Druhé kolo letošních prezidentských voleb se stalo mimořádnou událostí. Nejsou to jedny z mnoha voleb. Nevolíme neposkvrněný ideál. Volba nového prezidenta republiky není jen o Babišovi či Pavlovi, je ze všeho nejvíce o nás. My všichni jsme (každý do jisté míry) odpovědni za to, že si uzurpátor myslel a stále myslí, že mu Česká republika patří. Prošlo mu vše.
Seznam a rozbor Babišových kauz by vydal na sebrané spisy o mnoha tisícovkách stran. Přihlíželi jsme, jak si uchvátil stát. Jeho střet zájmů byl srovnatelný s africkými diktátory. Oligarchizace naší země byla a je zřejmá a nejen to, ona byla (a bohužel ještě je) většinově tolerována. Nevzdělaný predátor (reprezentant a vůdce oligarchů) se vrhl na svoji kořist. Uplácel ze státních zdrojů svoje cílové skupiny – seniory, státní zaměstnance a také svoje kumpány oligarchy, potažmo i sebe samého.
Po třiceti letech se stále (někteří z nás) chováme jako nezralí a nedospělí jedinci. Bývá nám stydno a říkáme si mezi sebou, že si to jako národ nezasloužíme, že to přeci nemůže být pravda. Jenže je. Dospělost označuje stav zralého organismu. Je v takovém stavu naše společnost v lednu 2023? Obávám se, že není, že se stále nacházíme ve stádiu posttotalitní puberty. Nedokázali jsme se vyrovnat s minulostí, nedokázali jsme ji ani pojmenovat a ona plynule přerostla do naší přítomnosti. Hudráme nad naším údajným národním prokletím. Sledujeme mapy voličských preferencí. Koukáme na bývalé Sudety, na sociální a jiné rozdíly, ale ono to nestačí. Nepotřebujeme vnějšího nepřítele, Češi si dokážou ubližovat sami a pěstovat vzájemnou nenávist. Příkladů by bylo v historii docela dost a vidíme to i dnes.
Tekutý hněv se šíří českou krajinou, zaplavuje veřejný prostor a jeho mluvčí chce být hlavou státu, nositelem naší společné značky. To by nevymyslel ani mistr absurdního divadla Václav Havel, který se dnešní podoby naší země nedožil. Asi by jen nevěřícně zíral. Drzost některých je bezmezná. Ale pozor na ošidné paušalizace. Ve světě predátora nejsou jen lidé s omezeným intelektuálním potenciálem. Jsou mezi nimi i ti, kterým již léta vysílá jasné signály, že žijeme v zemi, kde se podvod, lest, lež a faleš vyplácí. Flexibilní praktici života v něm vidí svůj vzor. On se prý postaral o jejich seniory, on jim ukázal, jak čerpat výhody, jak plavat v kalných vodách. Ti nejmazanější z nich již dnes chystají převlékání dresu, aby si opět oblékli ten vítězný. Český příběh je plný falešných začátků a falešných konců. Jednu hru často střídá druhá, jednu pózu jiná… Demokracie bez pravidel a společně sdíleného hodnotového ukotvení je jenom hra.
Pokud obrácený Jánošík prohraje, a doufejme, že ano, že složíme zkoušku dospělosti, pak bude nezbytně nutné detailně popsat jeho éru se všemi jeho spojenci, přisluhovači i stvořiteli a vyvodit z toho nejen morální, ale i právní závěry. Není to jen o politice, je to o naší společné duševní hygieně, abychom z posttotalismu nesklouzli do postbabišismu. Není přeci možné, aby ve vyspělé demokratické zemi někdo ovládal souběžně byznysová impéria, média a podstatnou část politické scény. A není to jen o Babišovi. Nehledě na mezinárodní souvislosti, mezi něž patří fakt, že nezralá a nestabilní země se stává terčem zájmů východních říší, které ji pak považují za sféru svého vlivu. Nic na tom nemění ani verbální distanc či opožděné „pokání“ Zemanů a Babišů…
V těchto volbách nepůjde o nic jiného než o to, kam chceme patřit. Konec Zemana a prohra Babiše je šancí, jak se konečně dostat do normality. Rozdělenou společnost to ze dne na den nesemkne, dozvuky ruské hybridní války a čínské expanze budou ještě dlouho patrné, ale je to příležitost, které bychom se neměli vzdávat jenom proto, že bychom si přáli, aby byl protikandidátem Lorda Voldemorta sněhově bílý anděl. Není. I on je obrazem naší doby. Často slyšíme, že Ukrajinci se ruské agresi brání i za nás. Pan Petr Pavel vyzval Babiše na souboj i za nás. Tak to je. Příští víkend nás čeká důležitá zkouška!
