Na Ukrajině roste počet nezvěstných. Příbuzní se obávají, že mnozí byli odvlečeni proti své vůli na ruské území. Toho se bojí i Julie, které se podařilo se sestrou a dětmi utéct do Řecka.
Julie utekla na konci března z malého města na jihovýchodě Ukrajiny. Říká, že žila vlastně na dostřel od Záporoží a že už bylo riziko příliš vysoké. Odešla se svými dvěma školou povinnými syny a sestrou, která má děti tři, jižní trasou přes Rumunsko do Řecka. Jejich známá na ně v Řecku už čekala. Sama s mámou, která měla jít příští rok do důchodu, už bydlela v domě, který místní Řekové pronajímají turistům a který si zatím pronajala ona.
Obě sestry s dětmi využily k útěku jakési válečné ukrajinské taxislužby – mladí muži, kteří mají automobily a nemohou být z jakýchkoliv důvodů v armádě (aspoň zatím), odvážejí z Ukrajiny buď zdarma nebo za náklady na pohonné hmoty uprchlíky. Ovšem musí se vždy zase vrátit a nahlásit příslušným orgánům, aby bylo jasné, že oni neutekli.
Slehla se po nich zem
I když Julia se sestrou utekly, zbytek jejich příbuzných ve válkou decimované zemi zůstal. A nejen staří lidé, pro které je cesta do zahraničí buď vzhledem ke zdravotnímu stavu nemožná, nebo ji považují za nesmyslnou a zkrátka se ze svých domovů nehnou, raději v nich zemřou. Na Ukrajině mají i sestřenice, synovce a neteře. Každý den proto visí desítky minut na telefonu a kontrolují, zda všichni žijí. S některými, kteří bydlí ještě dál na východě než ony, však prý ztratily spojení už na začátku dubna. A nikdo o nich nic neví.
„Slehla se po nich zem. Otravuju s tím kdekoho,” rozhazuje rukama Julia, povoláním kuchařka.
„Ale není se na koho obrátit. Nahlásili jsme jejich jména a popis policii. Pohřešujeme tři děti – dvě dívky a jednoho chlapce. O jejich rodičích taky nic nevíme. O otce se bojíme spíš proto, že víme, že bojuje. Jeho žena, sestra mého muže, který je v domobraně, má ale taky hluchý telefon a nemůžeme se dopátrat nikoho, kdo by ji viděl nebo nám o ní něco řekl. Ano, úřady si jejich jména zapsaly, ale…” Julie zrychlí tak, až se začne její proud řeči zadrhávat.
„My si myslíme, že je odvlekli Rusové. Právě tak to dělají. Hlavně s dětmi v tomhle věku, když jim je třináct, patnáct. Prý na ně namíří pušku a můžou si vybrat, buď je zastřelí, nebo odvezou do bezpečí. Tak to říkají. Prý do bezpečí!”
Nikdo nic neví
Nedokáže říct, od koho tuto informaci má, ale věří jí.
Není sama. Několik mých známých z Ukrajiny, včetně aktivně bojujících nebo pracujících třeba u policie či v domobraně, tvrdí totéž – Rusové prý proti jejich vůli přesídlují obyvatele z oblastí, které dobyli nebo je aktuálně okupují. A primárně berou děti a mladistvé.
Viděli to na vlastní oči? To ne. Zkrátka se to ale ví.
Ve zmatku, který v zemi panuje, a s výpadky elektřiny i signálu mobilních operátorů je téměř nemožné zjistit, co se s tisícovkami už nahlášených pohřešovaných stalo. Na ukrajinských fórech jsem už četla, že se mluví dokonce o desítkách tisíc unesených.
Julia přikyvuje.
Co možnost, že by někteří z jejich příbuzných mohli být některými z obětí pohřbených v hromadných hrobech, a tedy dost možná nebude nikdo vědět, co se jim stalo a nebudou nikdy identifikováni? Julie odmítavě kroutí hlavou. „To ne, to se jim určitě nestalo,” říká. Její oči si ale už tak jisté nejsou.
Ona sama je přesvědčená, že kdyby její pohřešované příbuzné neodvlekli Rusové, našli by způsob, jak se někomu z rodiny ozvat. A pokud by je snad Rusové zavraždili, někdo by jim určitě dal vědět.
„Ne, to by můj muž jako voják zjistil, kdyby je popravili nebo… vy víte co,” odežene tuto možnost mávnutím ruky.
O tom, že na území Ukrajiny dochází k nedobrovolnému přemisťování tamního obyvatelstva buď přímo do Ruska, nebo aspoň do táborů na Rusy ovládaném území, se ví. Nikdo však nezná počty ani klíč, podle kterého jsou lidé vybíráni. Někde prý přesídlují všechny, tedy i staré lidi. Nejčastěji se však hovoří o dětech a nejen o těch, z nichž jsou čerstvě váleční sirotci.
Rusko tyto informace popírá, oficiálně tvrdí, že nabízí možnost odejít do bezpečí pouze těm civilistům, kteří o to mají zájem.
