouhá třetina vytesaných moai se ale dostala na ahu. Často se moai zlomila při transportu.

A to je možná nejdůležitější část našeho příběhu. Transport. Když se Evropané ptali místních, jak se sochy dostaly na kamennou plochu ahu, ti jim odpovídali: „Došly tam.” A bílí frajeři si klepali na čelo, případně se domnívali, že si z nich domorodci dělají dobrý den. Nejpopulárnější teorií bylo po celé dekády to, že obyvatelé Rapa Nui pokládali klády, na kterých kamenné giganty valili až k ahu. 

Jenomže na ostrově se našlo bezmála tisíc moai soch. A žádné stromy. Což vedlo k teorii, že místní byli tak posedlí svými sochami, že vykáceli všechno na ostrově a tím se sami odsoudili k záhubě. Po celé dekády se odborníci domnívali, že si obyvatelé Rapa Nui pod sebou téměř doslova sami podřezali větev a jejich civilizace vymřela na fanatickém uctívání kamenných postav. 

Jenže to je omyl. Omyl, kterému ale rádi věříme, protože pravda je mnohem nudnější, temnější a depresivnější. A jako téměř vždycky leží vina na bílých lidech. 

Osudové letmé setkání 

Poměrně nedávno archeologové Terry Hunt a Carl Lipo provedli experiment, který potvrdil jejich teorii o tom, jak se moai skutečně přesouvaly po ostrově. Socha byla vztyčena na místě, kde ji sochař vytesal, ovšem ještě s neopracovanou základnou, aby měla nižší těžiště. Následně domorodci uvázali kolem moai tři sady provazů, za které v různých směrech tahají tři skupiny lidí. A tímhle způsobem se vztyčená moai pomalu kolébala k ahu. Přesně, jak místní tvrdili, moai prostě na ahu došla po svých. 

Jenomže na ostrově existují důkazy o někdejší existenci palmových stromů, tak kam se poděly? No, odpověď jsou krysy. Pamatujete? Krysy? Nekonečný zdroj jídla? Rychle se množí? Ukázalo se, že krysy na Rapa Nui nemají přirozeného predátora, ale zato mají velkou zálibu v požírání palmových ořechů, čímž v podstatě samy odlesnily ostrov. Ale jak víme, lidé Velikonočního ostrova byli vynalézavý národ. Bez stromů si poradili, vytvořili systém kamenných zahrad, ve kterých se shromažďovala vlhkost, podobně jako to dělaly pouštní národy Afriky nebo Arábie. 

Ostatně ze zápisků prvních Evropanů, kteří k ostrovu dorazili, z dálky země působila jako pustina bez života, ale zblízka se ukázalo, že na Velikonočním ostrově jsou všichni šťastní a dobře živeni. Dokonce od nich tři holandské lodě nakoupily zásoby. A právě tohle letmé setkání se stalo začátkem konce kultury Rapa Nui. 

Když o desítky let později připlula k ostrovu španělská loď, námořníci zatloukli do ostrova dřevěný kříž a zabrali ostrov jménem španělské koruny, protože samozřejmě, že ano, všimli si jedné věci. Většina moai ležela povalena na zemi. Místní zavrhli své bohy, protože v té době byli už po celé dekády pustošeni nemocemi, které na ostrov přivlekli Holanďané. A Španělé to dorazili. Pro Rapanuity to znamenalo, že je jejich kamenní ochránci zradili.

To nemůžeme mít Evropanům za zlé, sami by nejspíš tehdy nedokázali vysvětlit, co se místním děje. Co můžeme Evropanům vytýkat, je to, co se dělo potom. Víte, když máte někde ostrov, který víceméně nikomu nepatří a místní po celá staletí s nikým doopravdy nebojovali, můžete to brát jako téměř nekonečný zdroj pracovní síly. Nejdřív náhodně a postupně organizovaněji a organizovaněji se pořádaly otrokářské nájezdy na Velikonoční ostrov. 

Vězni na svém ostrově

Nejhorší byly nájezdy z Peru. Peruánská koloniální a postkoloniální vláda chytala na ostrově všechno, co dokázalo unést pytel. Lovci lidí byli extrémně důkladní a místním nepomohlo ani ukrývání se v lávových jeskyních pod povrchem ostrova. Nakonec Peru ustoupilo mezinárodnímu tlaku a „vrátilo” posledních pár set přeživších na ostrov. A z ostrova samotného udělali výběh pro ovce, o které se místní museli starat s tím, že jediné dostupné jídlo si mohli koupit na peruánské základně. V podstatě se Rapanuité stali vězni na svém vlastním ostrově. 

V jednu chvíli tu bylo jenom něco málo přes sto původních obyvatel. Dnes tu žije něco kolem tří tisíc potomků původních obyvatel ostrova. Ale drtivá většina jejich kultury je vymazána z historie. Jejich samostatně vyvinuté písmo rongorongo se dodnes nikomu nepodařilo přeložit. Malý počet místních se snaží ze všech sil ochránit zbytky původního folkloru. To, co perfektně symbolizuje pád lidu Rapa Nui, je moai socha stojící v londýnském muzeu. Jmenuje se Hoa Hakananai’a. Aspoň takhle řekli místní, že se socha jmenuje, když ji Britové vlekli na svou loď. Hoa Hakananai’a v překladu znamená Ukradený přítel. 

Není divu, že tak rádi čumíme na History Channel, kde nějací pitomci vyprávějí nesmysly o tom, že moai sochy postavili mimozemšťané. Nebo že si hýčkáme představu o tom, jak negramotní domorodci zruinovali svůj ostrov, aby měli víc a víc soch (nehledě na to, že ve větším měřítku děláme lautr to samé). Protože jinak bychom si museli přiznat, že stejně jako na tolika jiných místech jsme zkázu Rapa Nui způsobili my. 

Ale pojmenovali jsme po nich Bionicly, LEGO figurky, takže jsme si kvit. Není zač.

Jan Studnička




Diskuse ke článku