V posledních desetiletích se výrazně mění životní styl a nároky na výkon zatěžují zvýšenou měrou lidskou psychiku. Stoupá počet nemocných, ale zlepšuje se lékařská péče.
Pane doktore!
Jak je možné, že nemocných, respektive nemocí (depresí, sebevražd, rakoviny, infarktů, spalniček, tubery) pořád přibývá navzdory tomu, že lékařská péče je stále dostupnější, nákladnější a pokročilejší? Znamená to, že celá medicína je k ničemu? S pozdravem
Lubomír J.
Odpověď na váš provokativní dotaz je třeba poněkud nadrobit, protože ne všechno z toho, co uvádíte, se dá strčit do jednoho pytle. Tak především není všeobecnou pravdou, že nemocí přibývá, spíše naopak.
Neštovice byly vymýceny, mor u nás neexistuje, infarktů spíše ubylo, spalničky a tubera byly prakticky vymýceny a vracejí se v menší míře až teď vinou klesající proočkovanosti a rostoucí migrace. Sebevražd v posledních dekádách spíše ubývalo a tak podobně. Jiných onemocnění, jako je deprese či demence, pravda, přibývá. Důvodů je několik. Jedním z nich je zlepšující se zdravotní péče, takže ti, co dříve zemřeli v šedesáti na infarkt, se nyní dožijí v osmdesáti svého Alzheimera. Zásluhou osvěty se dříve nerozpoznané deprese dostanou do odborné péče a plní statistiky. V mnoha ohledech se mění životní styl a nároky na tempo a duševní výkon.
Vztah mezi nemocností a péčí krásně ilustruje maďarská studie autorů kolem Zoltána Rihmera, kteří zjistili, že čím více je v nějakém maďarském kraji/okrese doktorů (psychiatrů), tím více (!) je tam deprese, ale tím méně (!) je tam sebevražd. Vysvětlení se nabízí: kde nejsou psychiatři, tak není deprese, protože není, kdo by ji rozpoznal a vykazoval, ale je hodně sebevražd, protože není, kdo by je léčil. Svým způsobem to znamená, že vztah mezi nabídkou a poptávkou je v medicíně oproti prostému trhu vícesměrný.
Je to jako s kuřaty a lesy. Myslet si, že když nebudeme jíst kuřata, tak jich na světě bude víc, je nesmysl, protože opak je pravdou. Podobně je tomu možná s lesy a spotřebou papíru (dřeva). Kdyby se papírem (dřevem) výrazně šetřilo, sotva by na světě bylo víc lesů. Spíš jen nějaké mokřady, savany, stepi a křoviska, protože k péči o opravdické lesy by nikdo nebyl dost motivován, zatímco nyní to je stále ještě dobrý byznys. Otevřete-li kdekoli u nás jakékoli psychiatrické zařízení, ihned se zaplní klientelou. Nabídka totiž indukuje poptávku stejně jako naopak. To tedy znamená, že více péče sotva může způsobit celkový pokles nemocnosti.
Mění se také celospolečenské ohledy a citlivost vůči onemocněním, o čemž svědčí i změna terminologie. Dříve se říkalo „nevychovanej“ či „spratek“, nyní ADHD. Dříve líná, dnes depresívní. Dříve hysterka, dnes s konverzní poruchou. Dříve trémista či „posera“, dnes s úzkostnou poruchou. Dříve „blbej“, dnes dyslektik (dyskalkulik, dysgrafik). To první bylo pouze stigmatizující, to druhé je zpravidla psychiatrizující či medicinizující.
To je jen jedno z řady vysvětlení nárůstu duševních poruch. Pojďme si však říci, že to je dobře. Statistiky sice neklesly, ale svět se pro mnohé z nás stal snesitelnějším a civilizovanějším místem k bytí. Všichni jsme „nějak šáhlí“, ale kvalitu života máme zjevně lepší. Někdo by to možná mohl přeměřit a uklidnit tak plátce zdravotní péče.
Text vyšel také v tištěném Reflexu č. 39, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
