Uvnitř rodiny může docházet k nejrůznějším podobám vzájemných incidentů. Ne všechny lze označit – z hlediska průkaznosti – jako domácí násilí.
Dobrý den,
vím, že nejste manželská poradna. Ale velice by mne zajímal Váš názor na domácí násilí. Kdo je agresívnější? Ten, kdo slovně provokuje a uráží (slovní šikana), až vyprovokuje partnera k neadekvátní reakci, nebo ten, kdo nezvládne na základě slovní provokace své emoce, ztratí sebekontrolu a fyzicky napadne toho druhého? Může takovým partnerům pomoci odborná konzultace? Má smysl, aby takto labilní partneři spolu žili třeba proto, že ani jeden z nich nechce ztratit děti? Můžete mi zaslat Vaši odpověď na moji mailovou adresu? Prosím, pokud bude můj dotaz zveřejněn, nechci, aby bylo uvedeno mé jméno.Děkuji. I. H.,
matka, tchyně a babička účastníků konfliktu
Z vašeho dotazu se dá rekonstruovat, jak to ve vaší rodině zhruba asi vypadá: Váš syn má manželku (partnerku)-semetriku, která ho napadá a uráží, a jemu občas ujedou nervy a jednu jí střelí. Pak se „kvůli dětem“ na chvíli udobří a celé se to neustále opakuje. Odpusťte, jestli se mýlím. Ještě by to mohlo být obráceně, provokoval by muž a mlátila by ho žena, ale to je méně pravděpodobné. Jinými slovy, žádný konflikt není černobílý a každý účastník v něm má trochu nadrobeno. Takže nejsou jen hodní a zlí hrdinové, i když „spravedlnost“ si to nutně zjednodušuje, neboť trestat oběti za to, že provokovaly, je z hlediska průkaznosti značně obtížné, zatímco monokl je monokl. Je to podobné dilema jako po znásilnění trestat napadené za to, že lítaly venku v minisukních.
Za účelem tohoto sloupku vezmu vaši perspektivu za objektivní, což ovšem – ruku na srdce – bývá v případě matek, tchyní a babiček málokdy opodstatněné. Zde nám to ale umožní odpovědět na to, na co se ptáte. Můj názor na domácí násilí je, že ve většině případů by se mělo řešit rozchodem a potrestáním agresora. Kdo je agresívnější, se dá těžko posoudit, srovnáváme-li slovní agresivitu, případně tzv. pasívní agresi, s agresivitou fyzickou, jež v mediálním obraze budí vždycky větší odpor.
Teoreticky to může být fifty-fifty nebo i opačně. Partnerům, jež popisujete, odborná konzultace může pomoci, ale nikoliv ve všech případech a nikoliv stoprocentně. Každopádně je to rozumný první krok a mělo by se tím začít. Odtud totiž vede cesta k pochopení toho, co všechno je ve hře (děti), jakou to má váhu a co by se mělo udělat dál.
Důležitou odbočkou při výrazném fyzickém násilí je oznámení na pachatele („zavolat policii“), protože to může zlepšit úspěšnost oběti při dalším jednání, anebo naopak vyjevit, co je partner vskutku zač, a urychlit odloučení. Dalším možným krokem je podat žádost o rozvod, což není vždy jednoduché, protože agresoři bývají schopnými manipulátory a oběť se pochopitelně bojí postupovat proti jejich vůli. Zda má smysl, aby spolu takoví partneři žili, záleží na výsledku onoho prvního kroku, to se nedá zevšeobecnit.
Smutné je, a to se velmi často stává, že když se takoví partneři rozejdou a najdou si nové protějšky, model se opakuje, takže ani rozchod nemusí ještě znamenat, že budou z lesa venku. Nejlepší východisko je práce na sobě u každého z nich, byť za pomoci psychoterapeuta. Děti by na tom jenom získaly a babička nakonec také.
