České diamanty: Na našem území byly nalezeny dva diamanty. Místo nálezu je tak trochu záhadou
Už ve středověku proslavily České království jeho drahokamy: nacházely se tu (a stále nacházejí) granáty, safíry, křišťály, růženíny, turmalíny, vltavíny. Ovšem ten nejkrásnější, nejžádanější a nejvíce ceněný drahokam tu není. I když nejméně dva diamanty se u nás našly. Místo jejich nálezu je ale tak trochu záhadou a předmětem neutuchajícího zájmu geologů i sběratelů.
Učený jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) napsal, jak do Čech už ve 14. století pronikali prospektoři až z Benátek, aby tu tajně hledali drahé kameny, které pak podloudně vyváželi. Nejvíc se zajímali o granáty (odborníci mají raději termín pyrop). Jsou sice menší než na jiných světových nalezištích, ale vyznačují se nádherným ohnivě rudým svitem, za nějž mohou oxidy chromu. Nacházejí se výhradně tady, a tak se jim začalo říkat české granáty. Má se za to, že o toto jméno (Granatus bohemus) se postaral sám dvorní lékař císaře Rudolfa II., Anselm Boëtius de Boodt.
Český granát byl tak žádaný, že kontrolu nad jeho produkcí i vývozem si pro sebe vyhradil císař Rudolf II. a později i habsburská panovnice Marie Terezie. Granáty tu těžila a zpracovávala ve své brusírně hrabata ze Schönbornu, kterým patřil statek Podsedice na jižních svazích Českého středohoří. A právě tady se to roku 1869 stalo.
„Brusič Preissler ze Skalky u Dlažkovic povšiml si jednoho světle žlutavého kaménku proto, že se na granátovém bruse nedal smirkem brousiti, a dokonce sám brus rozrýval,“ napsal profesor báňské univerzity Bohuslav Ježek v Hornických rozhledech. Se záhadným kamenem si neporadil ani diamantový vrták. Krátce poté odborníci v Praze potvrdili, že to je diamant.
V Evropě do té doby nebyly známé žádné významné lokality výskytu krále všech drahokamů. Jak se dlažkovský diamant ocitl tak daleko od proslulých asijských, afrických nebo jihoamerických nalezišť, bylo záhadou.
Zrozené z ohně
S velkou mírou nadsázky se dá říci, že diamant je takové hezčí uhlí, protože obojí se skládá z uhlíku. Tím ale veškerá podobnost končí, protože diamanty nevznikly z pravěkých rostlin, ale z uhlíku obsaženého v některých horninách.
Dnes převládající hypotéza říká, že to bylo v hloubkách 150 až 200 kilometrů při teplotách dosahujících až 1200 stupňů Celsia, kam se dostaly karbonátové horniny (tedy bohaté na uhlík) v procesu zvaném subdukce. Při něm se jedna deska zemské kůry podsouvá pod druhou a tak se do oblasti, kde vládnou tak vysoké tlaky a teploty, dostane i uhlík v horninách, jež nejčastěji vznikly usazováním schránek vodních organismů. Jedině tam z něj mohou vykrystalizovat tyto vzácné drahokamy.
Jejich vzácnost je ale poněkud relativní. Sondováním pomocí zvukových vln vědci zjistili, že v podloží pevninské kůry do hloubek 300 kilometrů může být diamantů obrovské množství. Což sice zní lákavě, ale má to drobnou vadu: nikdo se k nim nedostane – ani teď, ani v dohledné budoucnosti, pokud vůbec někdy. Nicméně diamanty tam jsou, ale ještě zbývá druhá část problému: jak se z takové hloubky dostalo na povrch to málo, jež dosažitelné je?
Vlastně to nejspíš bylo hodně dramatické. Při některých typech obzvlášť prudkých sopečných erupcí odtud vyrazil až k povrchu materiál, jemuž se říká kimberlit. Takové kimberlitové magma pochází z hloubek až třikrát větších, než je magma běžných sopek, a vypráví nám tedy o prostředí, které je jinak naprosto nedosažitelné. Při explozi velkou rychlostí projelo nadložními horninami úzkým kanálem (říká se mu kimberlitový komín, trubka nebo peň), v němž později ztuhlo. Proto má tolik diamantových dolů podobu hluboké jámy s téměř kolmými stěnami.
Pokud je erupce obzvlášť divoká, nevyplní komín jen kimberlit, ale i nesourodá směs úlomků všeho, s čím se magma na své divoké jízdě za sluncem dostalo do styku. Takovému útvaru se říká diatréma. Pro úplnost se sluší dodat, že existují i diamanty meteorického původu, jež ale nemají s naším příběhem nic společného.
Kraj ztracených vulkánů
Kromě diamantů obsahují kimberlity a diatrémy i další zajímavé a ne zrovna běžné minerály, jako třeba zirkon, spinel, safír a jiné. Co je z hlediska dalšího vyprávění o českých diamantech důležité – nachází se mezi nimi také granát. Ten se u nás nedobývá z kimberlitových komínů a diatrém, ale z náplavů na jižních svazích Českého středohoří, kam jej později roznesla eroze. A právě odtud pocházejí i dva české diamanty.
Výrazné špičaté kopce Českého středohoří jako by do mírné krajiny téhle země ani nepatřily, a tak není divu, že tolik lidí v nich vidí vyhaslé sopky. V třetihorní éře to tady sice opravdu soptilo, jenže tehdejší vulkány trčely o nějakou tu stovku metrů výš. Pak ale vyhasly, do práce se dala eroze a největší část sopečných kuželů odnesla. Zbyly z nich jen rozpadlé trosky – bývalé přívodní kanály magmatu, z něhož se stal odolný čedič. To je skutečná povaha Českého středohoří.
Tady někde se kdysi rozpadl i vulkán, který na povrch vynesl české granáty. Voda je roznesla po okolí a od té doby se nacházejí na polích, v potocích i v píscích a dalších usazeninách kolem Třebívlic, Podsedic, Dlažkovic, Chrášťan a dalších osad téhle části jižních svahů středohoří. Ještě před pár desítkami let se daly sbírat na polích a našly se při tom i docela pěkné kousky schopné výbrusu až okolo půl centimetru. Granáty jsou sice až v hlubší vrstvě pod ornicí, ale na povrch se dostávají orbou. Jenže sběratelů je moc a dnes už to chce holínky, rýžovací pánev, rýč a hodiny po kolena v ledové vodě. Ale když se na dně pánve mezi obyčejným pískem objeví rudé jiskry českých granátů, na všechny nepříjemnosti rázem zapomenete. V jejich ohnivém svitu je něco, co se člověku zavrtá hluboko do srdce. Vím, o čem mluvím, zažil jsem to na vlastní kůži.
Ale pokud se vám rýžovat nechce, nic není ztracené: kousek odtud v Třebenicích je hezké Muzeum českého granátu. Oblastí také vede turistická Ulričina stezka, pojmenovaná po Goethově pozdní lásce Ulrice von Levetzow (1804 až 1899). Výběr jména nebyl náhodný; Ulrika byla nejen majitelkou zdejšího panství, ale i cenné kolekce šperků z českého granátu. Dnes je jejich menší část v třebenickém muzeu, větší v muzeu města Most.
Objev v brusírně
Profesionálové by se rýžováním neuživili, proto na sběr musí jít jinak. Dnes se u Podsedic v otevřeném lomu průmyslovým způsobem těží granátonosný štěrkopísek, z něhož pak soustava praček, sít a dalších strojů získává materiál pro šperkařskou výrobu.
Od 18. století se surovina dobývala z množství příkopů, jam nebo šachtic, z nichž některé dosahovaly až padesátimetrové hloubky. Propírala se a třídila ručně, ale v principu byl postup stejný jako dnes.
Právě tak se roku 1869 v schönbornské brusírně objevil dlažkovský diamant. Hned v lednu následujícího roku nález nejdražšího drahokamu potvrdili odborníci v Praze a o pár dní později o tom vyšel článek v deníku Prager Abendblatt.
Zahraniční experti požadovali důkaz, proto bylo z kamene odděleno pět mikroskopických úlomků a před svědky spáleno. Diamant totiž své příbuzenství s uhlím nezapře aspoň v tom, že také hoří. Pak už nešlo nic namítat, a zpráva o nálezu se objevila dokonce v tehdy novém britském časopise Nature, který je dodnes nejprestižnějším vědeckým periodikem.
Jenže s objevem z brusírny byl ještě jeden problém: nikdo nevěděl, odkud přesně kámen pochází. Nález sice měl mezinárodní ohlas, jenže ve střední Evropě nikdo výskyt tohoto drahokamu nečekal.
Mnoho odborníků proto usoudilo, že jde o podvrh a kámen ve skutečnosti pochází odjinud. Nedůvěra byla vcelku oprávněná, protože česká historie 19. století rozhodně netrpí chudobou na podvrhy. Po počátečním rozruchu tak kolem dlažkovského diamantu zavládlo rozpačité mlčení.
Do proslulých obrů, jako je třeba Koh-i-noor, Velký Mogul nebo Cullinan, má dlažkovický diamant dost daleko. Zatímco největší diamant světa, slavný Cullinan, je dlouhý přes 10 centimetrů a okolo šesti centimetrů vysoký i široký, rozměry jeho bratříčka z Českého středohoří jsou jen 4,1 × 2,6 milimetru. Hmotnost činí šest setin gramu, v řeči šperkařů necelé tři desetiny karátu (zatímco Cullinan má 3106,75 karátu). Na druhou stranu to ale není ani zas tak málo, protože i české granáty těchto rozměrů jsou považovány za šperkařské kameny – a diamant je přece jen něco víc.
Druhý exemplář
Trochu horší to ale je s kvalitou českého nálezu. První a dodnes největší český diamant je nedokonale vyvinutý osmistěn nažloutlé barvy, což nejsou právě parametry, které by probouzely svit v oku slavných amsterodamských brusičů. To by však nemuselo vadit, protože dnes se u diamantů cení i jejich technické kvality, hlavně bezkonkurenční tvrdost. A hlavně už pouhá existence tohoto kousku znamená příslib: kde je jeden, tam mohou být i další.
Toto očekávání se naplnilo roku 1927 – jenže nález zase nic nevyřešil. Nový kámen byl o něco menší než první, 3 × 2,8 × 2,6 milimetru, měl však tentokrát čistší barvu. A zase byl jako diamant odhalen až v brusírně. Říká se mu chrášťanský, podle další vsi v této oblasti, ale skutečné místo, kde ho vykopali, nikdo nezná. Dnes jsou oba české diamanty v depozitáři Národního muzea v Praze.
V polovině padesátých let 20. století stoupla cena diamantů na světových trzích a „lidově demokratický“ režim oddělený od civilizovaného světa železnou oponou hledal vlastní zdroje strategických surovin. Pozornost se soustředila i na české diamanty. Do středohoří vyrazily týmy geologů s vrtnými soupravami. Nejdřív to vypadalo nadějně: u Dřemčic pod vrchem Kuzov poblíž lokality s příznačným názvem Granátka se našel další slibný kousek o rozměrech 0,3 × 0,3 × 0,2 milimetru.
Ze zahraničí proto byly zakoupeny složité a drahé stroje pro hledání malých diamantů v náplavech – jenže pak přišlo první nepříjemné překvapení. Za přísných bezpečnostních opatření nechali odborníci strojem projít i jeden ze starších českých diamantů, ale ten nebyl odhalen. A jako by smůly nebylo dost, následovala ještě jedna blamáž: podrobnější analýza prokázala, že třetí nadějný kamínek není diamant, ale barnaté sopečné sklo.
Neúspěchy a zbytečně vynaložené prostředky vedly k tomu, že zájem tehdejších oficiálních míst o české diamanty uvadl. Tím spíš, že se zlevnila výroba, a tím i ceny syntetických technických diamantů. Draze je získávat z přírodních ložisek ztratilo smysl.
Ale otazníky nad českými diamanty zůstaly.
Příběh zůstává otevřený
Ložiska českých granátů v Českém středohoří jsou sekundární, což znamená, že se nacházejí na místech, kam je druhotně přinesla voda. Geologický průzkum v polovině minulého století se proto soustředil na hledání primárních zdrojů, kde by mohly být i další diamanty. Rozmístění granátonosných štěrkopísků naznačovalo, že jeden z těchto zdrojů by se mohl nacházet na návrší Linhorka mezi obcemi Staré a Leská. Že to byla kdysi sopka, naznačuje mimo jiné odkryv s takzvanými kamennými slunci na jejím severovýchodním svahu. Paprsčité útvary ve skalní stěně vznikly tak, že se ve žhavém magmatu ocitly úlomky chladnější horniny. Když pak i okolní hmota chladla, popraskala tímto svérázným způsobem.
Linhorka byla vulkán typu maar, jenž exploduje jen jednou a mimořádnou silou, takže ani nevytvoří pořádný kopec. V časech, kdy se to stalo, tady byl povrch přibližně o 300 metrů výš. Jeho dnešní podobu pak vymodelovala eroze. Vrty provedené v polovině minulého století do přívodního kanálu Linhorky odhalily, že je to diatréma a že granáty skutečně pocházejí odtud. Linhorka se tak stala kromě geologů i častým cílem novodobých kopáčů hledajících tu vzácné minerály.
Nová stopa v případu zdejších diamantů se ale objevila až v druhém tisíciletí, kdy tu prováděl výzkum tým geoložky Jany Kotkové. Ve vzorcích našli mikrodiamanty velké jen několik mikrometrů (pro srovnání: síla lidského vlasu je 18 až 180 mikrometrů). Takže z nich nebudou šperky, a dokonce ani řezné nebo vrtné nástroje. Jejich význam je jiný: umožní vědcům rozšířit znalosti o hloubkách, kam se jinak nedostanou. A definitivně se tak potvrdilo, že diamanty se v Českém středohoří opravdu vyskytují.
Přesto všechny otázky zodpovězené nejsou. Existují nepříliš dobře doložené zprávy o nálezech dalších dvou diamantů v letech 1999 a 2000. Mělo se tak stát ve Vestřevi u Hostinného na Trutnovsku, kde je také naleziště granátů. Další diamant byl údajně nalezen roku 2003, a dokonce má být větší než čtyři předešlé. Ale většina expertů soudí, že to jsou podvrhy. I když o dlažkovickém a chrášťanském kameni se říkalo totéž.
Příběh českých diamantů zůstává dál otevřený.
