Moře na Sahaře: Dnes jenom vyprahlá poušť, ale pocházejí odtud jedna z nejstarších vyobrazení lodí
Sahara. Nic než písek, kamení a prach, kterého je tolik, že ho vítr občas zanese až k nám. Místo stejně nepřátelské jako polární krajiny, jen s tím rozdílem, že tu nezabíjí mráz, ale žízeň a horko. A přece tady ještě nedávno tekly řeky a pásla se stáda zvířat. Sahara názorně předvádí, že klima se měnilo, mění a měnit bude. A že věřit v jeho stálost je nebezpečný klam.
Porucha motoru nebo kola po osy zahrabaná v písku. Ve dne vražedné horko, v noci mráz, pomoc nikde. Šílenství je stále blíž. Nakonec vypijete i vodu z chladiče a pak už jen čekáte na smrt, která celou tu dobu číhala poblíž...
Tak popisovaly cestopisy tragické konce mnoha pokusů o překonání Sahary ještě v první polovině minulého století.
Na počátku šedesátých let téhož století francouzský etnograf a cestovatel Henri Lhote (1903–1991) ale napsal: „Uprostřed nesmírných písečných plání našel jsem tábořiště rybářů, obrovské hromady rybích kostí, kosti hrochů a slonů, (...) skvostné kostěné harpuny, ostré šípové hroty z pazourku a závaží k rybářským sítím. Nejstarší z nálezů, například pozůstatky po rybářích v Admerském ergu, pocházejí určitě z dob před statisíci let, kdežto nejmladším nebude víc než čtyři až pět tisíc let. Vodní ráz zvířeny jasně převládá a nasvědčuje velmi vlhkému prostředí se stálými vodními toky...“
Země Velkého marťanského boha
Henri Lhote nebyl první badatel, který si všiml, že na dnes vyprahlé saharské poušti kdysi lidé lovili ryby. Teprve jeho objevy však zaujaly veřejnost, ačkoliv nejdřív z poněkud kuriózního důvodu. Tou dobou velmoci soutěžily, která jako první pošle člověka do vesmíru, a Henri Lhote ze Sahary přivezl fotografie pravěkých kreseb, na nichž byly postavy oděné v něčem, co silně připomínalo kosmické skafandry. Jednu z nich dokonce nazval Velký marťanský bůh – a působí opravdu děsivě: šestimetrová bytost má místo hlavy velkou kouli opatřenou na temeni jakýmisi štěrbinami, zatímco jediné oko nezúčastněně zírá zprostředka obličeje... Další tvorové ze saharských skalních obrazáren zase mají na „helmách“ konstrukce připomínající antény nebo se vznášejí jakoby ve stavu beztíže...
Lhote konstatoval, že „tento zvláštní lidský typ s kulatou hlavou je základním prvkem tamních maleb“. A pro jistotu se zapřísahal, že na návštěvníky z vesmíru nevěří. Jenže v režii Ericha von Dänikena a jemu podobných začaly obrazy z pouště žít vlastním životem a leckoho utvrdily v názoru, že na Zemi kdysi přistáli vetřelci ze vzdálených světů. Etnografové ale nakonec přesvědčili většinu veřejnosti, že skalní kresby ze Sahary zobrazují šamany, a lidé si začali všímat i dalších, širších souvislostí. Především toho, že Sahara kdysi vypadala mnohem pohostinněji než dnes. V letech 1957 a 1958 uspořádal Henri Lhote v pařížském Musée des Arts Décoratifs výstavu představující výsledky jeho expedic, která změnila nejen pohled na umění saharských domorodců, ale i na klimatickou minulost největší pouště světa.
Někteří učenci si to mysleli už ve starověku. O Sahaře plné vody například uvažovali antičtí zeměpisci Hérodotos (484–425 př. n. l.) a Strabón (63 př. n. l.–24 n. l.). Oba navštívili Egypt a nejspíš nepřehlédli, že v poušti jsou dodnes suchá koryta někdejších řek. Jistě také mluvili s tamními kněžími, protože učení Řekové do Egypta jezdili především kvůli vědomostem této mnohem starší civilizace. A je přinejmenším pravděpodobné, že v tamních chrámech se uchovávaly mimo jiné také informace o tom, že vysychání Sahary stálo za vznikem říše na Nilu.
V moderní době si skalních maleb (petroglyfů) nejspíš jako první všiml německý cestovatel Heinrich Barth (1821–1865), který roku 1850 přešel napříč Saharou. Později poznatky ze svých cest shrnul v rozsáhlém pětidílném cestopise Reisen und Entdeckungen in Nord- und Zentralafrika in den Jahren 1849 bis 1855. Zmínil tu také saharské petroglyfy, které ho přivedly na myšlenku, že poušť kdysi vypadala úplně jinak. Samotné kresby dával Barth do souvislosti se starořímským a etruským uměním, protože v jeho době bylo nepředstavitelné pomyšlení, že lidé dokázali zobrazovat své okolí už o mnoho tisíciletí dřív. Tehdejší učenci dokonce odmítali možnost, že by afričtí „divoši“ mohli mít něco jako historii. Naproti tomu Barth jim poprvé přiznal místo v dějinách světového umění.
„Heinrich Barth jako jeden z prvních rozpoznal význam a bohatost afrického umění a historie,“ konstatuje Julia Wincklerová, výtvarnice a historička umění z University of Brighton.
Od té doby se saharskými kresbami i klimatickou minulostí zabývalo několik etnografů a přírodovědců, ale teprve Henri Lhote na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století představil veřejnosti ucelenější a strukturovanější obraz zaniklého světa Sahary.
Lidé z neznáma
Obrovské množství fotografií a kopií děl z pravěkých skalních obrazáren přivezených Henrim Lhotem rozprostřelo před užaslým publikem neskutečný obraz minulosti dnešní, bezvodé pustiny. Vypovídaly o bohatém životě dávné lidské společnosti v místech, kde to čekal jen málokdo – a nejen to. Mnohé měly také působivou estetiku a nezapadly by ani v nejprestižnější galerii moderního umění. Stáda zvířat. Muži na lovu. Krásné dívky. Děsivé masky a nadpřirozené bytosti. Vozatajové na vozech tažených koňmi v trysku...
Díky moderním datovacím metodám dnes víme, že kresby zachycují časové období dlouhé 12 tisíc let, od starší doby kamenné až téměř k počátku našeho letopočtu. Odborníci ho rozdělili na kratší úseky, jimž dal základ už Henri Lhote. Nejstarší označují za období velké divoké fauny, protože zobrazuje slony, nosorožce, žirafy a další zvířata, jež už na Sahaře nežijí. Tehdejší umění zachycuje také lidi, kteří je loví oštěpy, luky a sekerami. Tato etapa končí před asi šesti tisíci lety.
S ní se částečně překrývá období kulatých hlav nazvané podle bytostí namalovaných ve stylu Velkého marťanského boha. Jeho vrcholná fáze nazývaná pastevecká začala před 7200 a skončila před třemi tisíci lety. V tomto čase už lidé nezabíjeli divoká zvířata, ale jsou zobrazováni s domácími tvory. Tehdy saharské umění dosáhlo svého vrcholu – ale je to také začátek konce, protože podnebí se změnilo a vody začalo ubývat. Pak následují ještě období koně a velblouda, ale to už nastává úpadek, protože ze savany se stala poušť a většina lidí odešla.
Roku 2023 zveřejnil prestižní vědecký časopis Nature výsledky genetické analýzy koster, jež se o několik let dřív našly v jihozápadní Libyi, v oblasti zvané Takarkori. Před přibližně sedmi tisíci lety patřily patnácti jedincům, kteří tu žili v krajině plné zeleně, jezer a řek. Dvě nejzachovalejší prozkoumali vědci z římské University Sapienza a z Milánské univerzity. Výsledkem bylo překvapení: saharská populace byla nejméně 50 tisíc let izolovaná od zbytku lidstva. Padla představa, že zelená Sahara představovala křižovatku kultur; přinejmenším část zdejší společnosti se nemísila s jinými.
Zánik ráje
Proč se z kdysi zeleného ráje lidí i zvířat stalo největší pískoviště na světě o rozloze devět a čtvrt miliónu čtverečních kilometrů (tedy jen o málo menší než USA), do kterého se dnes vejde deset ne právě malých států? Povrchní texty na otázku obratem odpovídají, že za to mohou lidé a jejich bezohledné hospodaření – ale to není pravda. Přinejmenším proto, že podle většiny vědecky podložených teorií Sahara začala vznikat už před několika milióny let, kdy po lidech ještě nebylo ani památky. A že během této dlouhé doby vysychala, zelenala se a zase vysychala několikrát.
Hypotéz, proč se začaly podmínky na severu Afriky před pár milióny let měnit k horšímu (odhady kolísají mezi dvěma až osmi milióny let), je víc a ve všech je náš druh mimo podezření. Některé si všímají, že právě tehdy zanikalo pravěké moře Tethys a na jeho místě tlaky zemských ker vyzdvihly horské masívy. To ovlivnilo převládající směry pohybu vzdušných mas, takže na území dnešní Sahary ubylo srážek. Jiná hypotéza soudí, že na sklonku třetihor se začalo z neznámých důvodů měnit klima na celé planetě, což se na Sahaře projevilo jejím vysycháním. V severní Africe ale tato změna dostala zvláštní charakter: začala se tu střídat suchá období s deštivými. Většina vědců soudí, že za to mohou pohyby Země, oběžná dráha a kolébání zemské osy (precese). Když je severní polokoule v důsledku precese vystavená Slunci nejvíc a současně je Země na své oběžné dráze naší hvězdě nejblíže, sílí i monzun a na Sahaře prší. Zatím poslední takové období začalo před 14 500 lety. Rybářské náčiní i skalní kresby jsou svědectvím o velkých jezerech a mohutných řekách. Paradoxně z dnes vyprahlé pouště pocházejí i jedny z nejstarších zobrazení lodí.
Naopak když precesní pohyb a další kosmické vlivy způsobí oslabení monzunu, Sahara začne vysychat. Zatím naposledy se to stalo před pěti až šesti tisíci lety. Jak pršelo čím dál méně, krajina se měnila. Vody ubývalo, velká fauna vymizela a lidé přešli od lovu k pastevectví. Někteří vědci soudí, že tento způsob hospodaření situaci ještě dál zhoršoval, protože zvířata vypásala čím dál skromnější vegetaci.
Nakonec na poušti zůstali jen ti nejotrlejší, zatímco většina lidí se odstěhovala do povodí Nilu, které už nebylo bažinou každou chvíli devastovanou ničivými záplavami. Veletok se proměnil v dárce úrodné půdy a zrodila se tam velkolepá egyptská říše.
Střídání suchých a mokrých období na Sahaře však nejspíš neskončilo. Vědci si myslí, že za patnáct tisíc let se poušť znovu zazelená.
Zatopená Sahara
Voda by se mohla na Saharu zase vrátit i dřív než za patnáct tisíc let, ale museli by se o to přičinit lidé. Nezanedbatelné rozlohy jejího území totiž leží pod úrovní mořské hladiny, takže by stačilo je spojit s mořem, aby vznikly velké vodní plochy. Například Katarská proláklina v Egyptě má plochu 19 600 kilometrů čtverečních, tedy skoro tolik co Středočeský a Jihočeský kraj dohromady. Přitom takových (i když většinou menších) proláklin se nachází na Sahaře víc. Obvykle jde o nejžhavější, nejpustší a nejnehostinnější části pouště a často jsou poměrně blízko mořského pobřeží. Takže proč se jich tímto elegantním způsobem „nezbavit“.
Na první pohled nenabízí proměna pouštní pustiny v pláň mořské vody výhody, které by ospravedlnily náklady, ovšem jejich zastánci jsou opačného názoru. Tvrdí, že zvýšený výpar z jezerní hladiny by vedl k vlhčímu klimatu a možná i k častějším srážkám, takže okolí by se zazelenalo a bylo by možné tu provozovat zemědělství. Spojení s mořem by také znamenalo nové obchodní a podnikatelské příležitosti. Některé projekty počítají i s tím, že voda valící se do proláklin z moře by poháněla turbogenerátory. Také by šlo zpeněžit sůl a v ní obsažené vzácné prvky získané při odpařování mořské vody.
Myšlenka na zatopení částí Sahary mořem není nová. Širší veřejnost se s ní nejspíš poprvé seznámila už v roce 1905, kdy vyšel román Julesa Verna Zatopená Sahara (v originále L´invasion de la mer). Vypráví o skupině francouzských inženýrů a vojáků, kteří mapují část Sahary, aby připravili její zatopení. Jenže příroda to nečekaně provede za ně při obrovském zemětřesení – a jaksi mimochodem tak zahubí padouchy, kteří usilovali o život kladných hrdinů.
Nebyla to tak docela fantazie. Verne v románu (který vyšel až po jeho smrti) mluví o úspěšném tvůrci Suezského průplavu Ferdinandu de Lessepsovi (1805–1894), a Françoisi Éliem Roudairovi (1836 až 1885), kteří roku 1878 s takovým projektem skutečně přišli. Spočíval v zatopení tuniské saliny Šatt al-Fedžedž, ležící pod úrovní moře, jež od ní dělí jen 21 kilometrů. Autoři tvrdili, že nové jezero zlepší klima nejen v jeho okolí, ale dokonce až v Evropě. Díky Lessepsovu věhlasu je veřejnost brala vážně, jenže francouzská vláda projekt odmítla financovat.
Francouzský plán na zatopení části Sahary zdaleka nebyl jediný. Asi nejblíže k realizaci měl (a stále má) plán nazvaný Quattara Project, spočívající v zatopení již zmíněné Katarské prolákliny. Věnovala se mu postupně řada inženýrů a měnil se v čase, přičemž asi nejzajímavější verze počítala s hloubením kanálu pomocí jaderných náloží. Na něm by pak vyrostla přehrada srovnatelná s Asuánskou hrází na Nilu, která by udržovala rovnováhu mezi přitékající vodou a výparem v jezeře. Trvalý rozdíl mezi hladinami Středozemního moře a umělého jezera by umožnil výrobu elektřiny, zatímco mořská sůl hromadící se na dně by byla dalším zdrojem příjmů. V jiné verzi projektu by proláklina nebyla spojená s mořem, ale s Nilem.
Zájem o Quattara Project stále trvá. Od roku 2023 se jeho proveditelností, přínosy a riziky na objednávku egyptské vlády zabývá Egyptská skupina pro mezinárodní obchod (EGIT). Objevily se také zprávy, že se o něj zajímá Saúdská Arábie, která by ráda těžila lithium a další žádané suroviny z mořské soli hromadící se ve velkém v takto vzniklém jezeře. Překážkou v realizaci ale nejsou jen obrovské investice. Ekologové varují, že s dopady takových obrovských projektů na lokální klima nejsou zatím zkušenosti a zdaleka nemusí být jen pozitivní.
