Ikaros Fučík od Vodňan. Patřil mezi první aviatiky i jihočeský truhlář?
Podle antické báje byli prvními letci Ikaros a Daidalos, kteří vzlétli na křídlech z ptačího peří slepeného voskem. Nepochybně jde jen o mýtus. Něco podobného se ale také traduje o Vítu Fučíkovi, jenž údajně létal poblíž Vodňan už v 18. století.
Byv již asi 50 let stár, zhotovil si křídla, přivázal je na sebe a vylezl na střechu své chalupy. Pak roztáhl křídla, pustil se do povětří, lítal, a když letěl přes rybník, nemohl již vydržeti dýchati, musel se tehdy nad okrajem rybníka na zem spustiti, aby se v rybníce neutopil..., vypráví o leteckých pokusech Víta Fučíka nejstarší dochované svědectví, které je ale bohužel tak trochu z druhé ruky. Je to text od smíchovského vydavatele Františka Šťastného v časopisu Zábavy myslivecké z roku 1861 a zachycuje osobní vzpomínku jeho otce Václava.
Konstatováním, že jde jen o další neuvěřitelnou a neověřitelnou historku, jakých se po venkovských hospodách u piva vykládalo vždycky víc než dost, by to mohlo skončit – jenže historické dokumenty potvrzují, že zmíněný Vít Fučík opravdu existoval.
Svědectví archívů
Na to, že šlo o obyčejného nevolníka, toho o životě Víta Fučíka víme docela hodně. Narodil se nejspíš roku 1719 jako poddaný na schwarzenberském panství, některé prameny ale mluví až o roce 1730. Mezi lety 1756 a 1760 působil jako hajný. Historické listiny také dokládají, že roku 1760 mu bylo uděleno povolení koupit chalupu na samotě Klůs u Strpského rybníka nedaleko Vodňan. Měl tu malé hospodářství a povinnost dohlížet na rybník. Usedlost Klůs u východního konce Strpského rybníka stále existuje, dokonce je na mapách oficiálně označená jako Dům Víta Fučíka. Je to jedno ze zastavení naučné stezky nesoucí jeho jméno a nechybí tu ani turistické odpočívadlo s informační tabulí popisující jeho letecké výkony.
Fučík měl s manželkou Alžbětou přinejmenším jednoho potomka, dceru Annu. Ta si roku 1777 (nebo 1784) vzala jakéhosi Vavřince Straku ze Sedlic. Majitel panství pak chalupu převedl na novomanžele a následně na děti vzešlé z tohoto manželství. Nelze tedy vyloučit, že existují potomci, kteří by možná o celé záležitosti věděli víc nebo kteří vlastní i nějaké památky na létajícího předka.
Zajímavý je doklad ze srpna 1780, kdy byl Vít Fučík a další čtyři poddaní obviněni z jakéhosi blíže nespecifikovaného „uctívání svaté Koruny a svatého Kryštofa“ a ze spojení s nadpřirozenými silami. Proto je hejtman prácheňského kraje na 17. srpna téhož roku předvolal před hrdelní soud do Písku. Ale o co přesně šlo ani jak to dopadlo, dobové dokumenty víc neříkají.
Roku 1793 Fučíkovi zemřela žena, on sám podlehl tuberkulóze nebo jiné plicní chorobě 29. října 1804. Byl pohřben na hřbitově u vesnice Bílá Hůrka, jež je dnes součástí obce Dříteň jižně od Temelína. Hřbitov s kostelem sv. Štěpána tu stojí dodnes, Fučíkův hrob tu už není. Tolik dochované historické prameny – které se však o Fučíkových leteckých experimentech nezmiňují. Jak to tedy s jeho létáním bylo? V tomto ohledu jsme bohužel zatím odkázáni jen na nedoložená vyprávění a dohady.
Nejstarší písemný doklad o Fučíkovi jako aviatikovi je v již zmíněném časopisu Myslivecké zábavy (pátý svazek prvního ročníku, strany 21 až 22), kde se o něm ještě píše: „… žil před mnoha lety na samotě Klůs, od blízkého lesa Klůs tak nazvané, na bývalém panství libějickém člověk jménem Vít Fučík, kterého okolní lid Kudličkou jmenoval. Sám od sebe se naučil truhlářství a řezbářství, a poněvadž se již co mladý pasák ustavičně řezáním kudličkou na pastvě zanášel, byl nazván Kudličkou.“
František Šťastný, jenž Myslivecké listy vydával vlastním nákladem, nakonec vyzývá čtenáře, „… aby mně někdo z tamního okolí podal životopis dotčeného výtečného samouka“. Zdá se ale, že se nikdo neozval, protože celá záležitost na půl století usnula. Vše se však změnilo s rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem Československé republiky.
Vzduch je naše moře
Jedním z mnoha handicapů fatálně omezujících životaschopnost nově vzniklého státu byl omezený přístup k moři. Republika na to mimo jiné reagovala oficiálním heslem „Vzduch je naše moře“ a podporou všeho, co nějak souviselo s létáním.
Tehdejší historikové ale o Fučíkově létání nic nedohledali, vyslechli tedy starousedlíky, z nichž někteří toho věděli dost – ale jen z doslechu, protože od časů Kudličkova života už uplynulo více než století. A hlavně – nic z toho nešlo ověřit.
Podle vyprávění pamětníků byl Vít Fučík velmi drobné postavy a vážil (převedeno na dnešní jednotky) asi 50 kilogramů, což mu jeho snahy se vznést značně usnadňovalo. S aviatickými pokusy začal někdy počátkem 60. let 18. století. Popisy jeho létacích konstrukcí jsou dost nejasné a často si protiřečí; nečastěji se mluví o jakési kombinaci ornitoptéry (letadla s mávavými křídly) a balónu. Šlo prý o zvláštní oblek, k němuž byla připevněna plechová křídla (podle jiných autorů proutěná) oblepená husími brky. Na oblek bylo také našito velké množství zvířecích měchýřů naplněných bahenním plynem (metanem), který letce nadlehčoval.
Některé zprávy uvádějí, že létací aparáty postupně vznikly dva, nebo dokonce tři. Druhou vylepšenou verzi měl Fučík postavit někdy mezi lety 1778 až 1780. Zdokonalená křídla prý byla rozměrnější a podobala se křídlům netopýra.
Třetí verze údajně pocházela z počátku 90. let 18. století. V tomto případě už bylo křídlo pevné a jeho potah tvořila látka. Zřejmě také tentokrát chyběly měchýře s bahenním plynem. Mělo tedy vlastně jít o něco na způsob primitivního závěsného kluzáku.
Světové prvenství s otazníky
Vít Fučík, přezdívaný Kudlička, prý zpočátku startoval ze střechy nebo vikýře svého domu, později z plošiny postavené v koruně seříznuté borovice. Vždy vzlétal proti větru. Nejdřív konal pouze krátké lety nad blízkým Strpským rybníkem (patrně proto, že pád do vody by byl přece jen příjemnější než na tvrdou zem), později si však troufal i dál. Podle některých vyprávění třikrát doletěl až do Vodňan a jednou se údajně vypravil až do Písku. To už ale prý bylo nad jeho síly (jiná verze tvrdí, že mu z měchýřů unikl nosný plyn) a nouzově přistál kdesi u Selibova.
Izák Arnštejn z Vodňan také vypověděl, že v dětství slyšel vyprávět o poslu z nebe, jenž přistál na okně synagógy. Mělo se tak stát před šábesem 19. září 1783. Když Židé zjistili, že jde jen o odvážného smrtelníka, vydatně ho pohostili. Datum je zajímavé, protože první pilotovaný let balónu bratří Montgolfierů se uskutečnil až 21. listopadu téhož roku. Kdyby se to podařilo ověřit, byl by Vít Fučík prvním letcem v historii lidstva...
Později se prý Fučík vydal na vzdušnou pouť až do Písku, jenže mu po cestě vyprchal plyn z měchýřů a on musel předčasně přistát. Při jednom z dalších letů ho větrný poryv srazil na hráz rybníka Černoháje a zle poranil. To se mělo stát okolo roku 1790. Od té doby Fučík v leteckých pokusech nepokračoval. Kromě nehody k tomu prý přispěla také domluva místního faráře. Letec se pak dal na pokání, svůj létací aparát rozstříhal na malé kousky ve tvaru kříže a rozvěsil je po okolí jako amulety.
O nespolehlivosti ústních sdělení ovšem svědčí častá tvrzení o Fučíkově smrti při leteckých experimentech. Tak třeba Aloisie Pytlíková, manželka ředitele měšťanské školy v Bosňanech, vyprávěla, že její dědeček vzpomínal na ševce ze samoty Klůs, který se utopil při pokusu přeletět Strpský rybník pomocí vlastnoručně vyrobených křídel. Je však jisté, že Vít Fučík zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku.
Patrně nejblíže hmatatelné stopě Fučíkova létání byli prvorepublikoví historikové, když se dozvěděli o kůlně, kde mělo být jedno z křídel Kudličkova aparátu. Na místě samém jim však bylo řečeno, že si ho nějaký cizí pán okolo roku 1860 odvezl do Prahy...
Záhadná modlitba ke Svaté Koruně
Jediným písemným dokumentem, který by mohl s Fučíkovými aviatickými experimenty souviset, tak zůstává již zmíněné předvolání k hrdelnímu soudu. Proto jej ocituji v plném znění.
„Poněvadž veleslavná Královská apelační komora dne 18. min. m. července nalezla a dnešního dne na vědomost dala, že skrze zavedené vyšetřování spoluúčasti na modlitbách ku Sv. Koruně či Krištofovi dílem obžalovaní a dílem zjištění spoluviníci, jmenovitě: Josef Riedl a Jiří Kozlík z Vodňan, neméně Josef Štika, Vojtěch Krump a Vít Fučík z panství Libějovice, k hrdelnímu soudu ve zdejším král. městě Písku opětovně mají býti dodáni, aby u něj mohli býti dále souzeni. Nechť magistrát neopomene tyto osoby 17. t. m. časně ráno zcela jistě sem dopraviti a tyto zdejšímu již zpravenému hrdelnímu soudu předati. Dáno na Prácheňském krajském úřadu v Písku dne 12. srpna 1780. Ustanovený královský hejtman Prácheňského kraje Lorenz von Gamsenberg“.
Obvinění je už na první pohled divné: proč by měly být závadné modlitby ke svatému Kryštofovi nebo jakési svaté koruně? Svatý Kryštof je jedním ze svatých pomocníků a pomáhá proti strachu ze smrti i v bezvýchodných situacích, což by na Fučíkovy lety sedělo, ale na předvolání k soudu je to dost málo.
Ve stejné době však hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré (1737 až 1808) při hledání pokladů ve zřícenině hradu Potštejn zaznamenal, že někteří jeho zaměstnanci svatého Kryštofa vzývají poněkud temným způsobem. Možná šlo o nějaký kult nebo sektu, jež se tehdejší vrchnosti nelíbila – ale souvisí to nějak s Fučíkovým létáním?
Létající mnich
Vít Fučík byl samouk a zřejmě působil zcela izolovaně, měl ovšem předchůdce. Například roku 852 se zdařil desetiminutový let z horského svahu na jakémsi závěsném kluzáku arabskému učenci Abbásu ibn Firnásovi (810–887). Méně štěstí měl o dvě století později mnich Eilmer z Malmesbury, který si zlámal nohy při pokusu o let z věže kláštera. O konstrukci letadla se pokoušel také Leonardo da Vinci a nechybějí názory, že on nebo jeho asistent na kluzáku opravdu letěli.
Vít Fučík možná měl kolegu v jeho době na nedalekém Slovensku, kde tehdy působil „létající mnich“ Cyprián. I v tomto případě jde o prokazatelně historickou postavu, která je navíc díky jeho církevnímu působení doložena o něco lépe než Fučík.
Mnich Cyprián se původně jmenoval František Ignác Jäschke a narodil se 28. července 1724 v polském Slezsku. Jeho otec byl ve Vratislavi krejčovským mistrem. Má se za to, že vzdělání získal nejen ve Vratislavi, ale i v Brně, v Radošině, snad i v Itálii. Řádový slib složil v Nitře, pak působil v Červeném klášteře v Pieninách. Ovládal řadu jazyků, včetně latiny, řečtiny, němčiny, polštiny. Je autorem velkolepého herbáře dnes uloženého ve Slovenském národním muzeu v Bratislavě. Nejde o pouhou sbírku rostlin; autor dílo doplnil i neortodoxními názory na tehdejší lékařskou vědu i na své okolí. Alchymistické značky, jimiž je text vyšperkován, svědčí o tom, že se věnoval také hermetickým vědám.
Ale i v případě Cypriánova létání jsme odkázaní jen na legendu. Ta praví, že si postavil okřídlený stroj, za pomoci ďábla jej dovlekl na vrchol Tří korun v Pieninách a tam se odlepil od země. Odtud prý doletěl až k Mořskému oku. Dál se zkazky o jeho osudu rozcházejí. Podle jedněch ho hrom srazil k zemi, protože člověku létat nepřísluší. Podle druhých opovážlivce potrestali církevní otcové doživotním žalářem, nebo dokonce upálením.
Ale jedna písemná zmínka tu přece jen je: existuje zpráva pocházející z doby okolo roku 1760, podle níž byl ve Spišské Belé na náměstí z příkazu nitranského arcibiskupa spálen čertovský létající stroj. I tady se opakuje historka o úspěšném letu z Tří korun k Mořskému oku. Zajímavá je zmínka svědka o tom, že exekuci nebyl přítomen ani arcibiskup, ani Cyprián. Problém je, že text je známý pouze ze zmínky levočského historika Eleméra Koszeghyho. O tom, kde se nachází originál, není nic známo.
Neví se ani, jak skončil Cyprián, spis citovaný Koszeghym pouze říká, že jej „odvedli na místo, kde neuvidí hory a nebude v pokušení znovu létat“. Většina autorů se domnívá, že musel opustit Červený klášter a zemřel ve vězení někdy roku 1774 nebo 1775.
Ale vraťme se k odvážnému truhláři z jižních Čech.
Není pravděpodobné, že by Vít Fučík podnikl tak dlouhé vzdušné výpravy, ale kratší klouzavé lety se mu podařit mohly. Stejným způsobem později začínali s létáním i průkopníci letectví, jako Otto Lilienthal (1848–1896) nebo Octave Chanute (1832–1910), učitel bratří Wrightů. Pokud je jihočeská legenda pravdivá, pak je Vít Fučík předešel o téměř půldruhého století.
