Antonín Kratochvíl, který slaví 12. dubna 72. narozeniny, patří k nejvýznamnějším světovým fotografům. Byl přítomen válečným konfliktům v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu i Rwandě, působivě zachytil, jak vypadá život v rozvojových zemích, a k tomu vytvořil svérázné portréty slavných osobností. Přestože za své fotografie posbíral řadu ocenění, za svou životní nepovažuje ani jednu z těch, která je získala, nebo se ocitla na stránkách prestižních zahraničních magazínů. Tím nejhodnotnějším je pro něj čtvrtstoletí století starý snímek rwandských sirotků. Když ho uprostřed noci v uprchlickém táboře Goma fotil, netušil, jak osudným pro něj bude. A nejen pro něj.
Autorem nejlepší reportážní fotografie na světě se stal rodák z Lovosic hned třikrát. Navíc ve třech různých kategoriích. V roce 1998 vyhrál World Press Photo s portrétem herce Willema Dafoe, o pět let později zvítězil se zpravodajským snímkem z barmského vězení a se ženou prodávající antilopí maso v Kongu v sekci dokumentující přírodu. Nejvíc si ale cení snímku z roku 1994, který pořídil během svého čtyřměsíčního pobytu ve Rwandě.
Fotograf Antonín Kratochvíl slaví dvaasedmdesátiny a rekapituluje svou půlstoletí dlouhou kariéru:
Tváří v tvář tragédii nestál tehdy ani zdaleka poprvé, přesto jím obrovská humanitární krize, která po předchozí genocidě a občanské válce středoafrickou zemi zasáhla, mimořádně otřásla. Nejenže tolik mrtvých nikdy předtím neviděl, zároveň musel coby novopečený otec bezmocně přihlížet, jak přeživší kosí epidemie tyfu šířící se v pěti uprchlických táborech obývaných 850 tisíci lidmi enormní rychlostí. A přitom si nevybírá. Skupinka dětí, kterou jednu z těch nocí plných utrpení a beznaděje, našel ležet na dece, přitom nebyla výjimkou…
Čím byla životní fotografie Antonína Kratochvíla vykoupena, proč ji nakonec magazín Time neotiskl a kde je jí konec? Na tyto a mnoho dalších otázek odpověděl světoznámý fotograf v pořadu Top Moment internetové televizi MALL.TV.
