Čí zájmy hájí ministr Klempíř? Kultura to nebude
Dlouhodobě podvyživená česká kultura je zvyklá pracovat spíš navzdory než s pomocí vládnoucí garnitury. Lidé napříč uměleckou sférou pracují s vidinou minimální finanční odměny (podle dat ČSÚ jejich platy za celostátním průměrem dlouhodobě zaostávají). Tvůrci často pracují měsíce zadarmo, než se dozvědí, jestli některý z minima grantů zpětně pokryje jejich práci, spisovatelé se kromě hrstky vyvolených psaním neuživí.
Kulturní instituce v provozu pokračují i přes krátkodobé a nejisté financování, taneční či cirkusové soubory zkoušejí a vyprodávají sály v nevyhovujících budovách, periodika existují navzdory škrtům. To vše odolává ekonomickým krizím, celosvětové pandemii, politickým tlakům i ministrům, kteří úřad využívají jako příležitost ke zviditelnění či pořizování fotek s významnými osobnostmi, místo aby plnili vlastní sliby, programové prohlášení vlády či otevřeně komunikovali se zástupci kulturních institucí o tom, co si pro ně v budoucnu přichystali.
Nevim, dál
Ministerstvo kultury je takový fajn přívěsek, který se dá víceméně komukoli, kdo bude ochotný sem tam zajít na koncert či do divadla. Čestnou výjimkou budiž bývalý ministr Martin Baxa (ODS), jehož dřevěného motýlka bylo velmi snadné potkat na všelijakých kulturních akcích po celé republice; ani on však nepodnikl extra kroky k tomu, aby politici dostáli planým slibům o důstojnějších podmínkách v kulturním sektoru.
I za jeho působení se demonstrovalo na Maltézském náměstí za status umělce, který by ohromnému množství lidí na volné noze zaručoval alespoň nějakou životní důstojnost. Vize pokroku ve formulování statusu se však při pohledu na Klempířovu politiku zdá jako příliš velká fantasmagorie, přestože na tento úkol s povzdechem o náročnosti delegoval náměstkyni za ANO Kateřinu Pešatovou.
Studentská iniciativa nyní s podporou veřejnosti žádá peticí Klempířův odchod; mnoho osobností se pod petici podepsalo, jiní frustrovaně opakují, že žádají pouze to, aby ministr dělal svou práci. Tedy aby s jasnou vizí a konkrétním strategickým cílem představil své plány na stabilní finanční podporu české kultury. V jedno procento z rozpočtu nebo pokrok ve statusu umělce s vládnoucí ANO, SPD a Motoristy doufá málokdo, pouze žádají, aby byl Klempíř spojencem kultury, nikoli tichým a zbabělým strůjcem či svědkem její likvidace.
Činy zkrátka vydají za tisíc slov – a Klempířova nulová snaha rozpočet i pod vlivem demonstrujících změnit byla jen finálním hřebíčkem do rakve postavené z nepochopení své politické úlohy po únorové demonstraci Milionu chvilek nebo zmatků kolem tlačení literární komise k přerozdělení masívně seškrtaných výdajů příhodně v roce, kdy má být Česko čestným hostem prestižního Frankfurtského knižního veletrhu.
Navzdory vytrvalé snaze politických stran devastovat obraz české umělecké scény a vytvořit z tvůrců nemakačenka s nataženou rukou její zastánci vědí, jaká síla se v kultuře skrývá. Stejně jako mnoho vyspělých zemí využívajících jejího potenciálu coby měkké síly, jež pomáhá na poli mezinárodní diplomacie.
Pokud by totiž současní lídři skutečně stáli o konkurenceschopnou, moderní zemi, mohli by se inspirovat funkčním statusem umělce (Francie, Irsko), strategicky využít potenciálu kultury coby cenného vývozního artiklu či ho rozvíjet coby Motoristy zbožňovaný průmysl, ze kterého se investice státu mnohonásobně vrátí (Jižní Korea).
Jenže do čeho by se pak strefovali? Co by Klempířovi posloužilo k rozdmýchávání užitečných válek na sockách? „Běžní občané“ se houfně přidávají ke komentářovým přednáškám o zbytečnosti divadel a tleskají snaze vzít „komediantům“ peníze, ale titíž experti si večer pustí nenáviděné herce a herečky na televizních obrazovkách. A Klempíř – i v rozdováděné komentářové sekci svého profilu – poslušně mlčí.
Trefně a věcně zasadil na studentské demonstraci současný narativ o kultuře do evropského politického kontextu hudebník a student pražské DAMU Adam Dragun. „Problém je, že nejde o nějakou podivnou kletbu, která se sem šíří ze zaostalého Slovenska. Argument nepochází od běžných pracujících lidí, i když mezi nimi snadno najde fanoušky. Zpravidla ho přinášejí ti, kdo ze společnosti a z veřejných financí těží nejvíc: oligarchové, kteří si majetky vybudovali na devadesátkové privatizaci a dodnes si udržují majetky drancováním planety a rozkrádáním dotací. Dnes tito lidé dotují politické strany a jejich prostřednictvím nás poučují o tom, jak si na sebe má vydělat věda, univerzity a kultura,“ komentoval na studentské demonstraci Dragun původem ze Slovenska s jasným odkazem na Klempířovy spolustraníky poháněné podporou Richarda Chlada či Pavla Tykače; konkrétně pak třeba v narážce na ubohé pokusy Matěje Gregora kádrovat umělecké projekty.
S kým se pak budete fotit, Oto?
Krátkozraká a laciná slova o tom, jak si na sebe má vydělat kultura sama, se už nechtějí ani komentovat – ministr sám dobře ví, že akce, které teď na svém profilu obdivuje a ukazuje za vzor (Smetanova Litomyšl), vznikají nejprve zdola. Argument neobstojí, mají-li politici chuť myslet tzv. na všechny, tedy na tzv. normální občany, kteří nechtějí za vstupenky platit tisíce, ale pouze stovky. Snad si na tu vytrvalou práci v mizerných podmínkách, kterou si podle vlastních slov na sociálních sítích uvědomuje, vzpomene, až se bude příště fotit třeba na Světě knihy, Letní Letné nebo… víceméně kdekoli.
Necháme-li stranou veřejnoprávní média, od začátku bylo jasné, že jediná kultura, která bude politické reprezentanty zajímat, bude folklór, což dokazuje i legrační krojovaný den poslanců a poslankyň slavený přesně 24 hodin před onou demonstrací.
Trpělivost kulturní obce už prostě dosáhla svého limitu: přece jen existuje určitá hranice, jaké podmínky nebo útoky lze snést, kolik PR žvástů o slibované podpoře vydržet, když je za nimi ve skutečnosti jen servilní snaha rozpočet osekat na minimum. Na ministerstvu se nyní konají první jednání uměleckých asociací s ministrem; jejich zástupci hlásí s mírnou nadějí lehkou změnu v Klempířově komunikaci. Bylo by však naivní z toho zatím cokoliv usuzovat. Dojemně situaci popsala metafora studentky Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, která v projevu demonstrovala, že (nejen) studující nabízejí národu svoje ruce – a je na politicích, jestli je ocení, nebo na ně plivnou. Klempíř si vybral to druhé.
Ministr a nejen jeho straničtí kolegové by si měli uvědomit, že svými škrty nezahubí levicové woke projekty (ať to znamená cokoliv) z centra Prahy. Ty se v krušných časech komunitně semknou třeba na Doniu. Ale že tím devastují pestrou kulturu v regionech, často i suplující péče o děti a dospívající ve vyloučených lokalitách, poskytující volnočasové aktivity pro nejmladší i nejstarší. Odeženou talentované lidi z branže a zbude tupá jednotvárnost, nad kterou budou chytráci v komentářích nadávat, že za socíku bylo líp.
Konec ale nevnímám tak černě. Zatímco vláda v čele s Babišem jednou skončí a nad Motoristy historie nevzdechne, kultura přetrvá. Jen to bude muset být klasicky navzdory všemu, co jí ministr přichystá.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
