Když kardinál Dominik Duka odkázal včera na Twitteru na svůj blog s titulkem Nepodporujte je! Aneb jak pomoci znásilněným Ukrajinkám?, jako už tradičně nepovolil pod tweetem diskusi. O názoru, že by ženy znásilněné nebo takové, kterým znásilnění bezprostředně hrozí, měly radši volit zavraždění, se totiž nediskutuje.
Ono se v římskokatolické církvi obecně moc nediskutuje, a když už, ženy, kterých se konkrétně nejnovější Dukovo téma týká, ke slovu nejsou puštěny vůbec (více si o tom přečtěte například v nejnovějším románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda nebo v právě vydané knížce salesiánského kněze Zdeňka Jančaříka Žena ať v církvi promluví). Proč taky – vždyť jde jen o jejich těla a jejich životy.
Odporovat agresorovi a volit smrt je hrdinství
Duka se ve svém textu neopomněl, ačkoli opatrně, už poněkolikáté zastat kontroverzního katolického uskupení Hnutí Pro život, které 8. dubna na svém facebookovém profilu zkritizovalo posílání Postinoru Ukrajinkám systematicky znásilňovaným ruskými vojáky s tím, že by se k nim měly dostat spíš „houkadla, pepřáky a elektrické paralyzéry“. „Postinor apod. žádnou ženu před znásilněním a zejména pak před souvisejícími traumaty neochrání,“ napsal tehdy zástupce Hnutí Pro život na facebookový profil pochybné organizace. „Skutečným lékem pro kteroukoli ženu, která zažila znásilnění, není nějaká tableta.“
To kardinál Duka jde ještě dál. Konstatuje, že „nelze vidět jako jediné řešení neodporovat agresorovi“, a vzpomíná na případ šestnáctiletého slovenského děvčete Anky Kolesárové. Ta pocházela ze zbožné katolické rodiny, a když ji při „osvobozování“ po druhé světové válce vytáhl rudoarmějec ze sklepa s tím, že se buď nechá znásilnit, nebo ji zastřelí, rozhodla se pro druhou variantu: radši smrt než hřích. Podle Duky je třeba „v úctě pokleknout před těmito vzory statečnosti; ano je to mimořádné řešení, hrdinské řešení a myslím, že ho také málo zdůrazňujeme“. Představuju si ukrajinskou matku, která se se svými dětmi týdny schovává někde ve sklepě, v naději, že se jí podaří zachránit potomkům život, jak tváří tvář hrozbě znásilnění volí radši zastřelení před očima svých dětí s vědomím, že právě jejich těly si agresoři zřejmě posléze poslouží...
O tom, že jsou takto znásilňovány děti, že je to forma genocidy, že jde o úmyslná znásilnění tak ohavná, že mají oběti doživotní fyzické následky, se Duka nezmiňuje – jen aby se dítě vzniklé v těle znásilněného dítěte v pořádku narodilo. V otázce utrpení napadených žen dokáže být zatraceně černobílý, ovšem ruských pachatelů se rád zastane: „Není však úplně korektní mluvit pouze o zločinech ruských vojáků, protože řada svědectví hovoří o nich jako o těch, kteří poskytli pomoc ženám v tomto ohrožení.“
Zachovat život, o oběť nejde
Na dalších řádcích svého nemístného, necitlivého textu srovnává Duka trauma s odnošením a vychováním Božího daru vzešlého z agresivního napadení s traumatem polknutí „pilulky po“ – a je jisté, že on sám by volil první možnost. „Již od středověku, protože znásilnění je bolestí, která postihuje lidstvo po celou jeho historii, bylo nabízeno těmto ženám východisko dát dítěti život a předat takto narozené dítě společnosti, která se jistým způsobem hlásí k určité odpovědnosti za tyto činy,“ navrhuje. Chápu-li to správně, v tomto případě by se měly děti odebrat Ukrajinkám a poslat za těmi dalšími 120 tisíci ukradených ukrajinských dětí do SSSR, pardon, do Ruska, jehož vládnoucí představitelé ústy armádních velitelů nabádají vojcly k systematickému znásilňování, tudíž se „jistým způsobem hlásí k určité odpovědnosti za tyto činy“.
Duka si zároveň dovoluje ztotožňovat traumata z potratu chtěného, vytouženého dítěte s jakýmkoli ukončením těhotenství, ať k němu došlo za jakýchkoli okolností. Tohle už známe, žena je v očích šovinistických zaostalců jen chodící porodnicí a služkou (ať už společnosti, nebo jednotlivce), ale slyšet požadavek, že se má oběť „ve snaze o zachování života“ znovu obětovat a dejme tomu odnosit dítě vraha, který zabil celou její rodinu, v roce 2022, v kontextu dennodenních zpráv o ruských válečných zločinech na okupované Ukrajině, od vysokého církevního hodnostáře?
Nebohá Nela Moravcová
Vždy mi přišlo neuvěřitelně troufalé, když muži (včetně mého někdejšího redakčního kolegy Jiřího X. Doležala nebo třeba ekonoma Vladimíra Pikory) kázali ženám, jak, kde, případně jak často mají rodit. To, co napsal tolik kritizovaný 36. arcibiskup pražský ve svém blogu, je horší. Prokazuje obrovskou neúctu obětem znásilnění, když minimálně těm věřícím z nich znemožňuje, aby si k ozdravení svého těla a své duše zvolily tu cestu, jaká jim nejvíce ulehčí utrpení.
Jako ještě příšernější se jeho poselství jeví v souvislosti s jinou událostí: právě včera večer média zveřejnila zprávu, že v pátek 22. dubna zemřela v pouhých třiceti letech Nela Moravcová, oběť brutálního znásilnění. Mladou ženu její soused v roce 2017 znásilnil a málem umlátil a umučil. Deprese, do nichž se po léčení propadla, vedly k pokusu o sebevraždu. Skok z okna k vykoupení smrtí nestačil – jen ji přivedl na invalidní vozík… Zemřela až nyní, na sepsi po amputaci nohy.
Vystudované fotografce by během mnohahodinového řezání nožem jistě pomohlo houkadlo. Nebo měla volit Dukou proponovanou mučednickou smrt naběhnutím na násilníkův nůž?
Není divu, že počet věřících klesá jako o závod, když za katolickou církev mluví lidé jako Dominik Duka.
Kardinál Duka byl také hostem pořadu Se Strachem Nacafe:
