Užhorod, Mukačevo nebo Chust, tato města byla v době první republiky nedílnou součástí nově vzniknuvšího Československa. Do zaostalé oblasti zajížděli někteří spisovatelé pro inspiraci jako například Ivan Olbracht, který si oblíbil vesnici Kolčava. Obyvatelstvo nejvýchodnější části země čekal hořký osud, 29. června 1945 se Podkarpatská Rus stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky a skončila v rukou Stalina.
Pár týdnů po válečných hrůzách se stali obyvatelé cílem zrady. „Rusínský Mnichov,“ psalo se v tehdejším tisku. Novináři tak nazvali jednání mezi Československem a Sovětským svazem. Do rozhovorů se zapojil Vjačeslav Michajlovič Molotov, dlouholetý ministr zahraničí, a také muž, jenž podepsal nechvalně proslulý pakt Ribbentrop – Molotov. Na druhé straně stolu seděl československý předseda vlády Zdeněk Fierlinger.
Dvojici doplnil Vladimír Clementis, jenž tehdy zastával funkci tajemníka na ministerstvu zahraničí. Pro připomenutí se sluší dodat, že československý politik byl v roce 1952 souzen v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Od soudu odcházel s trestem smrti, který byl vykonán 3. prosince 1952.
Beneš souhlasí
Nikdo další už nebyl na jednání přítomen, často je připomínáno nepozvání rusínských zástupců, proto tisk celou událost označoval jako „rusínský Mnichov“. Proč k takovému činu došlo a jak se ke všemu postavili stále mocnější komunisté či tehdejší prezident Edvard Beneš?
Beneš v průběhu války několikrát připustil, že by oblast mohla přejít do sovětského područí. Na konci jednoho z nejkrvavějších konfliktů historie dokonce Stalinovi napsal dopis, ve kterém považoval připojení Zakarpatské Ukrajiny (jak se někdy Podkarpatsku říká) za jasné. Vše proběhlo bez souhlasu s vládu Zdeňka Fierlingera.
Na konci června byla uzavřena smlouva mezi Sovětským svazem a Československem o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR. Důvodů, proč se tak stalo, bylo několik. Jednak měl Stalin o oblast eminentní zájem a vzal by si jej i bez souhlasu. V druhé řadě do celkového dění promluvila poválečná situace.
Československu hrozil konflikt s Polskem o oblast Těšínska a Kladska. Klement Gottwald, který se v odstoupení velmi angažoval, viděl možnost, jak si naklonit mocného spojence, čímž Sovětský svaz bezesporu byl.
Citróny ze Zakarpatska
První krok byl učiněn a další následovaly. Prezident Beneš dekretem zbavil Rusíny československého občanství. Definitivní sbohem přišlo 22. listopadu 1945, kdy odstoupení schválilo prozatímní národní shromáždění. Sovětský svaz Podkarpatskou Rus začlenil do Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
Oblast, jež byla známá svou přírodou a rozlehlými poli, zažila komunismus v plné parádě. Rusíni už nebyli Rusíni ale Ukrajinci. V nově zřízené Zakarpatské oblasti proběhly vykonstruované procesy s politiky, jež nesouhlasili s připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. Soudy rozdaly několik trestů smrti. Další kapitolou se stala nucená kolektivizace a likvidace soukromých zemědělců. Absurdně působí plán Sovětského svazu na pěstování citrónů a pomerančů. Skončil nezdarem.
Komunistickou nadvládu snášeli místní až do roku 1991, po rozpadu Sovětského svazu byly tendence o připojení k Československu. Zajímavý návrh nebyl realizován. Rozlehlá oblast je součástí Ukrajiny, sice v ní nevládne chudoba a zaostalost jako v době první republiky, ale nezaměstnanost šplhá do astronomických výšin.
Nesmrtelný pomník krásné a divoké oblasti vytvořil Ivan Olbracht, jenž do Podkarpatské Rusi často jezdil. Zasadil do ní i děj své nejznámější knihy, Nikola Šuhaj loupežník.
