Záběry z páteční proválečné hysterie na moskevském stadionu Lužinki obletěly svět. Stejně jako Putinův projev, v němž vyhrožoval „Rusům se západním myšlením“, které národ „vyplivne jako mouchy“, a tak „provede sebeočistu.“ Leckomu to spíš než sovětské časy připomnělo atmosféru sjezdů NSDAP v Norimberku a německý fanatismus třicátých let. Velkoruská agresivita je podobně velkohubá jako ta nacistická. Ale jaksi jí schází schopnost přetavit slova v činy.
Nacistické Německo mělo až do pádu Třetí říše dost lidík ochotných zemřít za Hitlera. V prvních vítězných letech to byly elitní divize esesemanů i nemalá část Wehrmacht. A v posledních měsících války se v troskách německých měst pořád našlo dost příslušníků Hilterjugend, zfanatizované mládeže, jež nezažila nic jiného než Vůdce a jeho režim a byla připravena postavit se jen s panzerfaustem v ruce sovětským tankům. V tomto ohledu Němce předehnali pouze Japonci. Naprostá většina tamní populace (včetně žen a starců) pokládala ještě v létě 1945 za samozřejmé, že pokud si to bude božský císař přát, Japonci jako národ padnou do posledního.
Jatka
Debakl ruského pokusu o blietzkrieg na Ukrajině ovšem nabízí jiný obraz. Putinova armáda, roky státní propagandou vynášená do nebes coby síla, která se zastaví až na západoevropských březích Atlantiku, když se jí zachce, nedojela po necelém měsíci bojů ani dvacet kilometrů do Charkova. Rusové neumějí manévrovat, zjevně nejsou schopni koordinovat akce na úrovni větších celků, nevybojovali vzdušnou převahu, jejich logistika je zoufalá, velení neschopné, technika vesměs zastaralá. Ale především: morálka a vůle bojovat se u významné části okupačních sil blíží nule. Poměr zničené ruské techniky a té, kterou vojáci prostě nechali někde u cesty a utekli do lesa, je téměř jedna ku jedné. Stovky tanků, obrněných transportérů, nákladních vozidel.
Ukrajinci s černým humorem říkají, že i když jsou vděční za vojenskou pomoc Západu, nejštědřejším dodavatelem zbraní a materiálu jsou sami Rusové. Není divu, že ruští vojáci utíkají. I podle konzervativních odhadů, výrazně nižších než čísla udávaná ukrajinskou vládou, jich na Ukrajině od začátku agrese zemřelo deset až jedenáct tisíc. Pro představu: za méně než měsíc jde o vyšší ztráty, než jaké utrpěly Spojené státy během celé války proti terorismu (do níž se vedle invaze do Iráku a Afghánistánu počítají i operace v Somálsku, Pákistánu a Jemenu) za dvacet jedna let.
Koukejte bojovat, smradi!
Přitom právě demografie tvořící páteř ruských sil, tedy mladí lidé do třiceti let, dlouhodobě vykazuje nejnižší podporu politice Vladimíra Putina i celkového směřování Ruska. Jádro lidového putinismu leží na opačné straně věkové křivky. Podle ruského výzkumného centra Levada souhlasilo v únoru 2021 s Putinovou politikou 73 procent Rusů starších pětapadesáti let. Podpora agrese proti Ukrajině nyní ve stejné skupině atakuje hranici 85 procent. Ruský analytik a historik Kamil Galeev vtipně uvádí, že „Rusko si každý představuje jako medvěda, ale mnohem přesnějším obrazem současného stavu země je šílená, válkychtivá bábuška. Putin realizuje v Rusku geriatrický fašismus“. Galeev nezmiňuje „bábušky“ náhodou. Čtyřicet procent ruských mužů se nedožije penzijního věku.
Bojovně naladěné tetky s trvalou na hlavě adorují boha Putina a jeho proroka Vladimira Solovjova (tento moderátor extrémně sledovaného diskusního pořadu plní v Rusku úlohu jakéhosi televizního Goebbelse) a plně podporují jakoukoliv ruskou agresi, včetně možného jaderného útoku na Západ obecně a USA především. Coby stafáž jsou přítomny prakticky v každém výstupu státní propagandy. Řadové Rusy v penzijním a těsně předpenzijním věku stojící pevně za Putinem obvykle spojují tyto charakteristiky: Nikdy nebyli mimo Rusko, informace berou výhradně z televize, případně ze státem kontrovaných platforem, jako je síť Vkontaktě, a Putinovu éru chápou jako vykoupení z ponížení, hanby a chaosu devadesátých let, kdy v čele upadající země stál směšný opilec.
V rychle stárnoucím a vymírajícím Rusku tvoří asi třicet procent populace. Doufají, že autoritativní car Putin bude tím, kdo z nejmladší generace vytluče nezdravý obdiv k západnímu luxusu, kultuře a vymoženostem i vyloženě nebezpečný příklon k liberálním hodnotám. Například tak, že je pošle na frontu, kde se z Instagramem a teniskami od Nike posedlých chlapců stanou praví ruští chlapi. Vysílání dalších mladých Rusů na ukrajinská jatka tedy v ruské společnosti nejvíc podporuje demografie, které osobně nic podobného nehrozí.
O dalším „vítězném postupu našich vojsk“ si krvelační důchodci ovšem rádi poslechnou ve večerních zprávách, pohodlně usazení na pohovce. Zatímco v Česku si agresivní dědek a terorista Balda musel „zaručené informace“ o Pražácích, mládeži, uprchlících, Západu a světě vůbec shánět prostřednictvím obskurních webů a řetězových mailů, v Rusku stejnou propagandu do seniorů rvou všechna média nepřetržitě dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. V tomto směru Putinův režim nacistické recepty nepochybně zdokonalil. Völkischer Beobachter přeci jen vycházel pouze jednou denně.
Drže hubu, vojáku
Penzistický rozměr ruského imperiálního neofašismu potvrzuje i věk nejdůležitějších mužů ve státě. Nikomu z klíčových siloviků, jak se v Rusku označuje vnitřní kruh Putinových spolupracovníků, vesměs šéfů bezpečnostních služeb a státních koncernů, není pod šedesát let. Samotnému diktátorovi je šedesát devět. Navíc mezi oporami Putinova režimu najdeme s výjimkou náčelníka štábu Gerasimova překvapivě málo skutečných vojáků. Jádro siloviků tvoří trio Naryškin (šéf vnější rozvědky), Bortnikov (hlava FSB) a nejradikálnější z kremelských jestřábů Nikolaj Patrušev, generální tajemník Bezpečnostní rady federace. Všechno bývalí kágébáci, kteří se s Putinem znají ještě z leningradských časů, kdy spolu v sedmdesátých letech u tajné služby začínali. Bezpečnostně-policejní aparát je páteří Putinovy vlády.
Jak opět trefně uvádí historik Kamil Galeev: „Rusko není vojenská diktatura, ale policejně-milicionářský režim. Putinovi aparátčíci, kteří ovládají milice a tajnou policii, vnímají ruskou armádu jako mocenského rivala a bojí se jí. Putinovský režim sice navenek armádu oslavuje, ale interně například běžně pořádá čistky mezi vyššími důstojníky, kteří se stanou příliš veřejně známí nebo populární mezi mužstvem.“ Dokládá to nedávný moment z vysílání televize Hvězda, kanálu provozovaného ruským ministerstvem obrany.
Prošedivělý veterán z Čečny, důstojník ruského námořnictva, který jinak invazi na Ukrajinu podporoval, si pouze dovolil v přímém přenosu říct: „Naši kluci ze speciálních jednotek právě teď umírají na Ukrajině. Chtěl bych poprosit o minutu ticha.“ Brunátný moderátor začal na veterána ječet: „Okamžitě přestaňte, mlčte! Nechci to poslouchat. Naše vojska na Ukrajině triumfují! Je to obroda Ruska!“ Služebné, ponížené postavení ruské armády vůči bezpečnostně-propagandistickému aparátu režimu to ilustruje dokonale.
Žádné šťastné konce
Imperiální ambice Ruska bohužel nestojí a nepadají s existencí Putinova režimu. Putinův konec, ať už doslovný, fyzický nebo aspoň politický v kombinaci s vojenským debaklem a ekonomickou katastrofou by ovšem choutky ruského neofašismu na řadu let výrazně otupil. Kdo by mohl svrhnout cara? Lidové protesty to nebudou, mladé Rusy sice penzistická věrchuška žene na smrt, ale současné Rusko není Amerika let šedesátých, kde si neochota mladé generace umírat kdesi v džunglích na druhém konci světa vynutila stažení sil z Vietnamu.
Na oligarchy Západ rovněž sází marně, už dávno udělali s Putinem obchod: bohatství výměnou za poslušnost a ztrátu reálné moci. Klíčový zpravodajsko-policejní aparát bude při Putinovi stát až do krajnosti, siloviki dobře tuší, že pád cara by stál pozice a dost možná životy i je. A pak je tu ruská armáda. Roky zbavovaná politické moci, roky navenek opěvovaná propagandou a vnitřně ponižovaná gaunery z řad vysoko postavených bezpečáků, roky rozkrádaná státními mafiány a teď vržená na základě špatných odhadů a idiotské strategie do nevyhratelného konfliktu.
Nemusí jít rovnou o vzporu. Ale co když se ruské jednotky začnou například skutečně masivně vzdávat, nebo bezhlavě ustupovat? Budou jim do zad střílet Putinovi džihádisté dovezení z Čečny a Sýrie? V takové situaci by i zbylé síly v Rusku mohly vypovědět poslušnost. Tanky v ulicích Moskvy stály poměrně nedávno. Tehdy se začal psát příběh pokusu o ruskou cestu k demokracii. Skončil ovšem čistokrevným fašismem. To je bohužel realita dobře známá z velké ruské literatury: tahle země není na happyendy stavěná.
